Obráceni na pravou víru (2) Paul David Drach – Učený rabín, který překročil práh Církve
Autor: Jakub Pytel | Publikováno: 06.05.2012 | Rubrika: HISTORIE
Ilustrace
Na počátku devatenáctého století opustily desítky členů pařížské židovské komunity, čítající něco kolem osmi tisíc duší, judaismus. Část odpadla k ateismu, ale většina poznala v Ježíši Kristu Mesiáše a v katolickém náboženství pravou Církev, pokračovatelku Izraele. Situace v pařížské komunitě vyvolala neklid nejen mezi židy obývajícími hlavní město Francie, ale také, s ohledem na její význam, v řadě dalších židovských obcí po celé Evropě.

Na počátku devatenáctého století opustily desítky členů pařížské židovské komunity, čítající něco kolem osmi tisíc duší, judaismus. Část odpadla k ateismu, ale většina poznala v Ježíši Kristu Mesiáše a v katolickém náboženství pravou Církev, pokračovatelku Izraele. Situace v pařížské komunitě vyvolala neklid nejen mezi židy obývajícími hlavní město Francie, ale také, s ohledem na její význam, v řadě dalších židovských obcí po celé Evropě. Jedním z těch, jejichž obrácení vzbudilo největší údiv a nemilé překvapení, byl rabín David Drach. Autoři Katolické encyklopedie později napíší, že „obrácení tohoto židovského učence bylo bezpochyby jednou z nejvýznamnějších konverzí, k níž díky milosti Boží ve Francii devatenáctého století došlo, a stalo se příčinou spásy mnoha jeho souvěrců“.

David se narodil 6. března roku 1791 ve vesnici Bischheim, která tehdy byla nejpočetnějším střediskem židů v Alsasku. Nedlouho poté se rodina odstěhovala do Štrasburku. Podle úředních údajů se rodiče, Moise a Feyelč, spolu s pěti dětmi (David byl třetím v pořadí) ubytovali v ulici de Chandelles. V té době už Moise nosil příjmení Drach, které nejpravděpodobněji pochází z hebrejského slova draša („hlásat“, „kázat“) a souviselo s jeho úřadem kantora v jedné z místních synagog.

Davidu Drachovi, stejně jako většině židovských chlapců pocházejících z chudého a zbožného prostředí, se dostalo pevné, tradiční výchovy a náboženského vzdělání. Do dvanácti let se učil u otce, ale v roce 1803 byl po poradě s rabíny poslán do ješivy v Ettendorfu. Ukázalo se, že je žákem neobyčejně nadaným. Pod vedením věhlasného rabína Davida Sintzheima, budoucího nasiho (předsedy) Velkého Sanhedrinu a velkého rabína Francie, zvládl tříletou učební látku během jednoho roku. Následně se vzdělával u rabínů Isaaca Luntteschuze a Barucha Gougenheima v Phalsbourgu, kde získal pravomoc vyučovat talmudu. Na radu rabína Sintzheima dokonce plánoval cestu do Lublinu, aby zde pokračoval v dalším učení, k tomu ale s ohledem na bouřlivý čas napoleonských válek nedošlo. Drach tedy ukončil studia pod vedením alsaských rabínů a začal vyučovat náboženství v Ribeauvillé, kde rovněž pracoval v domě místního obchodníka Mayera Sée. Tehdy projevil své emancipační názory v básni „Hebrejská óda na počest císaře a Tylžského míru“, kterou zveřejnil deník Le Messager du Haut Rhin. V roce 1809, tedy ve věku pouhých osmnácti let, složil Drach úspěšně zkoušky před velkým rabínem Lazarem Hirschem a obdržel rabínský diplom spolu s titulem znalce Zákona. Na doporučení Mayera Sée pak získal zaměstnání v Kolmaru, kde po dva roky pracoval jako učitel v rodině zámožného a vlivného obchodníka Abrahama Javala.

