Jednou z prvních zpráv o takovýchto úkazech, objevujících se ve vědecké literatuře, představuje očité svědectví člena Královské společnosti, který popsal pozorovaný fenomén těmito slovy: „Ve středu před velikonočními svátky roku 1666 pastvina u Cransteadu poblíž Wrothamu v Kentu, o rozloze asi dva akry, celá se pokryla malými rybkami, napadanými podle všeho z oblohy za velké bouře s hromobitím a deštěm, která toho času tam zuřila. Tato pastvina je přitom vzdálena od jakéhokoliv moře či jeho zálivu, nejsou zde žádné rybníky, v nichž by se chovaly ryby, ale naopak je zde nedostatek vody. Ryby byly přibližně délky lidského malíčku a všemi, kdo je viděli, považovány byly za tresčí potěr.“ 

Naštěstí z mraků neprší žádné velké, těžké plodiny, jako třeba zralé melouny. Největší či nej­těžší plody, dopadající na zem ve velkém množství, představují jablka. Po­kud jde o poslední známý případ „napršených“ jablek, k tomu došlo ve­čer 12. prosince roku 2011 na před­městí anglického Coventry v hrabství West Midlands, kdy se tu snesl do několika zahrad z nebe „déšť jablek“, bom­bardující též auta a znečiš­ťující ulice. Po­divný úkaz neměli na svě­domí místní uličníci a jak se ukázalo, neměl zřejmě ani pů­vod ve vzdušném víru, podle některých výkladů očesávají­cím větve  údajně po­blíž se nacházejícího sadu: to, že by v nějakém sadu, třeba i opuštěném, z hrabství West Mi­dlands v půli prosince na ještě neočesaných stromech zůstávalo viset velké množ­ství (a ještě k tomu zcela zdravých) jablek, je málo pravděpodobné. Navíc v případě, že by snad přece jen nedaleké jabloně očesal vzdušný vír, měly by na silnice či auta spolu s jablky „napršet“ i ze stromu vírem „oče­sané“ větvičky a olámané větve. Ovšem za nejdůležitější bývá označován fakt, že v inkriminované době v okolí Coventry nebylo pozorováno žádné ze slabších tornád, v Anglii se vyskytujících při typickém britském letním počasí, kdy po několika horkých dnech často následují bouřky. A obyčejné po­ryvy větru jablka do oblak nevynesou. Není proto divu, že se široká veřejnost ve Velké Británii tolik zajímala o záhadné objekty kulovi­tého tvaru, které napršely do jedné ze zahrad v hrabství Dorset.

article-20739634x350.jpg

Vše se odehrálo v lednu 2012. Steve Hornsby z Bournemouthu byl zrovna na cestě do ga­ráže, když se na tmavé obloze objevil mrak žluté barvy. Tento meteorologický jev se proměnil v krátký záchvěv bouřky s krupobitím. Hornsby seběhl z cesty a postavil se pod převis střechy ke zdi ga­ráže, aby se ukryl před přeháňkou, ale za necelé dvě minuty bylo po všem. Jak rychle přeháňka přišla, tak rychle zas odešla. Zůstaly po ní jen sněhobílé kroupy, podobné kouskům kamenné soli, rozsypaným v trávě. Vtom zahlédl na trávníku ještě něco, co z dálky vypadalo jako rozbité sklo. Ovšem když na to stoupl, ne­ozvalo se žádné křupnutí drceného skla, objekt se jenom roz­plynul v trávě, což Hornsbymu připadalo divné. A když se pak rozhlédl kolem, byla po trávníku rozeseta spousta dalších namodralých objektů, které tu rozhodně před bouřkou nebyly. A jakmile se pro jeden z těch kulovitých objektů shýbl, zjistil, že se podivné kuličky bez vůně a bez zápachu chovají jako želé.     

