Adieu, Francie. Do vedení země nastupuje radikální socialista, stoupenec multikulturalismu a genderového fašismu
Autor: Michal Semín | Publikováno: 10.05.2012 | Rubrika: VE SVĚTĚ
Ilustrace
Hollande je upřímnějším a čitelnějším nepřítelem historické Francie než Sarkozy. Nepřímým důkazem jsou i jeho vítězství oslavující levicová mládež v ulicích a náměstích velkých měst, mísící se s neméně početnými zástupy protifrancouzsky smýšlejících nebělochů.

Vítězství Françoise Hollanda v prezidentských volbách může být jedním z posledních hřebíčků do rakve první dcery Církve. Tím netvrdím, že by případný triumf Nicolase Sarkozyho na osudu Francie mohl něco zásadního změnit. Sarkozyho konzervativní rétorika před druhým kolem prezidentských voleb byla zcela nepřesvědčivá, neboť neodpovídala jeho předchozímu působení v prezidentském úřadu. Jen těžko lze popřít fakt, že za jeho vlády kosmopolitní síly, usilující o definitivní likvidaci historicky vzniklých národů a států Evropy, ve francouzské společnosti výrazně posílily. Sarkozy nečinil nic proti ničivé imigraci z islámských zemí a neevropských kultur a jeho předvolební „kopněte si do svého muslima“ proto působí nevěrohodně až trapně.

Osud francouzského národa je protikřesťanskými silami výrazně ovlivňován přinejmenším od konce 18. století a těžko si lze představit obnovu Francie bez toho, že by se s dědictvím Velké francouzské revoluce kriticky nevyrovnala. To ostatně platí i pro ostatní evropské národy, čerpající z kalných vod organizovaného naturalismu a osvícenských představ o člověku a jeho právech, svobodě a lidské společnosti. V tomto smyslu tedy není zase až tak důležité, je-li prezidentem Francie radikální socialista, stoupenec multikulturalismu a genderového fašismu či liberální kosmopolita s příležitostnou konzervativní rétorikou. Obě varianty představují jen další demontáž, v případě Hollanda rychlejší, v případě Sarkozyho o něco pozvolnější, tradiční Francie.

Hollande je upřímnějším a čitelnějším nepřítelem historické Francie než Sarkozy. Nepřímým důkazem jsou i jeho vítězství oslavující levicová mládež v ulicích a náměstích velkých měst, mísící se s neméně početnými zástupy protifrancouzsky smýšlejících nebělochů.

Jsou tu však i doklady přímé. Pár dní před svým zvolením pronesl v rozhovoru pro dekadentní mládežnickou rozhlasovou stanici Skyrock tato slova: „Stanu-li se prezidentem republiky, prosadím legalizaci homosexuálních sňatků a budu podporovat anonymní bezplatnou antikoncepci a zdravotní péči (čti potraty, pozn. MS) pro náctileté“. To není žádným překvapením, Hollande vždy patřil k předním propotratovým politikům francouzské levice.

Mohou na skonu Francie něco změnit opoziční politické síly, v čele s Národní frontou Marine Le Penové? Francouzská tradicionalistická pravice je dlouhodobě rozdělena do mnoha malých subjektů, z nichž některé se do volebních soubojů ani nepouští, neboť z monarchistických pozic odmítají kontext, v němž se francouzská politika odehrává. Katolické skupiny (čímž nemyslím konciliární struktury v čele s většinově progresivní biskupskou konferencí) pak oprávněně poukazují na některé skvrny na kráse předsedkyně Národní fronty, především pak na to, že tato matka tří dětí je již dvakrát rozvedená a že vedla vítězný spor o nástupnictví po svém otci s otevřeně katolickým křídlem NF, vedeným výrazným stoupencem tradicionalistického směřování strany Bruno Gollnischem.

Přesto je dnes Marine Le Penová patrně jediným politikem, jenž má alespoň nějakou šanci demoliberálním režimem ve Francii otřást. A když ne v základech, tak alespoň jeho fasádou. Program NF je i přes oslabení tradicionalistického proudu na dnešní poměry v Evropě stále silně prorodinný, odmítající potraty a sexuální indoktrinaci dětí a mládeže ve školách. Lze věřit, že NF bude ochotna řešit problém imigrace z cizích kultur, jakkoli není jasné, zda by byla ochotna k případné repatriaci protifrancouzsky smýšlejících cizinců. Otevřeně hovoří o vystoupení z eurozóny a postupném návratu k Evropě svobodných národů. Sporné jsou některé aspekty hospodářské politiky NF, kritika kapitalismu, chápeme-li jej jako výraz zájmu globalizovaného finančního sektoru a nadnárodních koncernů, znemožňujících širší rozdělení soukromého vlastnictví výrobních prostředků ve společnosti, je však také zcela na místě.

Marine Le Penová v prvním kole prezidentských voleb uspěla více, než se čekalo. V kole druhém nepodpořila Sarkozyho, aby se jasně distancovala od jeho pokrytecké předvolební kampaně. Tím si vytvořila předpoklad pro ještě výraznější úspěch v parlamentních volbách, které se konají v první polovině června. I když dvoukolový volební systém Národní frontě příliš nepřeje, je dosti pravděpodobné, že ke dvěma dosavadním poslancům jich několik dalších přibude.

Navzdory tomu, že se ani touto cestou nelze dočkat brzké obnovy tradiční Francie, je přání úspěchu silám, jež její definitivní zánik alespoň oddalují, zcela jistě na místě.

http://www.stjoseph.cz

čtěte také:

Džihád po francouzsku: Tucty francouzských občanů podstupují výcvik Talibanu

Netanjahu je lhář, postěžoval si Sarkozy Obamovi

Toulouse: Odvrácená tvář rozdílnosti. Jen obtížně se hledá srovnatelný akt čirého zla