„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“
(Albert Einstein)
“Problém, který se táhne po staletí, a o který dříve či později proběhne boj, je moc lidu versus moc bank.”
(Lord Acton)
“Není kolaps industriální civilizace jediná naděje pro tuto planetu? Není naší odpovědností tomuto napomoct?”
(Maurice Strong)
“Jestli do této země přijde tyranie a útlak, přijde pod rouškou války proti vnějšímu nepříteli.”
(James Madison, prezident USA)
“Individuum je handikapováno v momentě, kdy se setká s konspirací tak monstrózní, že nemůže uvěřit tomu, že existuje.”
(J. Edgar Hoover)
“Brzy nastane globální transformace. Vše co potřebujeme, je velká krize a národy uznají nový světový řád.”
(David Rockefeller)
“Hledajíc nepřítele, který by nás spojil, přišli jsme s myšlenkou globálního oteplování: nedostatek vody, hladomory atd. jsou dostačující.”
(Club of Rome, The First Global Revolution)
"Planeta má rakovinu a tou rakovinu je člověk."
(Club of Rome, Mankind at the Turning Point)
"Vyhlazení lidské rasy je pravděpodobně nejen navyhnutelné, je to dobrá věc."
(Christopher Manes, Earth First!)
"Ideální velikost populace na planetě je přes 500 milionů, ale míň než 1 miliarda."
(Club of Rome, Goals for Mankind)
"Celková populace v počtu 250-300 mil. lidí, 95 % propad dnešního stavu, by byla ideální."
(Ted Turner, zakladatel CNN)
„Vláda, která byla ustanovená pro lid, se dostala do rukou jejich bossů a zaměstnavatelů. Neviditelná říše byla postavena nad formy demokracie“
(Woodrow Wilson)
„Budeme mít globální vládu, ať se nám to líbí nebo ne. Jedinou otázkou je, zda jí bude docíleno skrze dobývání, nebo skrze konsensus.“
(James Paul Warburg)
Stalo se pěknou tradicí tohoto blogu, že s počátkem podzimní saisony politických procesů publikujeme souhrnnou pozvánku, kam zajít a co na vlastní oči, resp. uši, vidět a slyšet.
Ano, jasně: antisemitských incidentů musí být ve výroční zprávě pražské židovské obce víc než vloni, pokud možno výrazně víc. A tak musel přijít na pomoc malý podvod: projdete-li přehled počínající na str. 11 a budete pozorní, nemůže vám ujít, že až do 2. května 2013 je vše zdánlivě v pořádku, ale pak se uděje zázrak přírody, a užaslý pozorný čtenář sleduje, že se mezi incidenty loňské přimíchaly, jakoby nedopatřením, ty z předloňska. Jen podle data v URL je jejich celkem třicet, přičemž to, že je u nich uvedeno správné, o rok posunuté datum, usvědčuje Obec z vědomé a záměrné lži a podvodu.
Po 136 dnech prolomila Věra Tydlitátová slíbené mlčení a obnovila aktualisace svého blogu, kterýžto v lednu po presidentských volbách opustila, prohlásivši, že odplouvá za "Obratník Jednorožce".
Stav veřejné excitace (davového blbnutí) po presidentské volbě ne a ne skončit: nejnověji dopadl "hněv lidu" na expředsedu KSČM Miroslava Grebeníčka, kterýžto hanebník a zrádce národa v Chotěboři si dovolil zpochybnit neposkvrněnou antikomunistickou podstatu ikony Pražského jara, Jana Palacha.
Takto legračně odpověděl presidentský kandidát Jan Fischer na otázku Patrika Vondráka ohledně všech těch báječných slev, které dostává při své kampani (a na které nemá jeho sponsor Jaromír Soukup, jak Fischer tvrdí, ani ten nejmenší vliv):
Obžalovaným blahopřejeme! Zvláštní poděkování patří znalci a komikovi Ivo Svobodovi: u soudů v případech „pravicového extremismu“ zatím ve 100 % případů platí, že kdekoli tento amatérský bavič vystoupí, tam se následně zprošťuje. Možná by bylo na místě, aby mu obžalovaní za jeho červnové vystoupení poslali nějaký drobný dárek: třeba něco malého, plyšového.
