„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Chyby české diplomacie ve vztahu k Izraeli

Autor: Vladimír Čermák | Publikováno: 23.1.2014 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace

Má-li mít komentář dobrou šanci na úspěch u čtenáře, měl by splňovat následující měřítka: Už název musí čtenáře zaujmout, ne-li překvapit. Nejen tím, že v jiných médiích se podobné téma neobjevuje, ale i tím, že něco takového zde nikdo neočekává, ani jako téma komentáře.

Svým obsahem by se měl vymykat běžným konvencím a přitom konvenovat s tím, co čtenáře zajímá a o čem by se rád dověděl, protože mu prostě chybí. Počet takových nenaplněných očekávání přitom každým rokem prudce stoupá.

Jinými slovy: čtenář by měl při pouhém zahlédnutí názvu takového komentáře aspoň mírně pootevřít ústa. Možná by měl i chvilinku pozvednout oči do nebe a trochu zavrtět hlavou. Až pak by měl začít dialog mezi ním a autorem. Další, už ale trochu podružnější znaky takového komentáře by se měly týkat i toho, že by měl být napsán kultivovaně, korektně a věcně.

Je mi předem jasné, že něco takového jako název tohoto komentáře se nebude líbit všem. Asi ne žurnalistům, kteří nezapomenou v žádném - nebo  téměř v žádném - svém „dílku“ (mám na mysli třeba jednoho z komentátorů LN) se zmínit o tomto sice nevelkém, ale velestrategicky důležitém státu u Středozemního moře (běžně se tomu také říká reklama, někdy adorace). Tedy o státu, s nímž se nacházíme podle slov jeho premiéra před několika dny k stávajícímu českému premiérovi (při příležitosti jeho účasti jako jediného evropského premiéra na jednom státním pohřbu) ve zvláště dobrých vztazích, ne-li – ovšem až po USA – vůbec v těch nejlepších vztazích. A to už nemluvím o jednom, marihuanou fascinovaném takyžurnalistovi, který se pasoval na zdejšího představitele boje proti antisemitismu. Snad to tak s kvalitou těch vztahů i je.

Předesílám, že nemám zájem zmíněné vztahy zhoršovat či je dokonce popírat. Izrael i jeho obyvatelé mne zajímají a toho, co by mělo být kolem jeho historie i současnosti v našich médiích zmíněno, je mnoho. Dobrého i špatného. Zrovna jsem si ale na internetu přečetl, že Palestinci si v Bruselu stěžují na českého velvyslance v tomto státě T. Pojara. Navštívil totiž před týdnem nějakou vysokou školu v osadě Ariel nacházející se hluboko na palestinském území. Ve zprávě na internetu není nic konkrétního o obsahu velvyslancova projevu k představitelům školy (nebo ke studentům?), asi to nic neočekávaného nebylo. Je zde jen citováno jeho tvrzení, že motivací k jeho návštěvě bylo něco jiného, než co tvrdí Palestinci. Chtěl se prý jen seznámit s tím, jak tato „předsunutá“ vysoká škola funguje, zda zde studují i Palestinci apod. Nic konkrétního o tom, v jakých oborech a kolik.

Jistě, mohl takový úkol svěřit některému svému úředníkovi, ale asi jim moc nevěří, že by to svedli. Bude o tom všem také informovat v Bruselu, byť jej o to nikdo v Bruselu nežádal. Naopak Brusel státy EU vyzval, aby se zdržely podobných kontaktů. Pokud mu to tedy nenařídilo „zamini“, byla to jen a jen jeho iniciativa. To je něco, co sluší tzv. aktivistům, ale velvyslanci by k této skupině patřit neměli.