Zde reportáž BBC:

http://www.bbc.co.uk/news/uk-england-dorset-16754531

Steve Hornsby k tomu ve své výpovědi podotýká: „Pod vnějším pláštěm měly měkkou vnitřní strukturu. Přistály pouze v naší zahradě, v oblasti pár set metrů čtverečních. Je to ta nejpodiv­nější věc, jakou jsem kdy spatřil. Působil jsem jako letecký inženýr po mnoho let a nikdy jsem nic podobného neviděl. Myslel jsem, že by to mohl být nějaký druh znečištění ovzduší, něco jako chemická látka, která byla vypuštěna do atmosféry, byla vtažena do bouřkového mraku kde ztuhla, aby pak spadla na zem spolu s krupobitím. V ideálním případě bych byl rád, kdyby je od­borníci chemicky analyzovali, aby zjistili, z čeho se to celé skládá."

One-of-the-blue-marble-li-007.jpgV následujících dnech britský Meteorologický úřad (UK Meteorological Office) uvedl, že nale­zené objekty rozhodně nebyly "meteorologického původu“. Josie Pegg, vědecký asistent z Bournemouthské univerzity ve sdělovacích prostředcích přišel s tím, že kulovité objekty mohou být nějaká „vajíčka mořských bezobratlých živočichů", která nasál vzdušný vír. Což jiní vědci po­va­žovali, vzhledem k velikosti a charakteru namodralých kuliček, za málo pravděpodobné. Zá­hadologové si tak na nejrůznějších webech mohli přihřát svoji polívčičku a tajemné kulovité ob­jekty označili za ob­jekty mimo­zemského původu. Přičemž někteří z nich záhadné kuličky, které se v poslední době objevují i v neosídlených oblastech Austrálie a USA, prohlásili za zárodky mi­mozemšťanů. Což zase střízliví badatelé, kteří se zabývají problematikou neidentifikovaných létajících objektů,  označili za holý nesmysl.

Hornsbyho zmínka o tom, že se mohlo jednat o chemickou látku, která byla vypuštěna do atmo­sféry, také okamžitě vyburcovala milovníky konspiračních teorií. Ti modré kuličky spojovali s fenoménem „chemtrails“, při kterém se má jednat o snahu USA, konkrétně CIA (Central Intelli­gence Agency) a NSA (National Security Agency), podporovanou vládami mnoha států, o "změnu atmosféry skrze rozprašování aero­solů letadly". V jejich úvahách měly být letadly rozpra­šovány polymery, užívané například pro výrobu umělého sněhu, kdy se droboučké krystalky po smíchání s obyčejnou vodou změní během několika sekund v načechra­nou bílou pe­řinu, připo­mínající sníh. Polymery v krystalické formě jsou také zemědělcům či zahrádkářům známy pod pře­zdívkou Rain Ma­ker (tvůrce deště), což zřejmě vedlo některé vyznavače chem­trails k závěru, že byly v lednu 2012 rozsévány leta­dly nad Anglií při ovlivňování počasí. Ovšem označení Rain Ma­ker není odvozeno od toho, že by se polymer uží­val k výrobě deště. Ve sku­tečnosti je takto na­zýván proto, že může zastoupit déšť a snížit potřebu zavlažování zeměděl­ských ploch či zalé­vání zahrad až o 40 %.      

Jak si doma vyrobit umělý sníh:     

https://www.youtube.com/watch?v=xXWOu88PRms

Nápadům vyznavačů chemtrails a úvahám záhadologů se dostávalo sluchu nejčastěji od té části ve­řejnosti, kterou již dříve fascinovala podobná (neobjasněná) kauza hrudkovitého gelu. Mezi roky 2007 a 2009 totiž docházelo ve Velké Británii k pozorování hrudek či chuchvalců z jakési neurčité hmoty podobné gelu, které se zdály padat z nebe. Podivné hrudky byly nachá­zeny po celém Spoje­ném království v poměrně značném množství, přičemž podivné želé nena­cházeli lidé jen ve svých zahradách. Jak uváděla BBC, z ničehož nic se objevovaly, kromě jiných lokalit, i na past­vinách po celém Skotsku (pročež také byly internetovými Všeználky z roztrušo­vání ge­lových hrudek podezírány ovce). A jak se uká­zalo, identické formy gelu byly nacházeny též ve Spojených státech. Zde pro zajímavost odkaz na jednu z prvních reportáží na toto téma, kterou BBC odvysílala v listopadu 2008.                       