Práce vychovatele v dalších bohatých domácnostech na provincii ale nebyla tím, o čem snil mladý, nadaný rabín s reformátorskými názory. Stále častěji přemýšlel o tom, že Alsasko opustí a odejde do hlavního města Francie. Příležitost se naskytla v roce 1811, kdy ho vojenská komise kvůli slabému zraku u odvodu zamítla. Zproštěný závazků opustil rodné Alsasko a nehledě na otcovy námitky se přestěhoval do Paříže, kde sídlila řada jeho souvěrců hledajících svobodu, kterou nenacházeli v tradičních židovských komunitách na provincii. Ani David Drach nechtěl strávit zbytek života jako rabín v malém městečku, mířil výš, přičemž v židovské Ústřední konzistoři založené Napoleonem viděl příležitost pro svou kariéru. Jakožto Sintzheimův žák, který se těšil protekci vlivné rodiny Javalů, a vědom si svých schopností, měl veškeré vyhlídky na to, aby byl přijat do kruhu reformátorů sdružených kolem konzistoře a odehrát významnou roli v emancipačních snahách francouzských židů. Po letech, v knize O souladu mezi Církví a synagogou, popsal důvody svého odchodu poněkud otevřeněji: „[Pařížští židé] byli tak rozdílní od našich alsaských židů, ignorantů, primitivů, chtivých peněz…“

V roce 1812 se ubytoval v pařížské čtvrti Beaubourg, kde se soustředila většina místní židovské obce. Díky svým vědeckým titulům našel snadno zaměstnání. Rabín Sintzheim mu přidělil úřad spojený s konzistoří a navíc jej jako vychovatele doporučil průmyslníkovi Baruchu Weilovi. Drach kromě toho kázal v synagoze v ulici de Geoffroy-Langevin, a věhlasem předčil velké rabíny Abrahama de Colonu a Emanuela Deutze, kteří se s ohledem na svůj původ (jeden byl z Mantovy, druhý z Koblence) potýkali s jazykovými problémy.

Nad rámec svých náboženských povinností se Drach také věnoval světskému studiu, včetně řečtiny a latiny. V roce 1818 získal titul bakaláře a diplom na Ecole Normale de Paris, který jej opravňoval k práci ve školství. Zveřejnil rovněž dílo nazvané Hagada aneb svátky dvou prvních nocí Pesachu, v jejíž předmluvě vyjádřil své reformátorské názory. Psal, že toto dílo je odpovědí na „léta ve francouzské synagoze trvající touhu získat přístup ke knihám psaným běžným jazykem“.

Drach byl prvním francouzským rabínem, jenž se mohl chlubit různými vědeckými tituly a diplomy, a jeho znalosti mu získaly uznání reformátorů, včetně známého francouzského matematika Olryho Terquema, ale i rabína Deutze, který mu dal ruku své dcery Sarah, a tím ho uvedl mezi židovskou elitu Francie. Manželům Drachovým se zanedlouho narodily tři děti: roku 1818 dcera Clarisse, o rok později Rosine a v roce 1821 syn Auguste (žádné z nich nedostalo tradiční židovské jméno!). V roce 1819 byl rabín Drach pověřen vedením židovské školy v Paříži, kde měl, dle pokynu nadřízených, mládeži „usnadnit přístup k získávání náboženského, mravního a občanského vzdělání, aby poznala a plnila své povinnosti vůči Bohu, státu a vlasti dle naukových rozhodnutí Velkého Sanhedrinu“. Mladý rabín navíc proslul svými ódami, ať už u příležitosti narozenin vévody z Bordeaux, nebo otevření synagogy Notre-Dame de Nazaret.

Během několika let dosáhl David Drach všeho, po čem toužil: dokončil licenciát, získal akademický titul, stal se rabínem a ředitelem školy, spisovatelem a otcem rodiny. Zdálo se, že jeho kariéra probíhá hladce a bez potíží. Avšak v roce 1821 začal vědeckou práci, která měla navždy změnit jeho život. Rabín Drach se rozhodl, že zpracuje hebrejský text tóry podle Septuaginty, přičemž vycházel z přesvědčení, že řecký překlad je věrnější původním textům než hebrejský, který, jak tvrdil, byl během století značně zkreslen. Dva roky se věnoval bádání, srovnával tóru s křesťanskou biblí, četl i knihy Nového zákona. S výsledky svého zkoumání, které začaly některé zneklidňovat, se nikterak netajil, až mu nakonec rabín de Colona zakázal pokračovat v dalších pracích a v případě neuposlechnutí mu hrozil vyloučením z obce. Napětí vzrůstalo také mezi Drachem a jeho tchánem, rabínem Deutzem, jakož i dalšími členy komunity.