Mám rád tzv. žhavá témata. Témata, která se v běžných (tzv. hlavních) médiích nestávají běžným objektem zájmu komentátorů. Jen v některých z nich se tu a tam dostanou do výčtu drobných zpráv. Obvykle však bez upozornění na souvislosti s jinými, někdy dost zajímavými otázkami. Nemám ve zvyku, že bych ve svých komentářích zůstal jen u informací, které se dají vyčíst z dostupných podkladů, což souvisí s tím, že se zabývám nedávnou minulostí (tu a tam i tou dávnější, jako třeba studie o Bílé hoře, která se mezi čtenáře dostane v květnu t. r.). Zvláště však mě zajímá problematika Února, Srpna a Listopadu. Jako trilogii jsem studie o těchto událostech napsal v minulých letech v Našem vojsku. Proto mne tzv. „nadzdvihne“ i zmínka v řeči stávajícího premiéra proslulého svým lidovým jazykem při jeho zmíněné návštěvě v Izraeli zachycená z internetových médií. Prý mluvil – ostatně jeho šéf na Hradě už tak mluvil dávno před ním – o vztahu historie této země s historií české společnosti, konkrétně v souvislosti s Mnichovem.

Podle těchto „znalců historie“ sdílíme s Izraelem v tomto směru hodně podobností. Tento názor však nesdílím, a docela bych rád věděl, o jaké zdroje se jejich mínění opírá. Myslím kvalifikované zdroje. Mnichov neměl s útokem izraelské armády na arabské země v červnu 1967 nic společného. Nějaká souvislost mezi tím a tím mi uniká, a byl bych rád, kdyby ti, co tuto podobnost zmiňují, ji buď vysvětlili, anebo nepoužívali. Ani jako bonmot. Je to spíše typické chybné využívání velmi citlivé minulosti pro manipulaci s myšlením lidí, kteří spoléhají u médií na to, že k takovým věcem se má veřejně a autoritativně vyjadřovat jen odborník. Přesně o tom lze najít v nedávno vydané knize rozhovorů s historikem T. Judtem jeho nanejvýše zajímavé úvahy na téma sionistického zneužívání holocaustu pro manipulace s veřejností. Poučný je také rozhovor s I. Pappem v loňských Literárních novinách (z 16. 5. 2013, č. 20), které se jako snad jediné medium „odvážily“ zprostředkovat jeho názory na to, co se děje v této části Blízkého východu českému čtenáři.

Jinými slovy: názor, který zopakoval p. premiér se podobá v mnoha ohledech svojí úrovní názoru jeho předchůdce (vzděláním fyzika) vyslovenému vloni v bavorském sněmu o našich dějinách a jejich podobnostech s bavorskými dějinami. Je to sice o trochu jiném období (Nečas se zde k mnichovskému paktu vyjádřil velmi stručně v jedné větě, byť byl prosloven právě v Mnichově, což zde kontrastovalo – bylo to 21.2. 2013 - s četnými větami věnovanými údajné společné katolické kultuře!!). Zamysleme se trochu nad tím, proč naši politici tak rádi zneužívají některé chybné, někdy i záměrně falešné interpretace a údaje, zvláště ze soudobých dějin. Asi ne k tomu, aby ukázali své meze vzdělanosti. Aby si trochu smočili prstíčky v omáčce, která z jejich interpretačních ingrediencí získává podivnou pachuť? Chtějí se tím někomu zavděčit? Dělají to zjevně rádi, a mnozí – abychom těm, kteří už politiky nejsou nebo patří ne zrovna k těm mediálně zajímavým, nekřivdili – tomu snad i věří.

Příčina je jasná. Ti, kteří je obklopují a radí jim, nepatří k těm nejkvalifikovanějším znalcům minulosti, byť třeba kdysi studovali historii, což souvisí s tradicemi a problémy tohoto oboru. Nemělo by to být ale jejich omluvou, protože o tom se již dávno ví. Aspoň mezi těmi, kteří se minulostí zabývají korektně. Odkloňme se trochu od Mnichova, a obraťme se znovu k Izraeli a jeho vztahu nejen k Palestině, ale i k českým dějinám. Je to téma přímo nabyté dezinformacemi a hlavně zamlčováním faktů.
    
