Půjčky a banky (II.)
Autor: Aleš Drobek | Publikováno: 22.02.2011 | Rubrika: ZISKY & ZTRÁTY
Ilustrace
Mocní bankéři a někteří politici vyvíjeli nepřetržitý tlak na Kongres a Senát již od okamžiku sepsání ústavy nezávislých Spojených států. Prozíraví státníci a pozdější prezidenti jako Thomas Jefferson, Andrew Jackson nebo Martin Van Buren ovšem věděli, oč běží, a představovali silnou a nepoddajnou opozici.

Centrální banka Spojených států amerických
 
Mocní bankéři a někteří politici vyvíjeli nepřetržitý tlak na KongresSenát již od okamžiku sepsání ústavy nezávislých Spojených států. Prozíraví státníci a pozdější prezidenti jako Thomas Jefferson, Andrew Jackson nebo Martin Van Buren ovšem věděli, oč běží, a představovali silnou a nepoddajnou opozici.
 
"Jsem pevně přesvědčen, že bankovní instituce jsou nebezpečnější než stálé armády a že myšlenka utrácení peněz, jež budou splácet naši potomkové, zvaných vládní výdaje, není než podvod na vlastní budoucnosti v ohromném měřítku." - Thomas Jefferson, 1816
Během prvních čtyřiceti let existence Spojených států vznikly a zanikly hned tři různé centrální banky, přičemž o zrušení té poslední se navzdory mnoha nepříznivým okolnostem (k nimž patřil i pokus o atentát) a tlakům ze strany bankéřů přičinil prezident Andrew Jackson. Ani on však nedocenil původ a ústřední motor inflačního efektu, tedy systém částečných rezerv. Trvalo sice dlouho, než se bankéři vzpamatovali z porážky a celá země z následků občanské války, ale ke konci 19. století začal přirozený tlak na ustavení centrální banky znovu narůstat. Snahy nejrůznějších zájmových skupin však stále narážely na zodpovědné politiky, kteří dobře věděli, jaké nebezpečí zemi hrozí, a kteří se myšlence centrální banky vzpírali.
 
"Ten, kdo ovládá množství peněz v ekonomice, je svrchovaným vládcem veškerého průmyslu a obchodu. A když si uvědomíte, že celý systém je velmi snadno manipulován, ať už tak či onak, hrstkou mocných nahoře, nemusí vám nikdo vysvětlovat, odkud se berou období inflace a deflace." - James A. Garfield, 1881
 
Prezident Garfield bohužel nedostal příležitost uplatnit své zkušenosti v praxi, neboť byl krátce po nástupu do úřadu zastřelen. Výmluvným důkazem manipulačních technik soukromých bank a jejich vlivného postavení ve společnosti je interní zpráva tehdejší Americké bankovní asociace z roku 1891, která svým členům předkládá následující plán na umělé stažení peněz z trhu (deflaci) a ovládnutí zadlužených nemovitostí:
 
"1. září roku 1894 za žádných okolností neobnovíme úvěrové kontrakty a budeme požadovat své peníze zpět. Coby hypoteční věřitelé zabavíme nemovitosti, dané nám v zástavu. Takto můžeme získat až dvě třetiny farem na západ a tisíce farem na východ od Mississippi za ceny, které si sami určíme. Farmáři se stanou našimi nájemci, jako je tomu v Anglii."
 
A tak nakonec, 77 let po slavném vítězství Andrewa Jacksona nad myšlenkou centrálního bankovnictví a po několika vážných panikách na burze a četných runech na banky, byla založena čtvrtá a poslední americká centrální banka zvaná Federal Reserve System (zkráceně Fed), která funguje dodnes.
 
I ona nakonec vzešla z téhož trojjediného vlivu, který přivedl na svět centrální banky ve všech ostatních státech - snahy jedné poloviny politiků zkrotit zhoubné hospodářské turbulence (důsledek inflačního efektu systému částečných rezerv), snahy druhé poloviny politiků otevřít si dveře dokořán k neomezenému státnímu dluhu, a touze bankéřů po záchranné síti v podobě věřitele poslední instance.
 
Pozorného čtenáře již zřejmě ani neudiví okolnosti vzniku Federálního rezervního systému. Příslušný zákon sepsala skupinka tehdy nejmocnějších amerických bankéřů a jejich politických příznivců na tajné schůzce na Jekyllově ostrově. Po několikaletém lobbování a nátlaku jej roku 1913 konečně prosadili do amerického právního řádu.
 
