Zaorálku, nechcem´ válku aneb Jak jsem potkala „Ukrajinu“
Autor: Martina Franzová | Publikováno: 15.05.2014 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace
„Jsi blázen, stejně nic nezměníš!“! Takovou radu pro mě má kdekdo z okolí. Někteří mi to ještě přisolí: „Ve Tvém věku máš sedět doma na zadku a štrikovat!“. Štrikovat neumím, zato se učím zacházet s první digi-zrcadlovkou mého života. Jmenuje se Nikon 7000 a tak spolu obrážíme taková ta shromáždění nás bláznů, kterým to, co se děje za naším prahem, není lhostejné.

„Jsi blázen, stejně nic nezměníš!“! Takovou radu pro mě má  kdekdo z okolí. Někteří mi to ještě přisolí: „Ve Tvém věku máš sedět doma na zadku a štrikovat!“. Štrikovat neumím, zato se učím zacházet s první digi-zrcadlovkou mého života. Jmenuje se Nikon 7000 a tak spolu obrážíme taková ta shromáždění nás bláznů, kterým to, co se děje za naším prahem, není lhostejné.

Ve čtvrtek 8. května jsem vybavena svou technikou dorazila na Hradčanské náměstí. Nádherné počasí, vlajky vlály, stužky byly oranžovo-černé, občas i červenomodrobílá se blýskla….K shromážděným promlouvali „obvyklí podezřelí“ od europoslanců, pánů profesorů, přes eurobijce, konspirační teoretiky  až po ta naše milá „úkáčka“. Tím nechci nikoho urazit – krásně za ně promluvil zástupce Rusínů. Zvláště mě dojala věta, že když se vlády v Kyjevě zmocnila ta „nová lepší vláda“, okamžitě se vzdal svého ukrajinského občanství…

Poslouchala jsem a fotila, i na ty naše politiky si zanadávala, obzvláště oblíbeným terčem byl a je pan Zaorálek. „Zaorálku nechcem válku!“ dvě dívky s culíčky držely barvičkami vyvedený transparent. Pan ministr zahraničí se nezúčastnil, ani naši bdělí veřejnoprávní hlídací psi demokracie se neukázali, tak jak on se to chudák má dozvědět?



Sluníčko a úsměvy jakoby pohasly, když se mluvilo o zabitých v Oděse, rána byla ještě čerstvá, fakta strašná až neuvěřitelná.

Ve slunečném odpoledni se nesla i další slova směřovaná k tomu našemu lidovému panu prezidentovi, není z bronzu jako tatíček Masaryk, co vše sledoval z výšky, ale reagoval naprosto stejně! Nijak! Na ruskou ambasádu zítra nepůjde a vy voliči si můžete teď po volbách… víte co!

Praha z Hradčanského náměstí je snad nejkrásnější, sváteční odpoledne mě po skončení shromáždění zlákalo k procházce, a tak, když jsem nasedala do autobusu směr pražská periférie, už se setmělo. Cestou prohlížím fotky v Nikonu a do toho podávám mobilem zprávu kamarádovi, který se nemohl zúčastnit. Pravda, trochu jsem zvýšila hlas, některé průvodní jevy naší současnosti mě prostě vždycky vytočí.

Vystupuji tam u nás mezi paneláky, mobil stále u ucha. Najednou pocit, že něco není v pořádku! Někdo mě sleduje. Ukončím hovor, ještě pípnu, že „ňákej chlápek jde za mnou a já mám sakra ten foťák…!“  Ježišmarjá teď to přijde! Předejde mě (no postavy je malé ale sporé,  snad bych ho zvládla!) a že se chce na něco zeptat. Kývám, že jo a koukám, zda se někde v oknech  svítí.. Prý slyšel, že jsem v autobusu vykládala něco o Ukrajině a Putinovi a že by se chtěl zeptat, o co šlo! Tvrdý přízvuk, předčasně zestárlá ošlehaná tvář, plachý pohled. Tak tohle je ta moje Ukrajina! Panebože co já „salónní revolucionář“ mu mám vykládat? Jemu, který zná jen dřinu na stavbě a peklo ubytovny!  Ale povídáme  si dlouho, já odněkud vyhrabu zbytky školní ruštiny, on mluví obstojně česky…….i když slovní zásobu na politickou diskusi má dost omezenou.

Putina zjevně nemá rád, u nich doma za všechno můžou oligarchové a proč já nejsem spokojená, když se tu máme přece tak dobře? Hodně  se stydím, trochu je mi ho líto, trošinku se přece jen pořád bojím…Nevím, jak moc mi porozuměl, a tak končím větou, kterou  snad pochopil:. „My s vami – tolko my vojnu něchočem!!