Videoreportáž BBC:  

http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/scotland/7754870.stm

2_w606_h341.jpg

Samozřejmě BBC po odvysílání reportáže pro tuto záhadu hledala vysvětlení. Dr. Andy Taylor z výzkumného ústavu v Aberdeenu, zabývajícího se mikrobiologií půdy a molekulární ekologií, zavrhl možnost, že by se mohlo v tomto případě jednat o houby. Jeho tým měl dokonce v labo­ratoři Macaulay Land Use Research Institute (dnešní James Hutton Institute) provádět DNA analýzu odebraného vzorku, avšak k žádným výsledkům tehdy nedospěl. Podle vyjádření dok­tora Taylora se totiž ukázalo, že vzorek, který měli badatelé k dispozici, byl kontaminován. Dr. Hans Sluiman, expert Královské botanické zahrady v Edinburgu, po prozkoumání vzorků dospěl k názoru, že podivný gel sám o sobě ve skutečnosti zcela jistě není rost­linného, ani živočiš­ného pů­vodu, jak se dosud soudilo.   

Podrobnější informace zde :  

http://www.bbc.co.uk/scotland/outdoors/articles/jelly/

V místním folklóru byly tyto gelové hrudky vždy spojovány s padajícími hvězdami, tedy s pozorováním meteorických rojů, známých nám jako Perseidy, Orionidy nebo Leonidy, ze kterých v lidových představách měly kusy podivného želé odpadávat. Odtud vlastně pocházejí jejich ná­zvy „star jelly“ nebo „star rot“. Tomu se také kdysi zdála nasvědčovat skutečnost, že hvězdné či astrální želé bylo v Anglii nacházeno, a to již od 14. století, nejen v trávě, ale i na větvích stromů. Nakonec však v 18. století Thomas Pennant dospěl k závěru, že tzv. star jelly musí být "něco, co bylo vy­zvraceno ptáky nebo zvířaty". V roce 1910 pak zveřejnil T. McKenny Hughes v časopise Science článek, ve kterém důkladně popsal historii hvězdného či astrálního želé a získaný vzo­rek z jihozá­padního Walesu. Vzorek předal jed­nomu z botaniků na Cambridge University, který dospěl k závěru, že se jedná o želé bakteriálního původu, s čímž ale Hughes nesouhlasil. Dis­kuse kolem gelových hrudek zakrátko utichly a vědecká obec o hvězdné želé, opředené mýty, přestala jevit zájem.     

A tak ani po 100 letech skutečný původ podivných gelových hrudek či chuchvalců není znám. I když jedna z největších neziskových vědeckých a vzděláva­cích in­stitucí National Geographic Society řešením této stoleté záhady nedávno pověřila několik biologů. Ti se v laboratořích pustili do DNA analýzy vzorku „star jelly“, pocházejícího ze Spojených států. Ale tak jako týmu doktora Taylora v Anglii, ani jim se ve zkoumaném astrálním želé nepo­dařilo na­lézt důkaz, že obsahuje genom některého ze známých živočichů. Na to ovšem na svých webech zareagovala nová odnož ufologů a podivné chuchvalce či hrudky, podle názoru některých ba­datelů skutečně pa­dající z oblohy, začala spojovat s existencí biologických neidentifikovaných létajících objektů (atmosfé­ric­kých zvířat), údajně se vyskytujících v atmosféře a považovaných tradičními ufology za objekty mimozem­ského pů­vodu.

