Stanovisko Českého hnutí za národní jednotu (ČHNJ) k současné situaci v EU
Autor: redakce | Publikováno: 31.05.2011 | Rubrika: V BRUSELU
Ilustrace
Volání po větší politické integraci je jen pokračující cestou do pekel. Ukazuje názorný způsob myšlení Německa, které za posledních sto let svým jednáním dvakrát přivedlo Evropu z dominantního postavení téměř na periferii politického dění. Nyní tak činí po třetí. Tím nikterak neupíráme tomuto státu jeho postavení největší země v EU a německému národu skutečnost, že se jedná o nejpracovitější a nejvzdělanější národ v Evropě. Jejich zatvrzelost a naprostá negace smyslu pro realitu (zde na rozdíl od Anglosasů), nelze hodnotit jinak, než jako nebezpečí pro celou Evropu.

1. EU prožívá největší krizi ve své historii, za kterou nese v plné míře odpovědnost Francie a Německo. Nesmyslnost vytvoření tak zvané Eurozóny se projevuje v plné míře. Zde je nutno připomenout, že o vytvoření jednotné měny se uvažovalo již při podpisu Římské smlouvy v roce 1957. Tehdy mělo dojít k vytvoření jednotné měny v roce 1965. Proti tomuto projektu se jednoznačně postavili ekonomové, kteří poukazovali na skutečnost, že v rámci tehdejších šesti zemí dojde ke značným ekonomickým disproporcím mezi jednotlivým signatáři (Francie, SRN, Itálie, Benelux). A to tehdy šlo pouze o jižní část Itálie, která hluboce zaostávala za prosperujícím severem. Tehdejší odpovědní představitelé si nechali poradit.
 
V dnešní době, zde již s ohledem na daleko větší počet členských zemí EU, při velmi rozdílné síle jednotlivých ekonomik, musí takový počin vyvolat obrovské disproporce, jejichž jsme svědky. Vedoucí představitelé Francie a Německa tak dokazují svou naprostou ekonomickou nevědomost snoubenou s ignorancí, když na tomto uspořádání trvají. Zatímco při zachování národních měn, by musila své problémy každá země řešit zvlášť a taková krize by měla víceméně lokální charakter, vyvolává současný stav oprávněné obavy z hrozby celoevropského bankrotu, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Jestliže hodnota řeckých dluhopisů se může dostat na nulovou úroveň, pak samozřejmě hrozí insolvence těch francouzských a německých bank, které jsou jejich obrovskými držiteli. Dnes se řeší již Portugalsko, situace Irska je stále nejasná a na řadu přichází Španělsko. A protože žádná vláda nemůže přijmout vyhlášení konkurzu těchto obřích finančních ústavů, dotkne se samozřejmě jejich sanace všech daňových poplatníků. Skutečnost, že se již dnes žádá i na nečlenech Eurozóny jakási spoluúčast, hovoří sama za sebe. Výkřiky levicových stran, že mají platit ti, kteří situaci zavinili, jsou jen populistickou tirádou, nemající jakoukoliv cenu. Viníky je možné volat k odpovědnosti, ale ztráty stejně zaplatí občané.

2. Volání po větší politické integraci je jen pokračující cestou do pekel. Ukazuje názorný způsob myšlení Německa, které za posledních sto let svým jednáním dvakrát přivedlo Evropu z dominantního postavení téměř na periferii politického dění. Nyní tak činí po třetí. Tím nikterak neupíráme tomuto státu jeho postavení největší země v EU a německému národu skutečnost, že se jedná o nejpracovitější a nejvzdělanější národ v Evropě. Jejich zatvrzelost a naprostá negace smyslu pro realitu (zde na rozdíl od Anglosasů), nelze hodnotit jinak, než jako nebezpečí pro celou Evropu. Oni prostě chtějí vládnout a rozhodovat za každou cenu. Spojené státy evropské znamenají vytvoření superstrátu bez jakýchkoliv duchovních hodnotových kriterii. A řečeno slovy Immanuela Kanta,  každý superstrát je ztělesněním despotismu. A za daného stavu věcí by to v našem, tj. evropském prostoru, bylo spojeno s téměř nevratnou ekonomickou katastrofou.

3. Za jedinou možnou cestu z této krize proto považujeme návrat k myšlence Evropy vlastí – národů, tak jak ji formuloval bývalý francouzský president Charles de Gaulle. A to včetně Ruska a dalších evropských národů někdejšího Sovětského svazu. To znamená zrušit Lisabonskou smlouvu a revidovat - případně zrušit - Maastricht.
     
4. Pokud by však dosavadní vývoj pokračoval, budeme usilovat o vystoupení z EU.