Prezidentské neveto. Zákon o navrácení majetku církvím může legalizovat požadavky sudetských Němců
Autor: Jaroslav Kuba | Publikováno: 29.11.2012 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace
Vezmeme-li v potaz, že v EU, dekorované Nobelovou cenou za mír, ještě někdo na konci roku 2012 vznáší nárok na výlučné rozhodování o 25.775 km2 území sousedního státu, tak se tím nepochybně dotýká jedné z podstatných náležitostí dotčeného státu. Pro porovnání, státu o rozloze 78 864 km2, tj. třetiny jeho území.

Ústava ČR v čl. 51 neurčitou formulací „přijatý zákon podepisuje“ prezident, mu také umožňuje zákon nepodepsat. Účinky jsou ale stejné, neboť zákonem se poslanci již nemohou zabývat.

Na Hrad jsem předal doporučení vrátit tzv. zákon o církevních restitucích. Na základě analýzy textu jsem upozornil na dvě zásadní nebezpečí, která přinese.

První vyplývá z toho, že není založen na nezpochybnitelných právních důvodech, opodstatňujících řešení, jež přináší. Druhé zakládá rafinovaně konstruovaný přílepek, klasifikující prezidentské dekrety jako bezpráví, které je nutno zákonem odstranit a zhojit restitucí.

Druhé námitce jsem se před časem věnoval v PRÁVU a dalších periodikách. Pan prezident následně požádal ústavní činitele o záruky. V PRÁVU jsem poté uvedl, že reálnou zárukou je přimět navrhovatele zákona k jeho stažení.

Připomínám, jde o konstrukci tvořenou třemi paragrafy a podle níž:

1. ten, na něhož dopadá § 8,odst.1, písm.h) (tzn. dekrety č. 12 a 108) nemá oprávnění k naturální restituci,
2. proto uzavře dle §16,odst.1,2,písm.a) se státem smlouvu o vypořádání nároků za nevydávaný majetek dle § 8,  
3. a tímto okamžikem se na něj vztahuje §15,odst.1, neboť když uzavře smlouvu podle §16, obdrží paušální finanční náhradu“.

Jaký z toho vedle majetkového vyplývá důsledek právní?

Jestliže se namísto vydání věci poskytne finanční kompenzace, znamená to v obou případech

1.uznání nároku,
2.uznání majetkové křivdy, a co je zásadní,
3. na dekrety se ukazuje jako na skutečnost, která vedla ke křivdě.

Nejde tak jen o „prolomení“ dvou dekretů, ale již o obecnou diskvalifikaci prezidentských dekretů jakožto bezpráví, které má tento zákon také odčinit.

„Benešovy dekrety“ jsou na našem území terčem otevřených likvidačních snah po Havlově omluvě, kterou zahájil svoje „prezidentování“.
Situace v následujících letech došla tak daleko, že se musel vyjádřit Ústavní soud, a to nálezem č.55/1995 Sb.

Ten je pozoruhodný ze dvou směrů. Jednak tím, že potvrzuje dekrety prezidenta za jeden z trvajících základů ústavněprávní kontinuity českého práva a státu.

A jednak tím, že zamítnul návrh jistého R.D. na zrušení dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Ejhle, to je ale náhoda, že se v zákonu o církevních restitucích objeví přílepek, který se vypořádává právě s tímto dekretem č. 108/1945 Sb.!

Pan R.D., dnes snad mluvčí jedné z největších zahraničních firem v ČR, či jiný potomek obdobně postižených, se tak může opět obrátit na soud a poukázat na právě přijatý zákon, jež se tak rafinovaně vypořádal s tímto dekretem. A který, jak mně přes média vzkázal jistý politolog, „přeci církvím nic nezkonfiskoval“.

Je pravděpodobné, že se i v dnešní ČR najde soud, jenž bude postupovat podle platného zákona. Stejně pravděpodobné je lavinovité využití judikátu, který z toho vzejde. Vzniká tak otázka – nikoli, u kterého dekretu to skončí, ale čím tento dominový efekt skončí.

Zmíněný politolog, vystudovaný technik a po roce 1990 odborník na ústavní právo a čert ví co ještě, mně podsouvá strašení německým nebezpečím, jestliže varuji před přílepkem namířeným proti dekretům.

Mýlí se. Neboť po jejich právní diskvalifikaci nevolá německý prezident. Ale sní o ní jedinci a skupinky na obou stranách českoněmecké hranice. Neboť by jim mohla otevřít dveře k poslední fázi majetkového převratu, z něhož budou těžit  pod záminkou restitucí za údajné křivdy spáchané na nich Čechy.

Vrátím-li se k nadhozené otázce „čím tento dominový efekt skončí“, nemohu zapomenout na "20 bodů" - požadavků landsmanšaftu ze 7. 5. 1961, a potvrzených v roce 1994. Cituji z nich pouhé dva:

č.16. „… s osudem sudetských Němců a jejich teritoria smí být..nakládáno jen s jejich výslovným souhlasem“

č.4. „Velikost tohoto území obnáší 25.775 km2.“

Pokud něco dnes brání legalizaci těchto požadavků, jsou to již jen „Benešovy dekrety“…

Veto, kterým ústava českého prezidenta vybavila, právně zaručuje pouze zdržení legislativního procesu. Nezaručuje ale jeho výsledek, např. nepřijetí prezidentem vraceného zákona.

I kdyby bylo všelijak dosaženou „stojednohlasou“ většinou prezidentovo suspenzivní veto přehlasováno, morální efekt by však byl právě v tomto případě nesrovnatelný s „nepodpisem“.

Vezmeme-li v potaz, že v EU, dekorované Nobelovou cenou za mír, ještě někdo na konci roku 2012 vznáší nárok na výlučné rozhodování o 25.775 km2 území sousedního státu, tak se tím nepochybně dotýká jedné z podstatných náležitostí dotčeného státu. Pro porovnání, státu o rozloze 78 864 km2, tj. třetiny jeho území.
 
Rád bych se ve svých obavách mýlil. Avšak hrozí-li, že přijatý zákon může těmto požadavkům smést z cesty prezidentské dekrety, a tím je legalizovat, tak směřuje proti ústavnímu zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu, zakotvenému v čl. 9, odst. 2 Ú ČR a měl by být Ústavním soudem zrušen.

www.prvnizpravy.cz