Na první pohled by se mohlo zdát, že tzv. meteorické želé z Velké Británie je to samé co ně­mecký Sternenrotz (hvězdný hlen) či Meteorgallerte (meteorické želé), jehož původ je některými německými zoology považován za objasněný, neboť se má vztahovat ke snůškám žabích vají­ček požíraných dravci, kteří jejich želatinové zbytky vyzvraceli (případně vyzvraceli pro ně těžko stravitelné vejcovody obojživelníků). Proto je pak také Meteorgallerte, jak říkají zoologové, po­měrně snadno identifikovatelné podle jeho zápachu. Ve skutečnosti je však za Sternenrotz či Meteorgallerte označováno v Německu několik forem podivného „želé“, nejen různých tvarů a konzistence, ale i různých barev. A aby to nebylo tak jednoduché, mnohdy je Meteorgallerte za­měňováno s želatinovým houbám podobným útvarům známým jako Sternenschnäutzer, které však mezi houby nepatří, neboť jsou bakteriálního původu. Co je ale podstatné, rozmnožování většiny žab probíhá časně na jaře, hned po jejich probuzení ze zimního spánku. A tak je Sternenrotz na německých loukách nalézán především na jaře, kdy se žáby houfně rozmnožují a ve vodách se objevuje jejich snůška vajíček v podobě rosolovitého chuchvalce, plovoucího při hladině. Ovšem hrudky gelu, které byly ve větším množství nalézány na skotských pastvinách, byly v trávě obje­veny na podzim. Tedy v době, kdy po nakladených žabích vajíčkách ve volné přírodě nikde už nebývá vidu ani slechu. Zde na fotografiích ukázka útvarů nejčastěji v německy mluvících zemích označovaných za Ster­nenrotz či Meteorgal­lerte:   

Lindsey.jpg

Ale nyní již něco k záhadným kuličkám, které se objevily ve Spojených státech. V lednu 2013 Ge­radine Vargasová z Tusconu na nedělní procházce se svým manželem narazila v arizonské poušti na zajímavý úkaz. Mezi sporou pouštní vegetací se na holé zemi rozkládalo cosi jako ob­rovská kaluž, plná podivných fialových či purpurových kuliček. Geradine ani její manžel ještě ni­kdy ve zdejší krajině na něco takového nenarazili. Zavolali tedy do Tucsonské botanické za­hrady, kde pracuje jejich známý Darlene Buhrow, kterému svůj podivný nález popsali. Buhrow jim pak oznámil, že pokud se jedná o něco, co se přirozeně vyskytuje v přírodě, pak by to podle botaniků mohl být sliz z plísní nebo houby připomínající želé. Takovémuto řešení zá­hady však charak­ter objektů neodpovídal. A jak se dalo očekávat, o podivný nález v zápětí projevily zájem sdělo­vací prostředky.                

Reportáž o podivném nálezu v poušti:

https://www.youtube.com/watch?v=EZKbnW_SAkM     

Po odvysílání televizní reportáže se na internetu vyrojily spekulace milovníků zá­had. A nikoho zřejmě nepřekvapí, že podivný nález z pouště začal být spojován s mimozemšťany. Ovšem Liz Kotaliková, reportérka televizní stanice KGUN9, která se tohoto případu ujala, nelenila a na­brala z louže vzorek do plastového sáčku, se kterým se vydala za odborníky z Ari­zonské univerzity, respektive na pracoviště Vysoké školy zemědělské v Pima County. Zde se pak do­zvěděla, že kuličky rozhodně nejsou mimozemského původu, neboť se evidentně po­dobají známým vodu absorbují­cím polymerům, zvaným hydrogel. Pro hydrogely jsou charakteris­tické dlouhé řetězce molekul, díky kterým absorbují velké množství vody. V současné době jsou superab­sorpční po­lymery ši­roce používány v lesnictví, zahradnictví a při terénních úpravách, ale i pro aranžmá ře­zaných květin. Hydrogel je tedy často používán jako ekologicky čistý půdní pří­pravek, který uchovává v půdě vodu a v ní obsažené živiny. Hydrogel, dodaný rostlinám v opti­málním množ­ství, podpo­ruje je­jich růst, neboť voda a rozpustné živiny jsou díky hydrogelu fixo­vány v kořeno­vém sys­tému. Svou funkci hydrogel může plnit až sedm let, poté podle výrobců samo­volně bio­degraduje. Proto jej také oby­čejně výrobci označují za Friendly Safe, tedy neto­xický, biologicky odboura­telný pro­dukt.   