Ve svých studiích o soudobých, tedy poválečných dějinách, jsem se nemohl touto problematikou nezabývat. Kdybych tuto problematiku vynechal tak, jako to již udělalo mnoho jiných zájemců o tuto historii, stal by se z toho paskvil. Ve všech třech klíčových událostech této nedávné minulosti jsou zřetelné souvislosti mezi děním tam a u nás. Nejsou však pro nás Čechy zrovna pozitivní. Zvlášť v případě Února. Československé tajné dodávky zbraní byly velmi prospěšné pro židy (šlo v té době i o dodávky ještě před vznikem Izraele) žijící na palestinském území. Bez nich by Izrael nevznikl. Češi se ale i díky nim na dlouho propadli do totalitního srabu.

V roce 1968 se měl tento vývoj znovu zopakovat. Na Blízkém východě se schylovalo po „úspěšné šestidenní válce“ v předchozím roce k odvetě ze strany Arabů. To znamenalo, že Izraeli by na obranu před mnohanásobnou arabskou přesilou nezbylo než odpovědět dodnes utajovanými jadernými zbraněmi (mnohé z těch jejich starších bomb byly asi vybaveny plutoniem z českého uranu, ale to je jiná historie). Sovětští maršálové poučení z karibské krize a obávající se předvídatelného přerůstání pravděpodobné lokální jaderné války v další světovou, tentokrát ale jadernými zbraněmi vedenou válkou, museli proto hledat náhradní cíl pro sovětské politbyro. Bylo potřeba mu (po dohodě se svými partnery z Blízkého východu) ukázat, že v Praze bují kontrarevoluce, a že je třeba zasáhnout nejdříve tam. Až potom se zase směli věnovat Blízkému východu. I tak se svět dostal v roce 1973, když konflikt znovu propuknul, na pokraj světové války. Podstatné pro českou společnost ovšem bylo, že soudruzi z politbyra to maršálům spolkli. Následovala - pro českou společnost velmi těžká - dvě desetiletí normalizace.

A konečně Listopad. Tam to z počátku vypadalo trochu jinak. Zatímco u obou předchozích událostí česká společnost pokaždé propadla o několik úrovní níže, Listopad se jevil nejdříve jako pozitivní obrat. Aspoň do doby, než se ukázalo, že o demokracii zase tak moc nešlo. Majitel Novy Lauder či podnikatel Barack Aron a mnozí (jejich výčet by byl dlouhý) jiní, z nichž se pak stali domácí (a často i cizí) oligarchové, zde jen získali nový prostor pro další zbohatnutí. O lidi, kteří zde žili, jim ale nešlo.
   
Ano, máme se státem Izrael mnoho společného v dějinách. Mnohokrát jsme jako společnost na to doplatili. O to více bychom si měli dát pozor na to, co se tam právě děje. Velvyslancův otec Pojar, původně indolog a první velvyslanec v Izraeli ještě krátce po r. 1990, napsal výbornou studii o jednom z vůdců české války proti Habsburkům a hlavně Církvi v r. 1618-20. Škoda, že ji nedokončil. Aspoň tak předpokládám proto, že aktivity hraběte Thurna lze považovat jen za jednu stránku mince našich tehdejších dějin. Tou druhou – dosud u nás nezpracovanou - stránkou byly aktivity prohabsburské strany, zvláště tehdejšího prominentního příslušníka pražské židovské obce a podporovatele Habsburků J. Baševiho. Dostal za to i šlechtický titul!

Nebývalý vzestup tehdejších židů souvisící s jejich rolí v tomto velkém a dlouhém konfliktu, na jehož konci měla být jednotná katolická Evropa řízená z Říma a prakticky z větší části i vlastněná Římem, vznik černé totality a naprostý úpadek protestantské české společnosti, k sobě patřily. Škoda, že p. Pojar st. již výsledky svého dalšího bádání nezveřejnil. Byl by to velmi zajímavý podklad k uvažování o tom, jaké souvislosti jsou mezi naší, tedy českou a mezi židovskou (mnohem a mnohem komplikovanějšími, než si mnozí našinci myslí) minulostí.
   
