Přímo proti mně seděla otylá cikánka se třemi dětmi. Tedy, lépe řečeno, matka otráveně seděla, děti se snažily proměnit poštovní halu v kůlničku na dříví. Ječely, kňouraly, pohazovaly po zemi papíry a rozhazovaly kamínky, které byly součástí výzdoby haly. Teprve když začaly z nedostatku dalších podnětů oblézat přímo její rozložitou postavu, cikánka je svým, vskutku vybraným slovníkem hlasitě okřikla.

Seděl jsem a přemýšlel o paradoxech. Této matce nikdo nebrání vychovávat své děti, pokud se tedy její přístup dá vůbec nazvat výchovou. Naproti tomu řada slušných otců své potomky vychovávat nemůže. Stačí k tomu jen, aby se matka s dětmi odstěhovala za milencem či za maminkou přes půl republiky, de facto děti unesla. V Kalifornii taková únoskyně ztrácí právo výchovy, u nás naopak dostane děti do péče.

Co tedy vlastně náš stát podporuje? Jaké vzory pro budoucí generace? K čemu naše společnost spěje?

Bylo mi z toho přemýšlení smutno.

http://hodina.blog.idnes.cz

čtěte také:

Kněz zbitý revoluční policií. Vrací se Francie do času gilotin?

Současné demografické trendy z křesťanské perspektivy

Stát už brzy může ukrást i vaše dítě. Čtěte děsivé příběhy o odebírání dětí, které se opravdu staly