Rozluštění záhady:

https://www.youtube.com/watch?v=j9NEixvXyDM

Některé verze obarvených hydrogelů se také používají k výtvarným účelům, nebo k hydroponii v interié­rech, kde nahrazují dříve populární keramzit. Laiky pak mnohdy udivuje jejich zdánlivě zá­hadný růst: například pouhé 3 gramy suchého polymeru známého jako Water Gel Spheres, po­dobného maličkým korálkům, se po maximální hydrataci promění v kuličky tak velké, že jimi aranžérka naplní 2 hrnky. A nutno podotknout, že se takovéto kuličky opravdu podobají těm, které byly ob­jeveny v Arizonské poušti, ale i těm, které (téměř na den přesně) rok před tím „na­pršely“ na za­hradu pana Hornsbyho v městečku Bournemouth.

Water Gel Spheres:

https://www.youtube.com/watch?v=u5jXcSrjO1M

0_3.jpg

Tím se opět dostáváme ke kuličkám ze zahrady pana Hornsbyho. V únoru 2012 došlo ve vývoji tohoto případu k zajímavému zvratu, když Josie Pegg z Bourne­mouthské univerzity svoji dřívější hypo­tézu poo­pravil: "Spekulace o povaze tajemných kuliček z želé poskytlo mnoho zá­bavy, ale teď, když máme v držení vzorek, můžeme vyloučit některé z prvních odhadů. Po pře­zkoumání ku­ličky pod výkonným mikroskopem lze objasnit její strukturu.“ Podle Pegga se ukázalo, že ku­ličky obsaho­valy polyakrylát sodný, který se používá v plenkách, především však v zemědělství nebo za­hradnictví k udržování potřebné vlh­kosti v půdě, neboť může po­jmout 200 až 300 ná­sobně větší hmotnost vody než je jeho vlastní hmot­nost, přičemž vodu fixuje v podobě gelu. A tak jedna z vědeckých hypotéz měla celou záhadu namodralých kuliček ze zahrady manželů Hornsbyo­vých jednoduše vysvětlovat tím, že polya­krylát, někdy dodávaný výrobci v podobě ma­ličkých ko­rálků, někdo hodil přes plot k Hornsbyo­vým na trávník, pročež také Steve Hornsby o existenci polyakrylátu sodného na své zahradě neměl nejmenší tušení. Jenže!

Jenže maličké kuličky polyakrylátu podobné korálkům, které by jistě zapadly do trávy a nebyly by vidět, ve skutečnosti nenarostou či spíše nenabobtnají do větších rozměrů za pouhých něko­lik sekund, jako tomu bývá u krystalického umělého sněhu. Gelové kuličky mohou vyrůst do průměru třech centimetrů až po desítkách minut. Jinak řečeno, hypotetickou možnost, že by malé korálky na­házené do zahrady pana Hornsbyho přes plot vyrostly či nabobtnaly do tak vel­kých kuliček při krátké pře­háňce, můžeme vyloučit. Navíc také kuličky jevily známky destrukce coby dů­sledku je­jich pádu z výšky. Pak ovšem nemohl jejich miniaturní předobraz polehávat bez povšim­nutí mezi stébly trávníku, ale s největší pravděpodobností skutečně kuličky, jak předpo­kládá je­jich nálezce Steve Hornsby, na jeho trávník „napršely“.              