Skutečností je, že politici (a mezi ně patří i čeští velvyslanci v Izraeli) by neměli vyvíjet nadbytečné aktivity směřující k zmanipulovanému výkladu českých dějin. Nejde jen o Bílou horu, Únor, Srpen či Listopad. Mnozí protagonisté české politiky hlásící se i k židovské identitě, sehráli v minulosti jak českého, tak židovského národa velmi zvláštní dvourole. Zatím zjevně nepřišel ještě čas na to, aby došlo k určitému narovnání našich představ o tom, v čem spočívaly. Nejde jen o R. Slánského, někdejšího - dlouholetého - ústředního tajemníka KSČ. Na jedné straně je vnímán v Izraeli jako velmi zasloužilý činitel o vznik tohoto státu, hlavně svojí podporou dodávek zbraní do Izraele. Prosazoval je dokonce i v době, kdy to již Stalin nechtěl. Na straně druhé ten, kdo se dopustil zcela mimořádných – s tím rovněž souvisejícími - korupčních aktivit, a samozřejmě i rozsáhlých a těžkých zločinů ve službě stalinismu. Lze jej tedy vnímat zcela jinak, než jej vnímají na Blízkém východě.

Baševi měl nesporně zásluhy o obrovské rozšíření židovského města v Praze po r. 1620, ale na druhé straně z jeho nepochybně efektivní podpory Ferdinandovi II. a Valdštejnově armádě se česká společnost vzpamatovávala ještě více než deset generací. Takových „zasloužilých“ a přitom sporných osobností lze najít v dějinách mnohem více, i když možná nejsou tak viditelné. Pokud chceme hovořit o minulých vztazích mezi českým a izraelským státem, asi se jejich přehodnocení nebudeme moci vyhnout. Určitě by to mělo předcházet velkým slovům o dalším rozvoji česko-izraelské spolupráce. Kdybychom totiž vyšli z toho, jaké to mělo zatím dopady na naši společnost, měli bychom být velmi opatrní ke slovům o plodné české zahraniční politice v této oblasti.

Osobně si myslím, že takové unáhlené iniciativní aktivity jako cesta T. Pojara do Arielu by měly být i z tohoto důvodu nějak sankcionovány. Pokud diplomat v jeho pozici nesouhlasí se zahraniční politikou a závazky svého státu a současné EU, neměl by takové místo zastávat. To pak každý z mnoha velvyslanců může dělat svoji vlastní zahraniční politiku. Bez ohledu na to, z jakých peněz je placen, a čí zájmy má hájit.

www.prvnizpravy.cz

Klíčová slova: Česká republika  | historie  | Izrael  | sionismus
3078 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxiTak tohle nedokážete! Greta prý vidí oxid uhličitý pouhým okem!

ePortal.cz

Kdyby stát nevyhazoval šest miliard do luftu, aby si někteří mohli vozit zadky zadarmo, a namísto toho jimi financoval ČT, měli bychom VŠICHNI tu příšernou televizi aspoň zadarmoZměny zákonů z dílny ministerstva vnitra prospívají ČSSD a nikoliv občanům

euPortal.cz

Hamáček: Islamofobie by být potlačována všemi zákonnými nástroji. Facebook je nebezpečí pro demokraciiProč feministkám nevadí radikální islám?

Eurabia.cz

Nacionalisté z Walesu se zbláznili. Chvěji udělat z Anglie útočiště pro všechny uprchlíky a podporují islámUž banální: Hromadné znásilnění imigranty v Německu

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Presstituce není jen zaměstnání, ale také stav duchaPoliticko-rozvratná činnost „Člověka v tísni“

ParlamentniListy.cz

Jan Schneider: Srabové a pitomci! Postavme se těm, kteří napadli Klause ml.Skončíme v jeskyních? Putin naštve Gretu a další
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny