Mrtvé dítě jako znamení doby
Autor: Martina Franzová | Publikováno: 31.07.2014 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace
Kultem 21. století se stává kult „bezejmenného mrtvého dítěte“. Dva tisíce let křesťanství bylo provázeno kultem mladého mrtvého muže, který se pro nás obětoval na kříži. Dvacáté století má také své hrdiny, kteří chtěli něco změnit svým životem nebo svou smrtí. Amerika má svého Kennedyho a Lennona, u nás je to Jan Palach, Jan Zajíc a další oběti minulého režimu.

Kultem 21. století se stává kult „bezejmenného mrtvého dítěte“. Dva tisíce let křesťanství bylo provázeno kultem mladého mrtvého muže, který se pro nás obětoval na kříži. Dvacáté století má také své hrdiny, kteří chtěli něco změnit svým životem nebo svou smrtí. Amerika má svého Kennedyho a Lennona, u nás je to Jan Palach, Jan Zajíc a další oběti minulého režimu.

Zavírám počítač, nedokážu se už dívat na palestinské děti s ustřelenou hlavou. Už nechci vidět ukrajinské vystrašené a zbídačelé děti, jak nás prosí o pomoc! V čem je jejich vina? Ještě nedorostly k nějakému přesvědčení, nevybraly si místo narození, nevybraly si národnost, víru ani politickou příslušnost. Nevybraly si svou smrt. Ti arabští kluci hráli fotbal, když je zastihla…

„Přichází čas, kdy mlčení je zrada,“ Martin Luther King.

Já už nechci mlčet. Jsem matka dvou dětí a nechci žít v téhle šílené době, kdy se mrtvé nebo zraněné dítě stává běžnou součástí naší snídaně. Na tomhle Titaniku už mi není do tance! Kolikrát se omílalo, že kolektivní vina prý neexistuje, jak jinak mi ale teď vysvětlíte ty stovky zabitých palestinských dětí. Nechápu, jak je možné, že ukrajinská armáda zabíjí vlastní civilní obyvatelstvo.

Ty mrtvé děti už nevyrostou v mladé muže a ženy a tento svět nezmění, ať v dobrém či zlém. Pokud platí, že naše budoucnost jsou naše děti, tak mám o ni velký strach! Že to nejsou naše děti? Ještě jeden citát vypůjčený z Martina Luthera Kinga: „Nespravedlnost na jednom místě zeměkoule ohrožuje spravedlnost na celém světě.“

Počítač sice můžu vypnout, své srdce a hlavu nevypnu. Nedokážu vypnout ani své svědomí. Čím jsem se provinila já? Posledních dvacet čtyři let jsem chodila k volbám. Cítila jsem zpočátku radost, pak pocit zodpovědnosti, ke konci už jen touhu zvolit menší zlo… Menší zlo neexistuje, existuje jen ZLO.
Námi zvolení zástupci teď jezdí schvalovat smrt nevinných dětí, volila jsem je také a mám svůj podíl viny. Z opojení svobodou a demokracií zbývá jen kocovina a pocit beznaděje….

Pustím si Karla Kryla, je opět tak pravdivý a aktuální:

Před okny sloup – znamení moru,
předpověď provazů a divných mravů.
Klesáme hloub se strachem tvorů,
před ranou do vazu, před zlobou davu.

Na stěně mříž – znamení doby.
Děsím se obrázků, děsím se šachu.
Zbyl jenom kříž, zůstaly skoby
a myšlenka na lásku v zajetí strachu.

Zástupy lidí jdou pozpátku vpřed tak, jako raci.
Zbabělost – hostii každý si pozvedá, pálí ho dlaň.
Mnozí se stydí, že stavěli svět, některý zvrací,
dávaje bestii ze svého oběda povinnou daň.

K výkazu ztrát připište sebe,
 že jste jen couvali mlčky a kvapně.
Zato když brát chtěli vám nebe,
že jste jim kývali, Bože, tak trapně!

Přes čelo stín – znamení studu.
Znamení malého lidského strachu.
Na pití blín, k zábavě nudu,
k důvěře podlého a nasypat hrachu!