Zde proces bobtnání i poškození kuličky pádem:

https://www.youtube.com/watch?v=otRU_xkQNJA

Badatelé se tak museli zamyslet nad tím, jak se vlastně kuličky, padající v městečku Bourne­mouth z oblohy, mohly do mraků dostat. Nejlogičtějším vysvětlením se zdála být hypotéza, podle které polyakrylát nerozprašovala letadla, jak tvrdí stoupenci konspiračních teorií, ale do oblak jej z některého pozemku vynesl vzdušný vír, označovaný za minitornádo. Pod tornádem se ro­zumí rotu­jící vzdušný vír se zhruba vertikální osou, vyskytující se pod základnou bouře, který se bě­hem své existence alespoň jednou dotkne zemského povrchu a je schopen na něm zanechat stopy. Ve sdělovacích prostředcích se často hovoří o Aleji tornád na území států Oklahomy, Kansasu a Nebrasky, kudy každoročně v letních měsících projde většina z více než tisíce niči­vých vírů, pustošících Spojené státy. Avšak tornádo není výhradním fenoménem amerického středozá­padu, často řádí i v Evropě. Přičemž tornáda pustoší nejčastěji Anglii, kde meteorolo­gové kaž­dým rokem zaznamenají v průměru 33 tornád.

Tak jako vzdušný vír, nazývaný chobot tornáda, při svém putování dokáže v podobě vodních smrští nasávat vodu z moří, jezer a rybníků, může také nasávat na polích hroudy hlíny. Pocho­pitelně tedy pak dokáže nasát i kuličky z polymeru, rozházené například po záhonech. Jenže žádný vzdušný vír v městečku Bournemouth ani v jeho blízkém okolí v lednu 2012 pozo­rován nebyl. Je pravda, že například během noční bouře v málo obydlené oblasti může některý chobot tornáda přeběhnout terén zcela nepovšimnut. O tom, že tornáda občas v Anglii někde zaúřadují aniž by na sebe upozornila, svědčí meteorology tradovaná příhoda jednoho Brita, který po noční bouřce vyšel z ložnice do zahrady. Tam ke své hrůze zjistil, že podstatná část jeho dřevěného domku zmizela v nenávratnu, neboť v noci se pouhých pár metrů od jeho postele přehnal chobot vzdušného víru, který na místech jež vysával, zanechal jen holou zem. Jenže kuličky na zahradu Hornsbyových z oblohy nepadaly v noci, ale za bílého dne. Konkrétně odpoledne, ve čtyři hodiny místního času. Navíc tornáda nejsou v Anglii pozorována v zimních měsících, kdy je vzduch pří­liš suchý a mračna jsou příliš chladná na to, aby se na obloze utvořil typ mraku, který vede ke vzniku niči­vých forem krupobití a obávaných tornád. 

A tak řada badatelů soudí, že „přeprška“ namodralých kuliček ze zahrady pana Hornsbyho ve skutečnosti nebyla dosud exaktně interpretována, tedy objasněna. Zrovna tak ale zůstávají ne­objasněnými „přepršky“ jablek, nebo často v tisku přetřásané „deště ryb“ (např. tisíce stříbřitých šprotů z oblohy padajících na zahrady a střechy domů v Aldersonově ulici ve východoanglickém měs­tečku Great Yarmouth z hrabství Norfolk v srpnu 2000). I když tyto i mnoho dalších jim po­dob­ných úkazů se obvykle vysvětlují tím, že dotyčné objekty nasál nějakým způsobem náhle vznik­nuvší vzdušný vír. Ovšem pokud by tomu opravdu tak bylo, „musel by to být vír velice vybí­ravý“, jak k tomu svého času pozname­nal spisovatel a věhlasný popularizátor vědy Arthur C. Clark. Ten také nejširší veřejnost upozor­ňoval na Příručku neobvyklých přírodních jevů (Hand­book of Unusual Natural Phenomena), v níž William R. Corliss, mimo jiné, k hypotézám meteo­rologů podotýká:                         

„Za prvé - přenášecí mechanismus (ať už je jakýkoli) obvykle vybírá pouze jeden druh ryby, žáby nebo nějakého jiného zvířete, které je ten den právě na řadě. Za druhé - také velikost pro­chází velice pečlivým sítem výběru. Za třetí - padají vždy pouze zvířata a žádné další částice, jako např. písek či kusy rostlin. Za čtvrté - v případech, kdy padají různé druhy mořských živoči­chů, nemáme žádné zprávy o tom, že by déšť, který je přinesl, byl slaný. Celkem vzato tedy me­chanismus, který se při tomto jevu uplatňuje, skutečně poměrně precizně třídí předměty, které přenáší. Teorii vodní smrště či vzdušného víru lze relativně nejsnáze aplikovat na případy, kdy ryby, které někde napadaly, mají tendenci houfovat se ve velkém množství u hladiny nedalekých vod. Mnohem hůře lze skloubit dohromady fakta tehdy, když dané ryby pocházejí z hloubek, jsou mrtvé a suché (někdy bez hlavy), a když tito živočichové padají z oblohy v obrovských množstvích.“

20-ton-mrtvych-ryb-norsko-tromso.jpg

I když se zdají být „přepršky“ zemědělských plodin a ovoce, ale i hadů, žab nebo ryb ortodoxním skeptikům neuvěřitelné, opravdu k nim dochází. A akademická obec (až na vědecké fundamen­talisty) nikterak existenci tako­výchto přírodních jevů nepopírá. Řada vědců je však s jejich inter­pretací jaksi na štíru. Mezi ty nejúsměvnější interpretace patří některé z tzv. meteorologických hypotéz, které nám mají objasnit jak mohly živé ryby na­padat na zem v oblastech vzdálených od moří či jezer de­sítky až stovky kilometrů. Vír z tornád měl ryby podle těchto spekulací rychle vynést do velmi chladných vrstev atmosféry, kde ihned zmrzly, a tudíž nestačily pochcípat, tedy leknout. Když pak padaly po dlouhé době (jistě řádně obaleny ledem) v bouřce na zem, měly jednoduše roz­tát a ožít, pročež pak sebou mrskaly na stře­chách domů, po cestách a po silnicích... 

Inu, tak jsme se pobavili, lecčemus podivili, a můžeme již celé téma shrnout do obecně plat­ného zá­věru. Především platí, že zdánlivě záhadné namodralé kuličky, které napršely do za­hrady pana Hornsbyho, zrovna tak jako ty purpurové kuličky z arizonské pouště, ve skutečnosti nejsou zá­hadné, neboť za jejich podivnými vlastnostmi prokazatelně stojí polymery. Tyto objekty nejsou mi­mozemského původu, tudíž to nejsou ani zárodky mimozemšťanů. Záhadou ovšem zůstává, jak se namodralé objekty ze zahrady pana Hornsbyho ocitly v mracích nad městečkem Bourne­mouth. Což platí i pro případ jiných, živých i neživých objektů, které čas od času v různých kou­tech světa z oblohy prší lidem na hlavu. A to nejenom při bouřkách, ale i z takzvaně „čistého nebe“, jak se dozvídáme z několika v průběhu historie zaznamenaných pří­padů. Je tedy pravda, že podivné „přepršky“ nejrůznějších objektů dosud vědecká obec neobjasnila. Což je také jeden z důvodů, proč se u nás o nich nemluví. Ale pokud bu­deme před nějakým problémem zavírat oči, nezna­mená to, že problém neexistuje. A protože je pří­roda, jak se u nás říká, mocná čarodějka, pak z hlediska pravděpodobnosti dokonce nelze vylou­čit, že s některou z výše jmeno­vaných „přepršek“ budeme mít i my co do či­nění.

Budiž nám útěchou fakt, že z pohledu vědeckého skepticismu je málo, vskutku jen velmi málo pravděpodobné, že z oblohy na nás budou padat trakaře...

 

                                                                      

Tuscon.jpg