Četba Nového zákona a nedostatek pochopení mezi židovskými spolubratry ho krok za krokem vzdalovaly od rabínské víry. Ve svém prvním Dopise obráceného rabína židovským bratřím později napsal: „Jda tímto směrem, zanechal jsem za sebou Synagogu a dotkl se prahu Církve.“ Přiznal, že náklonnost k náboženství Ježíše Krista, byť nejasnou, pociťoval už dlouho před příjezdem do Paříže; že o něm přemýšlel vždy, když měl příležitost učit góje, a pozoroval, jaký vliv mají „křesťanská láska a milosrdenství“ na jejich život. To vše jej vedlo k úvahám nad vlastní spásou, a náklonnost ke křesťanství se časem, jak napsal, „stala tak silnou, tak mocnou, že už jí nešlo vzdorovat“.

V lednu 1823 začal David Drach i přes odpor manželky studovat katolické učení, a to pod vedením otce Jeana Marie Burnier-Fontanela, děkana pařížské teologické fakulty. 29. března téhož roku zaslal konzistoři dopis, v němž podává svou výpověď. Na Zelený čtvrtek se zřekl judaismu a na Bílou sobotu přijal v katedrále Notre-Dame spolu se svými dcerami křest z rukou arcibiskupa Hyacintha-Louise de Quélena. Auguste, jeho jedenapůlroční syn, byl pokřtěn o několik dnů dříve v kostele Sv. Jana Františka.

Tak se stal rabín David Drach Paulem Louisem Bernardem Drachem, přičemž své první jméno přijal na počet apoštola národů. Katolický list L'ami de la religion označil Drachův příchod do lůna Církve za „významné a slavné vítězství“.

Obrácení přineslo Paulu Drachovi klid svědomí, ale otřáslo jeho osobním životem. Ztratil všechna zaměstnání a musel se spokojit s prací pouhého knihovníka. Přišel rovněž o střechu nad hlavou, a tak byl nucen hledat ubytování na faře blízkého kněze. Opustili ho přátelé, navíc od něj odešla žena, a nechybělo mnoho, přišel by i o děti. Sarah Drachová, dcera rabína Deutze, se nemohla smířit s rozhodnutím manžela, a tak využila otcova vlivu a s pomocí barona Jakoba Mayera de Rothschilda odvezla dcery a syna do Londýna. Zoufalý Paul Drach po nich začal pátrat, projezdil Méty, Mohuč a Frankfurt. Teprve po roce se mu podařilo vypátrat, že žena a děti pobývají v Anglii. Díky známosti s hrabětem Julesem de Polignacem, který měl za kanálem široké styky, začal sjednávat návrat rodiny do Francie. Britové vyhostili Sarah Drachovou v listopadu roku 1824, ta ale odmítla vrátit se zpět k manželovi, dokonce i za cenu ztráty dětí.

Bývalý rabín se rozhodl odejít z Francie a odstěhovat se s dětmi do Říma. Jeho dcery zde začaly navštěvovat školu sester Nejsvětějšího Srdce a syn později lyceum při Kongregaci pro šíření víry. On sám pokračoval v studiu teologie a věnoval se psaní děl, která se pro řadu židů stala důvodem k opuštění jejich dosavadního falešného náboženství. Paul Drach se časem stal velmi důležitým svědkem víry v Ježíše Krista tváří v tvář Synagoze, a to tím více, že jeho slova byla prosta špatně chápané neofytské horlivosti, s níž někteří židovští konvertité útočili na své bývalé souvěrce. Tak se stal židům příkladem. Přitáhl k víře např. bratry Liebermanny, které znal ještě z mládí v Alsasku. Ze sedmi synů savernského rabína Libermanna přijalo pět katolickou víru, mezi nimi Jacob, který si zvolil křestní jméno František a stal se zakladatelem Kongregace Nejsvětějšího Srdce Mariina, po smrti mu papež sv. Pius X. udělil titul sluhy Božího.

Paul Drach, nyní uznávaný orientalista, strávil poslední roky svého života v Římě jako knihovník Kongregace pro šíření víry. Z Věčného města pozoroval plody své konverze, jedním z nich byl kněz Paul Auguste Drach, jeho syn, jemuž francouzská biblistika vděčí za obšírné komentáře k listům apoštolů a Zjevení sv. Jana. Zemřel v Římě posledního lednového dne roku 1865.