Přiznejte se, milí čtenáři, že jste aspoň na chvíli podlehli ilusi, že soudkyně Dana Šindelářová vyloučí znalce Ivo Svobodu ze samolepkového procesu, protože i pro ni bude příliš, že tentýž znalec se nejprve osobně podílel na rozhodování, zda vyhovět přání ministra Kocába a demonstraci Svobodného odporu v Jihlavě rozpustit, a poté o celé akci sepsal přesvědčivý a nestranný znalecký posudek, ve kterém toto rozhodnutí vyhodnotil jako zcela správné a s využitím poznatků o akci, které na místě samém nasbíral, shledal zamýšlený pochod závadovým diskursem.
Jsem šokován tímto novým politickým kitschem a novým kultem neohroženého ministra-bojovníka s korupcí Jiřího Pospíšila, jeho prvního rytíře Pavla Zemana a justiční princesny Xeny, ústecké státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Celá ta iluse má naštěstí jen pražskou intelektuálskou dimensi, tak jako kdysi Impuls '99, hnutí Děkujeme, odejděte!, televisní boj za "svobodu slova" a řada dalších podniků, které jsou čas od času, díkybohu s frekvencí, která v posledních letech vůčihledně oslabuje, národu předkládány sentimentalistickými medii.
Nezbývá tedy než popřát Romanu Jochovi úspěšnou a dostatečně konformní a smysluplnou debatu na thema svobody slova (rozuměj: pro ty, kteří s námi souhlasí).
Rath-gate není prvním případem, kdy je politický boj veden policejními prostředky, v podobném stylu proběhlo např. obsazení IPB (klienta ODS) a její předání do rukou ČSOB (klienta ČSSD) nebo akce Karel Srba (o jehož vině minimálně v některých kausách nejsem dodnes přesvědčen) a poté Kubiceho zpráva, kdy byl gard obrácený. Místní media ve všech případech resignovala na snahu analysovat a stala se hlásnými troubami svých politických, případně zpravodajských patronů a dodavatelů informací.
Kdo si vzpomene na výstavku předmětů domněle zabavených u obžalovaných v procesu s protistátním spikleneckým centrem, skupinou Dr. Milady Horákové, v jednací síni Lidového soudu v Praze, kde bylo všechno možné od samopalů po vlajky SS, musel dnes u Obvodního soudu pro Prahu 1 zažít déja vu. Čtyři velké papírové pytle měly skrývat, jak se dovtípil horlivě prorežimní novinář z Práva, hory kompromitujících materiálů, které by státní zástupkyně mohla během líčení vytahovat jako králíky z klobouku a mávat jimi senátu před očima, jaké že strašlivosti souzení extremisté přechovávali u sebe doma.
Podíváte-li se na Facebooku do fotoalba Patrika Vondráka (nar. 1985), nemůže vám ujít jedna drobnost: skoro každý, kdo je s ním vyfotografován, má na snímku rozostřený obličej nebo černý obdélník přes oči. Vyfotografovat se s tímto mladým mužem znamená zadělat si na problémy; objeví-li se Vondrák někde na veřejné akci, organisátoři si mohou být jisti, že jim okamžitě začne být spíláno do "nácků" a "fašistů".
Před Listopadem bylo trestně postižitelným extremismem třeba veřejně prohlásit, že vládnoucí strana je zločinnou organisací, nebo nazvat ruskou vojenskou přítomnost v zemi okupací. Dnes se kritisovat smí, ale ne moc a hlavně ne všechny; jakmile někdo vysloví názor, který jde vládě proti srsti, hned se povolá soudní znalec a začne se zkoumat, zda vyslovený názor není "extremistický", a běda takovému nešťastníkovi, pokud znalec dospěje k závěru, že jeho politický projev byl latentně antisemitský, rasistický, neonacistický apod.
Proč nevěřím Jaromíru Štětinovi? Protože ďábel vězí v detailu, a měl-li bych uvěřit jeho divokým disidentským historkám, právem bych očekával, že vše ostatní, co J. Štětina o své minulosti napsal, bude sedět jako – no, vy víte jak. Jenže nesedí.
Zatímco "dělníci protiextremismu" stojí víceméně mimo mainstream, osobnosti hnutí jsou ve společnosti dobře integrovány a využívají svého vlivu. Zaměřují se na nátlakové akce např. proti úředníkům, kteří respektují zákon a odmítají zakazovat shromáždění a pochody "neonacistů", a často mívají úspěch, protože dokáží dobře pracovat s novináři. Sami to bývají fanatičtí vyznavači intolerantní ideologie, a bývá časté, že svým militantním zápalem kompensují své komplexy méněcennosti, dané nevábným vzhledem (Věra Tydlitátová, Klára Kalibová) nebo nevysokou inteligencí (Ondřej Cakl).
17 článků (2 stránky)