Posvátné krávy církevní hierarchie
Autor: Michal Kretschmer | Publikováno: 14.10.2012 | Rubrika: MYSLÍM SI
Ilustrace
Nejprve je třeba poznamenat, že biskup Williamson v onom známém interview pro švédskou televisi nepopíral všechno zlo spáchané nacisty na židech; pouze vyslovil mínění, že počet židovských obětí byl výrazně menší než těch oficiálních 6 milionů. Lze předpokládat, že arcibiskup Müller tohle dobře ví; pak ovšem jeho výrok v interview je buď neuvážený, nebo přímo lží.

V této krátké glose bych chtěl poukázat na prohlášení čtyř českých a moravských biskupů a na interview arcibiskupa Müllera, ve kterých je kladen důraz na věci, které nenáleží k nauce církve ohledně víry a mravů.

Členové stálé rady Stálé rady České biskupské konference, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský, vydali 3. října 2012 Prohlášení k nastávajícím volbám[i]. Prohlášení je velice nekonkrétní a jeho čtenář se z něj akorát tak dozví, že by měl být odpovědný, jít k volbám a dát svůj „hlas ve prospěch demokracie a svobody“. Ale o to mi tu tak ani moc nejde. I když by pochopitelně křesťané měli jít k volbám (tam, kde je nějaký aspoň částečně přijatelný kandidát), a dát hlas ve prospěch dobra, ne tedy demokracie o sobě samé.

Horší je, že ono prohlášení vyznívá tak, jakoby demokracie byla jediným správným politickým zřízením, byť může mít některé vady, k jejichž odstranění či minimalizaci mají voliči přispět. Netvrdím, že demokracie, mezi jejíž určující znaky patří i volby, je ze své podstaty špatná. Vždyť i v církvi jsou volbou určováni nástupce zemřelého (nebo abdikujícího) papeže a představení některých řeholních komunit. Demokracie je však jen jedna z více forem politických režimů, které jsou mravně přípustné, jak stojí dokonce i v Katechismu katolické církve vydaném za pontifikátu Jana Pavla II (bod 1901[ii]). Ale v politickém uspořádání je to zpravidla jedno z nejhorších zřízení, za kterým už pak následuje tyranida. Prohlášení Stálé rady se odvolává na kázání Mons. Radkovského, které pronesl na svátek sv. Václava ve Staré Boleslavi. V něm se snaží sugerovat, že demokracie znamená svobodu a že přece diktatura není lepší než demokracie. Ale někteří špatní diktátoři se dostali k moci právě (i když třeba ne výhradně) skrze demokratické procedury. Kolik hlasů získali nacisté a komunisté před uchopením moci? Nejsou zvrhlé „zákony“ jako ty o potratech či „registrovaném partnerství“ sodomitů výsledkem demokratického hlasování?  Není snad ve Spojených státech demokracie a přece američtí biskupové právem považují kroky Obamovy administrativy za ohrožení svobody katolické církve? Ne každá diktatura či autoritativní stát jsou špatné. Francovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko přes své nedostatky byla vybudována na katolických principech a neskonale převyšují současné „demokratické“ uspořádání těchto zemí. To i takový Augustino Pinochet, který zachránil Chile před socialismem, je jistě lepší než demokraticky zvolený antikrist Obama. O kvalitě demokratických vůdců (jakkoli jsou výjimky) vypovídá i to, že v dějinách církve bylo mnoho svatých králů a šlechticů, zatímco jen zřídka se stává svatým demokratický politik.

