Zrovna dnes je správná chvilka pro poesii. Nebojte se jí!
Autor: Rudolf Medek | Publikováno: 28.09.2015 | Rubrika: KULTURA
Ilustrace
Bezmála sraženi k sobě v stín věží svatovítských stojí zde Říp i Blaník — — — Však také Hostýn a pod ním veliké pobití Tatarů... Veliké pobití vrahů. Jak hroutila se ta noc, jak hroutilo se to září...

Půlnoční zvon

 

Nejčernější byla ta noc... A hvězdy!... Kde jste, hvězdy?
Apokalyptičtí koně se rozjeli do krajiny —
do krajiny, kde spal Ještěd, Milešovka a Sněžka.
Do krajiny, jež spala, dýchajíc sotva — pod úderem.
A tam — v Rudohoří, na jihu, na západě

Bezmála sraženi k sobě v stín věží svatovítských
stojí zde Říp i Blaník — — — Však také Hostýn a pod ním
veliké pobití Tatarů... Veliké pobití vrahů.
Jak hroutila se ta noc, jak hroutilo se to září,
Tvé září mučednické, bič trestu a pýchy — ach, svatý Václave!
Ni Radslav ni německé kníže! Díváš se — válka mloků!
Rychle se sklízejí stany a staří ti válečníci
k politickým se sbíhají ruměnným markytánkám.
A stále jen stůj, jen stůj! Posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
berličkou také cestu si značíš, jsouc opravdu slepá?
Má ubohá tesknivá duše, zbroj v každé pěsti — hola! a hurá!
Velice o vlast se zasloužil ten, jenž ji nezasloužil...
Hleděli jsme tu zkazit všecko, co zkazit se dalo.
Znak starobylý i prapor, jenž vznešeně kdysi vládl
na polích cizozemských! A pak i korunu nejvzácnější
místo na svatý oltář jsme v temnotné sklepení snesli.
Tak tedy, Bohemia, ty z nejstarších knížectví božích,
královno, často tak vzpupná, však odevždy mířící k Bohu,
bez boje, bez boje vzdáváš se rysů své tváře...

V hospodě malostranské, ba, srdce div nekřesťanské,
do půlnoci jsem seděl a hrůzou i hanbou jsem bledl.
Nemyslete si, bratři, nic mi tu nechutnalo,
jen jako sražená krev připadá mi ta sklenice vína!
Ale tu o půlnoci ozval se na na věži zvon.
Byl to jen slavný ten zvon na věži svatého Víta.
V tu chvíli slyšeli všichni, kdo Čechy ještě se zvou,
zvon z Krumlova, z Vyššího Brodu, z Prachatic, z Litoměřic,
nesčetné moravské zvony a slezské... A jejich jediný hlas,
bil, zněl a byl: Spojenec nejvěrnější — Bůh! — neopustí nás!
Víme, že ne tak věrní byli jsme právě my, Češi.
A hledajíce Boha, na veliké temné cesty
bloudění před sta roky, bloudění po stech letech,
bloudění k Ježíši Kristu nás přivedlo pod Jeho kříž —
Stojíme v útisku němi. Nikdy jsme nevěděli,
(nikdy jsme také takto nebyli promrskáni)
co je to Ukřižování!

 

Lumír, roč. 65, č. 1; 30.11.1938