Uzákonění Fedu bylo posledním klíčovým dílkem v mozaice centrálních bank, jejichž nekonečné možnosti inflační politiky ve spojení s několika dramatickými dějinnými událostmi 20. století, jako byly obě světové války či nástup komunistického hnutí, odstartovaly dosud nevídanou spirálu utrácení a zadlužování na všech úrovních společnosti, která pokračuje dodnes.
 
Zlatý standard
 
Již jsme si vysvětlili, že uzákoněním státního monopolu na peníze se vládám otevřela možnost tisknout bankovky podle libosti. A stejně jako dříve panovala v rámci jednoho státu konkurence mezi jednotlivými soukromými bankami a jejich bankovkami, tak nyní, v systému centrálních bank, panovala zase obdobná konkurence mezi jednotlivými státy a jejich měnami. Pro vysvětlení si poslechněme výklad anglického učence Davida Humea:
 
"Provede-li kupříkladu Francie vytištěním přílišného množství bankovek inflaci franku, dojde k nárůstu francouzských cen. Zahraniční zboží se tak stane pro Francouze levnější, takže začnou víc dovážet než vyvážet. Výsledkem bude schodek platební bilance, který bude francouzská vláda platit cizím státům a občanům svým zlatem. Aby nakonec nepřišla o všechen svůj poklad, bude muset znovu omezit množství papírových franků a francouzské banky z téhož důvodu omezit množství půjček. A tak domácí ceny poklesnou, poměr vývozu a dovozu se obrátí a zlato začne znovu přitékat do Francie, dokud se cenová hladina neustálí." - David Hume (1711-1776)
 
Vidíme tedy, že ani po vybudování mezinárodní sítě centrálních bank nemohly vlády tisknout peníze, jak se jim zlíbilo. Takzvaný zlatý standard představoval vazbu papírových peněz na zlato jako konečnou komoditu, která nemohla vznikat jen tak z ničeho. Byl pupeční šňůrou, která stále držela vlády a hospodářské cykly jakž takž u země.
 
Jenže inflační motor částečných rezerv napínal tuto vazbu tak dlouho, až ji postupně, vlákno po vláknu zpřetrhal. A stejně jako tento motor dovedl komerční banky a politiky v rámci jednotlivých států k ustavení jednotných měn a věřitelů poslední instance, tak i centrální banky nakonec začaly pociťovat potřebu regulátora a jednotné celosvětové měny.
 
1. světová válka zanechala prakticky všechny země kromě Spojených států v troskách nejen humanitárně a morálně, ale také ekonomicky. Vlády tiskly peníze, zbrojily a utrácely takovým tempem, že jejich rozpočty nakonec dalece přesáhly jejich zlaté rezervy, a ony musely přiznat vlastní nesolventnost. Téměř stoletou éru pevné vazby na zlato tak vystřídalo krušné období ničím neukotvených pohyblivých kurzů, jehož důsledky na sebe logicky nenechaly dlouho čekat. Začala obchodní válka v podobě soubojů jednotlivých měn, nejrůznějších regulací, tarifů, kvót a jiných naschválů, která skončila naprostým rozkladem mezinárodního obchodu a peněžních vztahů.
 
Když ekonomové a politici viděli, co svou nezodpovědností spískali, řekli si, že zlato vlastně nebyl tak špatný nápad a chtěli se k němu vrátit. Ovšem zatímco Spojené státy udržovaly směnitelnost dolaru za zlato v poměru, který se během světové války pochopitelně změnil, Velká Británie si řekla, že realita nemá do moci a majestátu britského impéria co mluvit a že hrdá libra bude mít z rozhodnutí vlády stejnou hodnotu jako před válkou.
Jak jsme si však ukázali na Humeově příkladu s frankem, nadhodnocení měny státu nutně vede k úbytku zlata ze státní pokladnice, a tak měla britská vláda na vybranou dvě možnosti - buď uvalí na vlastní zemi drastickou deflaci a hospodářskou krizi, aby hodnotu libry stlačila na reálnou úroveň (což pochopitelně z politických důvodů nepřicházelo v úvahu), nebo přesvědčí k nadhodnocení měny i ostatní západní země.
 
Po několikaletém úsilí se jí to roku 1926 podařilo, a tak byl zaveden tzv. standard zlaté devizy. Jeho součástí byla podmínka, že peníze jednotlivých států s výjimkou USA již nebudou směnitelné za zlaté mince, ale pouze za velké kusy zlata (pruty), což pochopitelně od tohoto drahého kovu definitivně odstavilo obyčejné občany a nechalo jim v rukou pouze státní bankovky. Bylo tak přestřiženo další vlákno pupeční šňůry mezi reálnými penězi založenými na konečné komoditě a tzv. fiat money, které bylo možno tisknout a nafukovat donekonečna.
 