Převzato ze Zawsze Wierni 10/2010.
Přeložila Vanda Rozkovcová.


***

Dopis obráceného rabína židovským bratřím

Když mě Pán darem své milosti ráčil pohnout k opuštění farizejského kultu současné Synagogy, abych přijal jediné a pravé náboženství Izraele, jímž je toliko náboženství katolické, římské a apoštolské, učinil jsem předsevzetí, že Vám vysvětlím důvody onoho kroku, který mezi Vámi vyvolal takové pozdvižení. Choval jsem naději, že by Vám snad můj list mohl, dá-li Bůh, posloužit jako prostředek ku spáse, ale těžké zkoušky, jimž jsem řízením Boží Prozřetelnosti krátce po mém křtu čelil (a část z nich pominula teprve nedávno), mi nedovolily můj záměr uskutečnit.

Ano, mí drazí bratři, opakuji Vám: římské katolické apoštolské náboženství je náboženstvím našich předků, náboženstvím, jež nám bylo nadobro zjeveno spolu s příchodem našeho Pána Ježíše Krista, onoho tolikrát našemu národu přislíbeného Mesiáše. Božský Spasitel to sám oznámil před shromážděním našich otců: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky: nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit“ [Mt 5, 17]. A v podobenství o zlém boháči, které pronesl k farizeům, kdy onen zavržený prosí našeho otce Abraháma, aby poslal Lazara varovat jeho pět bratrů, mu patriarcha pouze odpoví: „Mají Mojžíše a proroky, těch ať poslouchají“ [Lk 16, 29].

Vskutku, svatá kniha, jejímiž strážci Vás Bůh učinil pro dobro svého lidu, obsahuje všechny pravdy křesťanství. Ach! Nechť Vám bude dáno číst ji bez zhoubného závoje, který Vás udržuje ve stavu nepochopitelného zaslepení, jako kdyby již proroci nepředpovídali, že to je trest za Vaši neposlušnost! Jestliže onu knihu, jež „má větší cenu nad všechny perly a všecky poklady světa s ní nelze srovnat“ [Př 3, 15], považujete za pravou, pak mi nezbývá než Vás povzbudit, abyste ji otevřeli.

Počínaje příslibem daným našemu otci Abrahámovi, že právně z něho vzejde Vykupitel, jenž mu byl jako prvnímu člověkovi oznámen, až po Malachiáše, do jehož hrobu byla uzamčena výsada vyvolení daná našemu národu a předpověď příštích událostí, vidíte celou řadu proroctví skrze staletí s velikým předstihem ohlašující nejmenší podrobnosti díla vykoupení, které bylo završeno na kříži. Některé verše žalmů a Izajáše jsou skutečnými evangelii našeho Pána Ježíše Krista. Jiné části Starého zákona Vám zůstanou navzdory ostrovtipu rabínů uzavřeny, budou pro Vás tak dlouho neproniknutelnou stále rostoucí změtí, dokud budete nešťastně odmítat ona tak prostá a očividná vyjasnění vyplývající z evangelia a zavrhovat učení, které je jejich nutným důsledkem.

Vaše nepochopitelná zatvrzelost na Vás stále svolává trest, jejž předpovídal náš učitel Mojžíš, kdy za plného slunce tápavě bloudíte, zatímco světlo evangelia dopadá na Vaše oči plným leskem: zapřísahám Vás, čtěte konečně, rozjímejte onu svatou knihu! Ach! Jaká radost při této četbě zaplavuje srdce každého upřímného Izraelity a jakým úžasem jej naplňuje pravý smysl vznešených předpovědí, které proroci střežili ve svaté pokladnici dějin našeho národa! Který z národů byl kdykoli blíže pochopení velké pravdy vykoupení Izraele a pohanů než ten, jenž byl po dlouhá staletí strážcem Božího příslibu a důvěrníkem jeho záměrů vůči všem národům země?

