Pohádka o velikém národním štěstí a černém Knížeti
Autor: Martina Franzová | Publikováno: 11.06.2014 | Rubrika: ZISKY & ZTRÁTY
Ilustrace
Začíná to jako pohádka: za devatero horami a devatero řekami bylo - nebylo jedno malé asijské království. Ve znaku mělo hřmícího draka a jmenovalo se Bhútán. Mladý pan král si vybral za ženu obyčejnou dívku z lidu, vzali se a jestli nezemřeli…. Tuhle pohádku že už znáte? Ale co tu o demokracii a hrubém domácím štěstí nebo chcete-li o velikém národním štěstí – tedy GHN? Tak se děti pěkně posaďte a poslouchejte!

Začíná to jako pohádka: za devatero horami a devatero řekami bylo - nebylo jedno malé asijské království. Ve znaku mělo hřmícího draka a jmenovalo se Bhútán. Mladý pan král si vybral za ženu obyčejnou dívku z lidu, vzali se a jestli nezemřeli…. Tuhle pohádku že už znáte? Ale co tu o demokracii a hrubém domácím štěstí nebo chcete-li o velikém národním štěstí – tedy GHN? Tak se děti pěkně posaďte a poslouchejte!

 

Když otec mladého krále - čtvrtý bhútánský král Džigme Singgja Wangčhung v roce 1972 začal vládnout, definoval svou politiku jako snahu o „veliké národní štěstí“ (GNH) nikoli o co nejvyšší hrubý domácí produkt. „Rozvinuté západní země jsou velice bohaté, ale je jejich obyvatelstvo skutečně šťastné?“, položil si otázku. „Sebevětší hrubý domácí produkt je bezcenný, pokud příjmy nejsou spravedlivě rozdělovány. Důležité je, aby lidé měli přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Je třeba dbát na zdravé životní prostředí a zachovat přírodní dědictví pro naše potomky.“ Myšlenka GNH vychází z učení tibetského buddhismu. Král po mnoha letech příprav a plánování Bhútán přeměnil z absolutní na konstituční monarchii a to zcela z vlastní vůle. Podle ústavy má dvoukomorový parlamentní systém založený na soutěži politických stran.

 

Pravda je, že dle západních měřítek patří Bhútán v podhůří Himalájí k nejchudším zemím světa. Zemědělství je hlavní obživou většiny obyvatel, přestože orná půda tvoří jen 8 % rozlohy hornatého státu. Hlavním zdrojem příjmu země je vývoz elektrické energie do Indie. Bhutánské řeky pramení v himálajských ledovcích ve výškách kolem pěti tisíc metrů, proto je nasnadě, že dokáží produkovat nadbytek elektřiny. Do budoucna hodlá královstvíčko výrobu energie ještě zdvojnásobit.

 

Veliké národní štěstí nebylo nikdy myšleno jako náhrada hrubého domácího produktu, ale především jako politický směr, který se nebude snažit výlučně o ekonomický růst, ale bude k rozvoji země přistupovat celostně. Jak ale štěstí měřit? Centrum pro studium Bhútánu proto určilo devět indikátorů štěstí. A teď pozorně poslouchejte:

 

1. psychická pohoda

2. zdraví

3. vzdělanost

4. rovnováha ve využívání volného a pracovního času

5. síla komunitních vztahů

6. kulturní různorodost a vitalita

7. ekologické zdraví a diverzita

8. životní úroveň

9. dobrá vláda a administrativa

 

No co toto je za anarchii? Za utopii? Kdy to kdo slyšel, že by někoho zajímala psychická pohoda a zdraví občanů? Budete se divit, ale tuto snahu měřit úroveň pokroku po „bhútánsku“ převzala i OSN, která tento žebříček přetvořila v Index lidského rozvoje, který vychází z jasně kvantifikovatelných dat. Toto srovnání nevychází pro Bhútán zrovna nejlépe – je celosvětově až na sto čtyřicátém prvním místě, což ale představuje první místo mezi asijskými zeměmi. Podobným trochu kontroverzním indikátorem je tzv. Index šťastné planety (HPI), podle jehož výsledků jsou nejšťastnější obyvatelé s autoritativními režimy v rozvojových zemích!!! V žebříčku HPI Bhútan patří mezi jedničky.

 

Jednoho červnového dne letošního roku ale zahalil šťastné bhútánské nebe černý mrak… Kde se vzalo, tu se vzalo nad zemí zakroužilo hejno černých ptáků! Nebyli to havrani, milé děti, nebyli to lační krkavci ani supi, byla to jen delegace zahraničního výboru Poslanecké sněmovny Českého Parlamentu v  čele s Karlem Schwarzenbergem (naším lidem zvaným „Kníže“). Přistál tu se svým věrným lokajem Petrem a mnoha dalšími nohsledy. Bhutánský král dbalý tradice přijal toto hejno a pohostil na zahradě čokoládovým koláčem, jak nám zvěstoval pan Petr včera v tisku. Povídali si prý o oboustranně výhodném obchodu a turistice. Ta bude určena jen pro ty bohaté, to víte, státní kasa není bezedná a nikomu dalšímu už výlet nezaplatí!

 

Bojím se o Bhútánské království! Bojím se, aby se tam od té doby neroznesla nákaza, které se rozbujela za posledních 25 let v Království českém. Nákaza klientelismu, korupce, zisku za každou cenu… V zemi bývalého hrdého českého lva nikdo se štěstím obyvatel nepočítá, co se počítá, je jejich otrocká práce za nízkou mzdu, za kterou přece musí být každý vděčný! Za mizerný peníz si může koupit tu globálně zcestovalou a unavenou zeleninu v supermarketu, kde pracují smutní udření prodavači, kteří dostávají za svou otrockou práci nízkou mzdu, za kterou si……. a tak dále a tak dále…. Tohle království nevzkvétá, jak nás kdysi varoval král Václav I. Nejspíš bude i hůř a hanba nás bude „fackovat“, až se do hrubého domácího produktu započte i těžká práce skutečných prostitutek a příjmy z prodeje drog podle příkladu jednoho hodně velkého ostrovního království. (Ale tomu vy děti ještě nerozumíte a buďte rády!)

 

Bojím se, že na cestu do Asie už je pozdě! Poslední ostrůvek zdravého rozumu, poslední bašta zastánců té skutečné demokracie, i kdyby jí měl zaručit osvícený pan král lidem milovaný, už je nejspíš ztracena. Jděte spát milé děti, ať se vám zdá hezký sen o moudrých panovnících a šťastných poddaných!

 

(S použitím textu Michala Thoma: „Bhútán: Jak se žije v zemi štěstí?“ a Wikipedie)