Svévolně stanovené podmínky obchodování v systému zlaté devizy nakonec vedly k nevyhnutelnému konci. Rovnováha má tu nepříjemnou vlastnost, že nedá pokoj, dokud se neustálí. A tak se nerovnosti mezi librou, dolarem a ostatními měnami kupily a vršily tak dlouho, až se roku 1931 celý systém rozsypal a světu zbyl v rukou znovu Černý Petr v podobě ničím nekrytých peněz. Roku 1933 byli konečně od zlata odstaveni i běžní občané Spojených států, neboť prezident F. D. Roosevelt federálním zákonem zkonfiskoval všechny zlaté mince a pruty v soukromém vlastnictví a jejich soukromé držení zakázal i do budoucna.
 
Obchodní válka se rozhořela nanovo. Snahy o mírové řešení ale přebila další, tentokrát mnohem krutější a strašlivější, 2. světová válka. Po válce přichází obvykle období smiřování, rekonstrukce a návratu ke zdravému rozumu a ani tento případ nebyl výjimkou.
 
V červenci roku 1945 ratifikoval americký Kongres rok staré aranžmá domluvené na mezinárodní konferenci v americkém městečku Bretton Woods. Tam se politici a ekonomové domluvili na návratu ke staré dobré zlaté devize s tím rozdílem, že libra byla odsunuta stranou a jedinou hlavní měnou se stal dolar.
 
Jelikož se však světoví vůdci ani tentokrát nepoučili, opakoval se příběh z doby po 1. světové válce. Všechny světové měny se opět sebevědomě uměle nadhodnotily na úroveň, na níž se slunily před válkou, ovšem kromě dolaru, který byl naopak uměle podhodnocen, a tudíž velice žádaný. A protože měl dolar spoustu místa na dohnání všech ostatních, pustila se americká vláda v 50. letech do veselé inflační politiky.
 
Pamatujete ještě, co je prvním bezprostředním důsledkem inflace? Ano správně - prosperita. 50. léta tak vstoupila do análů jako nejblahobytnější období v moderních dějinách Spojených států. Jenže dolar vinou bezuzdného utrácení ostatní měny brzy nejen dohnal, ale i předehnal a za chvíli již nebyl žádaný, nýbrž zatracovaný a ostatní země začaly přemýšlet, jak se svých dolarových rezerv zbavit.
 
Možnost měli jedinou: začít je měnit za americké zlato. Jakmile vláda Spojených států zjistila, že státní poklad se jí kvapem tenčí, jala se provádět všechno možné, včetně silného politického nátlaku, aby ostatní země od svého zlata odradila. Ale marná sláva, ekonomické zákonitosti nelze obelstít nadlouho a do celého systému, stále založeného na konečné komoditě, se opět začala neúprosně vkrádat rovnováha. Američané věděli, že dokud budou jednotlivé světové měny vázány na zlato, tak o svůj poklad zkrátka přijdou, a pak bude zle. A tak udělali to jediné, co udělat mohli - tuto vazbu přestřihli a celý svět se už potřetí ocitl bez jednotící kotvy na moři mnoha různých volně směnitelných měn.
 
Budiž peníze!
 
S definitivním zánikem zlatého standardu vstoupil svět do zatím poslední fáze měnové evoluce - doby dluhové.
 
Když už nyní světové měny nic nepoutalo k zemi, mohly vlády na celém světě konečně uskutečnit svůj sen - nekonečnou, ničím neomezovanou inflační politiku, v níž pokračují dodnes. Tak se prastarý trik dávných bankéřů, tedy princip částečných rezerv, postupně rozvinul v nekontrolovatelné dluhové bujení.
 
Dnešní centrální banky dalšími a dalšími injekcemi umělých peněz udržují víceméně stabilní permanentní inflaci, a chovají se tak stejně jako člověk, který pije jeden šálek silné kávy za druhým, jen aby jej nedostihla únava a bolest hlavy.
 
Důvody, proč dnes nikdo z našich zvolených zástupců nezasáhne, jsou přitom stále stejné. Jedni takovou praxi vítají jako zdroj bezuzdného státního utrácení a zadlužování, protože ví, že důsledky se dozajista projeví až dávno poté, co opustí úřad. A druzí zkrátka nevědí, jak ji zastavit, protože neznají skutečnou příčinu dluhové spirály.
 
A tak všichni společně pracují neúnavně na stále dokonalejší "měnové politice". Postupně zjišťují, že ovládat inflaci je tím snazší, čím méně rozdílných měn, a tedy nepředvídatelných a nestálých kurzů, existuje. A tak vymýšlejí a realizují nejrůznější měnové unie a jednotné měny, z nichž nejvýznamnější je dnes euro.
 
"Nejlepší strategie: eliminace kurzového rizika." - Zdeněk Tůma, guvernér České národní banky
 
Dokud tedy nebude usvědčen a polapen hlavní pachatel permanentní inflace a dokud se budou měny a státy dále sjednocovat v zájmu eliminace nepředvídatelných kurzových vlivů, neúprosný trend dříve či později dospěje do stádia jednotné celosvětové měny. Teoretické projekty takového platidla byly vypracovány již před několika desetiletími, ať už to byl bancor, unita nebo fénix.
 
Hypotetická celoplanetární centrální banka, která by mohla vzniknout sloučením dnešního Mezinárodního měnového fondu se Světovou bankou, by si tak sice nemusela lámat hlavu s neustálými výkyvy platebních bilancí jednotlivých států, protože by zkrátka tiskla tolik bancorů, unitů či fénixů, kolik by bylo v tom či onom koutu zeměkoule potřeba, ale problém inflace a jejích negativních důsledků by tím nevyřešila.
 
Zlatý hřeb
 
Nejdůležitějším předpokladem dlouhodobě udržitelné ekonomiky je přísný zákaz systému částečných rezerv u vkladů na viděnou a opětovné ukotvení peněz ke konečné komoditě. Tou nemusí být nutně zlato, ačkoli právě ono se zrodilo z tisíciletého tržního vývoje coby nejvhodnější prostředek směny.
 
Důležité je udržet stabilní hladinu peněz a nezvyšovat ji umělými zásahy shora. Z logiky celé věci totiž vyplývá, že na samotném množství peněz v oběhu nezáleží. Spotřebitelům je úplně jedno, kolik peněz v ekonomice obíhá, protože při stabilní hladině mají buď nominálně nízké mzdy, přičemž nakupují za nominálně nízké ceny, nebo naopak. Je pro ně tedy zcela nepodstatné, zda vydělávají 1 000 korun a rohlík stojí desetník, nebo milion a rohlík stojí stovku. V obou případech si za svůj plat koupí 10 000 rohlíků.
 
Podstatná je dynamika změny množství peněz. Když banky prostřednictvím triku s částečnými rezervami uměle nafouknou množství peněz v ekonomice, stoupnou ceny rychleji než platy a nejvíc na tom vydělají ti, kdo jsou nově vydaným penězům nejblíže - tedy opět banky.
 
Budoucnost je však otevřená. Síla a pevnost vazby mezi některými politiky a bankovními kartely oproti svým počátkům ve starém Řecku pochopitelně nezeslábla, nástup informačního věku však s sebou přinesl dosud netušené možnosti a potenciál finančních mechanismů. Již dnes se tak například začínají objevovat internetové společnosti fungující jako banky na principu plného krytí rezerv:
 
Chybí však dostatečné veřejné povědomí. Mým cílem a účelem tohoto článku bylo ukázat širší veřejnosti srozumitelně a přehledně, jak systém částečných rezerv vznikl, jak funguje, co znamená a do jaké podoby se vyvinul. Snad mi proto ekonomové a bankéři některá nutná zjednodušení prominou.
 
Tato výzva nesměřuje do řad žádné konkrétní politické strany, hnutí či názorového seskupení, není záležitostí pravice ani levice a s jejich spory nesouvisí. Poukazuje jen na jeden velice závažný případ soustavného porušování přirozeného práva, jehož důsledkem je nežádoucí zadlužování státu, skryté zdaňování a mnoho jiných neméně zhoubných jevů.
 
Řada špičkových ekonomů neuspokojivý stav současného peněžního systému již popsala a také vypracovala promyšlené a detailní plány monetární reformy. Změna však nebude rychlá a nenastane sama od sebe. Teprve až zájem poučené široké veřejnosti přeroste v silnější tlak, a lidé se začnou ptát svých volených zástupců, zda existuje k současnému systému alternativa, budou se moci vlády celého světa znovu sejít a domluvit se na dokonalejším monetárním uspořádání s přísným zákazem částečných rezerv coby prvním článkem nové bankovní ústavy. Teprve pak bude takový systém ekonomice sloužit, místo aby ji ovládal.
 
Doplňující odkazy a doporučená četba v angličtině:

zdroj