Právě uprostřed našeho národa ráčil se vtělit Boží Syn, onen Mesiáš pocházející co do těla z rodu krále Davida, jehož tak ctíme. Mesiáš ponížení i slávy, kterého nedočkavě vzývali spravedliví z našich předků. A to do té míry, že prorok Izajáš, hovoře o události vzdálené více než dvě stě let, jež měla zhruba o čtyři sta let přecházet příchodu onoho jediného vskutku Spravedlivého, se svatým zápalem, jako by chtěl uspíšit chod času, volá: „Rosu dejte, nebesa, shůry, oblakové dštěte spravedlivého! Otevři se země a vypuč spasitele, a spolu vzejdi spravedlnost!“ [Iz 45, 8]

Stejně náš otec Jákob, povolav své děti, předpovídá, co nastane na konci časů, přičemž za onu dobu přesně určuje právě vtělení našeho Pána Ježíše Krista, k němuž se shromáždí všechny národy, a svou řeč přerývá náhlým zvoláním: „Spasení tvého očekávám, ó Hospodine!“

Avšak všichni spravedliví Starého zákona, jediní opravdoví Izraelité, nepřisuzovali, jak učí současná Synagoga, a to zejména ve svých třinácti článcích víry, očekávanému Mesiáši poslání přivést zpět do Svaté země vyhnané Židy, nýbrž přinést nám spásu, což učinil Pán Ježíš Kristus. Nepopiratelný důvod výše zmíněného se zachoval do dnešních dnů v modlitbě zvané „Osmnáctero požehnání“, kterou třikráte denně odříkáváte. Její znění vzniklo mnoho století před Spasitelovým narozením při velké synagoze, v níž pod vedením písaře Ezdráše zasedalo sto dvacet učenců, včetně některých proroků. Požehnání pojednávající o příchodu Mesiáše je následující: „Dej, ať zapučí ratolest Davidova, rozviň její vládu mocí své spásy, neboť každým dnem čekáme na tvou spásu. Buď veleben, ó Hospodine, jenž dáváš rozkvést panství spásy.“

V požehnání, v němž učenci věřícím zanechali modlitbu za návrat jejich stále rozptýlených bratří, zejména deseti kmenů, žádnou zmínku o Mesiášovi nenacházíme. Uvádíme zde celé desáté požehnání: „Zaduj do velkého rohu a zvěstuj naši svobodu. Rozviň prapor, nechť se shromáždí naši rozptýlení bratři. Svolej nás ze čtyř koutů světa. Buď veleben, ó Hospodine, jenž shromažďuješ vyhnané lidu Izraele.“

Ze stejných důvodů se náš národ stal prvním, jemuž Pán ráčil zvěstovat příchod království nebeského, nejprve skrze svého předchůdce Jana, a následně vlastními slovy. Vždyť na svět přišel jakožto „král Izraele“ [Jan 1, 49; 12, 13] a jako „Spasitel a Vykupitel Izraele“ trpěl [Sk 13; Lk 24, 21]. To v našem národě vykonal navýsost opravdové zázraky, aby nás posílil v dobré zprávě, kterou nám přinesl [Mt 4, 20; Mk 1, 23; Lk 4, 33; Jan 4, 46; Sk 2, 22 a 10, 37–39]. To z nás si vyvolil své učedníky a apoštoly; to zde, na naší zemi, byla založena první církev, jakož i středisko křesťanského náboženství [Sk 15]; a nakonec, to z našeho národa vzešel vítězně onen první, jeden z našich bratří [Sk 6–7], stvrdiv svou krví pravdu, jíž byl svědkem. Tehdy se otevírá ta slavná cesta mučednictví, přímo nadpozemská, předávána nejprve apoštoly jako svědectví o tom, co sami viděli a slyšeli [Sk 4, 20; 1 Kor 9, 1; 1 Jan 1, 1], a dále tisíci vyznavači Ježíše Krista. Zkrátka, slovy spravedlivého Simeona, „světlo k osvícení národů“ je „slávou izraelského lidu“. Lumen ad revelationem gentium, et gloriam plebis tuae Israel [Lk 2, 32].


Úryvek z knihy Lettre d'un rabbin converti aux Israélites ses frčres, Paříž 1825.
Přeložil Edmund Kříž.
(Poznámka: Z textu byly vynechány rozsáhlé vysvětlivky.)

www.tedeum.cz

čtěte dalé:

Můj vztah k Židům

Stát Izrael pohledem katolíka

Obráceni na pravou víru (1) Max Jacob – básník, apoštol a mučedník