Výrazně závažnější je pak útok arcibiskupa Gerharda Ludwiga Müllera, prefekta Kongregace pro nauku víry, na biskupa Richarda Williamsona, v interview, jenž byl publikován 4. října v časopise National Catholic Register (NCR)[iii]. Nebudu se tu zabývat výroky arcibiskupa Müllera na adresu Bratrstva sv. Pia X, ať již v tomto interview nebo v interview poskytnutém pro Norddeutscher Rundfunk[iv], ohledně známých kontroversí mezi Bratrstvem a Římem jako jsou postoje Bratrstva k některým výrokům II. Vatikánského koncilu, ani nebudu rozebírat jeho postoj k Bratrstvu, kterému upírá katolicitu. Pominu též jeho výroky příčící se katolické víře[v], jak o nich píše P. Matthias Goudron, vůdčí osobnost Bratrstva v oblasti dogmatiky. Kritice jeho nesmyslného výroku o „věroučném pluralismu“ se také již věnoval PhDr. Radomír Malý.[vi]

V interview pro NCR arcibiskup Müller odpovídá na otázku po možnosti usmíření s biskupem Williamsonem takto: „Williamson je separátní problém v tomto procesu usmíření. Je jednoduše neakceptovatelné, že křesťan nebo dokonce biskup – ovšem že on není katolickým biskupem, neboť biskup je pouze tehdy katolický, když je v plném společenství s papežem, nástupcem Petra, což Williamson není – popírá vše, co nacisté udělali proti židovskému lidu, jejich vyhlazení. Jak je možné být tak bezcitný ohledně toho? Je to naprosto neakceptovatelné, ale je to separátní problém“ (ohledně usmíření s Bratrstvem sv. Pia X).

Nejprve je třeba poznamenat, že biskup Williamson v onom známém interview pro švédskou televisi nepopíral všechno zlo spáchané nacisty na židech; pouze vyslovil mínění, že počet židovských obětí byl výrazně menší než těch oficiálních 6 milionů. Lze předpokládat, že arcibiskup Müller tohle dobře ví; pak ovšem jeho výrok v interview je buď neuvážený, nebo přímo lží.

V souvislosti s rozhovorem arcibiskupa Müllera pro NCR není důležité, kolik těch židovských obětí ve skutečnosti bylo. Mýlit se v historických otázkách může někoho diskvalifikovat jako historika, ne však jako křesťana. Křesťana diskvalifikuje hereze nebo také i některý jiný závažný hřích. Omyl ve světských záležitostech však sám o sobě není hříchem. Odtud vyplývá, že arcibiskup Müller má biskupa Williamson za heretika. Je tak skandální, že do katolické věrouky vnáší dogma „holocaustu“ a do katolického náboženství modloslužbu holocaustu, o které jsem již jinde[vii] psal. Skutečností je, že v posledních desetiletích mnozí skuteční heretikové popírající vyhlášená dogmata jsou v katolické církvi tolerováni, když už ne povyšováni k vysokým úřadům, zatímco popírač oficiální verze holocaustu je jako prašivá ovce, pokud už ne zločinec podle lidských zákonů. Arcibiskup Müller by se tak spíše hodil za strážce „politické korektnosti“ než za strážce pravé víry, kterým by měl být z titulu své funkce prefekta Kongregace pro nauku víry.

Kromě demokracie a holocaustu jsou další takovou uctívanou „posvátnou krávou“ lidská práva. Ne že by neměl člověk práva jako Boží tvor rozumové přirozenosti, ale jejich sekulární pojetí je zcela scestné a porušování vykonstruovaných „lidských práv“ se stává záminkou k pronásledování křesťanů. Mnoho biskupů dnes o nich žvaní. Lépe by udělali, kdyby, jak se sluší na muže církve, zdůrazňovali Boží práva a Boží přikázání. Vždyť zachování přikázání, jako je Nezabiješ či Nepokradeš, zabezpečuje skutečná lidská práva, jako právo na život či právo na majetek.

http://cirkev.wordpress.com

čtěte také:

Prohlášení k 50. výročí zahájení 2. vatikánského koncilu

Svatý Václave, uchovej nás při zdravém rozumu!

Výbušná kniha Klausova Hájka: Pravda o Havlovi, sametové revoluci a konci světa