„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Kritické poznámky ke knize Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“ (II)

Autor: Michal Kretschmer | Publikováno: 17.10.2013 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace

Omyly ohledně toho, co je víra. Víra není cesta a hledání

Tomáš Halík píše: „Víra je především cesta“ (str. 15 a podobně i na str. 251). Jít po cestě však znamená, že ještě nejsme u cíle, který teprve hledáme. Podobně víra není „hledání a tázání“ (str. 48). Tertulián v De praescriptione haereticorum,(kap. 9), komentuje Ježíšova slova „hledejte, a naleznete“ (Mat 7,7) takto: „Kristus jistě učil určitou nauku, kterou národy v každém případě musí věřit a kterou jen proto mají hledat, aby ji, když ji nalezli, mohli věřit. Avšak u takové jediné určité nauky nemůže být nekončící hledání. Musíte hledat, dokud nenaleznete, a uvěřit, když jste nalezli, a potom nadále už není třeba nic více činit než podržet to, co jste ve víře přijali, neboť nad to se ještě věří, že nic jiného se nemá věřit a tudíž také nic nehledat, neboť to bylo nalezeno a s vírou přijato, co od toho bylo vyučováno, jenž nám poroučí, nic jiného nehledat než jeho nauku. Na takové údajné hledání pravdy poukazuje sv. Pavel, když píše o tom, že je třeba se stranit těch, „kdo vnikají do rodin, aby nalákali lehkověrné ženy plné hříchů, ovládané rozličnými touhami, které by se pořád chtěly učit, a nikdy nemohou přijít k poznání pravdy“ (2 Tim 3,6-7).

„Víra je cesta ke svobodě“ (str. 138). Samotná víra není cestou ke svobodě, ale přináší svobodu, protože víra znamená poznání pravdy a pravda osvobozuje (Jan 8,32).

Víra také není hledání, ale je jistotou poznání božských věcí, protože Bůh nemůže klamat. Víra je založena na rozumu poznávajícího autoritu církve a „když se rozum podrobí autoritě, je proto, že rozum sám viděl potřebu podrobit se“ (Romano Amerio: Iota unum, §164, str. 374 [VI]). Kdo dává přednost hledání před jistotou víry, ukazuje svou pýchu, která dává přednost aktivitám svého já a ukazuje antropocentrický pohled na svět a své uspokojení. Neustálé hledání také nasvědčuje jeho nedostatečnému smyslu pro pravdu.

„Víra znamená vykročení, ‚vyjití na cestu’. ‚Abram uvěřil Hospodinu a vydal se na cestu, ačkoliv nevěděl, kam jde’“ (str. 126). Uvěření zpravidla opravdu má v životě teď již věřícího důsledky, mezi které patří, aby žil dle Božích příkazů, ale ty důsledky nejsou víra. Dále pak, to, že Abram zpočátku nevěděl, kam jde, nemá nic společného s jeho pojetím Boha, ale jde o to, že znal jen nedokonale Boží záměr s ním.

Víra není setkání

Halík píše o víře jako „setkání Boha s člověkem“ (str. 22 a 48). K tomu lze namítnout: „Víra je z kázání“ (Řím 10,17 – ze slyšení, ex auditu), ne ze setkání. Sv. Pavel získal sice víru ze setkání s Kristem před Damaškem, ale obvykle, má-li být setkání chtěné, je třeba napřed vědět, s kým se chci setkat. Setkání není filosofický ani theologický pojem. V Písmu (slovo „occursus“ ve Vulgatě) se vyskytuje víckrát, ale v jiné souvislosti. Kromě líčení setkání dvou lidí se vyskytuje jako hrozba za nevěrnost izraelského lidí v Am 4,12 („připrav se, Izraeli, na setkání se svým Bohem“).

Setkání je vztahem (relatio) mezi dvěma subjekty [VII] - ze strany Boha nejde ovšem o reálný vztah, ale víra se může týkat jen jednoho (totiž člověka) z nich. Vztah totiž nemůže vymezit esenci věcí a tím vymezovat, co je víra. Kromě toho s Bohem se setkávají i zavržení v den svého soudu, takže uvedená definice vyžaduje další vymezení, neboť takové setkání nemá encyklika zřejmě na mysli. Toto tvrzení není také ve shodě slovem „neviditelný“ v Žid 11,1 neboť setkání není něco neviditelného či spíše (ve smyslu relevantním pro tuto úvahu) něco nepostřehnutelného.

„Podstatným rysem tohoto setkání je to, že Bůh i člověk se pro věřícího stávají – a zůstávají – otázkou. Živá víra, víra v živého Boha – na rozdíl od uctívání model – má vždycky tvar otázky po Bohu, hledání Boha a zároveň hledání sebe sama, porozumění sobě samému. … Může víra bez hledání a bez otázek zůstat živou, může zůstat vírou?“ (str. 22). O tom, že víra není hledání, jsem se již zmínil výše. Víra vede k jistému poznání Boha a toho, v co pro jeho autoritu věříme. Otázkami zde může být pouze snaha hlouběji proniknout do tajemství zjevené pravdy. Co rozumí Halík pod „živou vírou“ není jasné. Ze souvislosti plyne, že to není víra utvářená láskou (viz STh II-II q. 4 a. 3 a Jak 2,14-26), kde se píše, že víra bez skutků je mrtvá.

Víra není pochybující přesvědčení

„Úvodní slovo Creda, Věřím, není mou odpovědí na otázku po mých názorech na Boha a jeho existenci. Je to spíše ‚existencionální‘ krok: oddávám se mu, svěřuji se mu, přijímám ho – a důvěřuji, že i já jsem jím přijímán“ (str. 23). Ale články kréda jsme povinni výslovně věřit, ne jen mít protestantskou důvěru v Boha (jak ji odsoudil tridentský koncil v Decretum de iustificatione, can. 12: „Ospravedlňující víra není nic jiného než důvěra v Boží milosrdenství“.).

„Skutečnost víry bychom velice zredukovali a zmrzačili, kdybychom ji ztotožnili jen s okamžikem konečného vítězství nad pochybnostmi. … Víra není konečným vítězstvím, nýbrž spíš stálým zápasem s pochybností“ (str. 40). Víru máme dotud, dokud si nepřipustíme pochybnosti. Sv. Tomáš Aq. ji vymezuje (II-II q. 2 a.) jako „přemítání s přisvědčením“, Vyvstalé pochybnosti samy o obě nejsou hříchem proti víře, tím je až přivolení k nimi. Je zcela na místě, když hledáme argumenty proti těmto pochybnostem či se snažíme uvědomit si, co je v daném oblasti předmětem víry.

„Víra není totéž co přesvědčení. Víra nespočívá v překonávání pochybností, ale i ve schopnosti je snášet a vydržet (str. 40). Pochybnost chrání víru před modloslužbou, fanatismem a beznadějí. Teprve na cestě svobody poznáme úzkou cestu na rozdíl od široké silnice poslušnosti.“

Halíkovy výroky jsou však proti Ježíšovým slovům řečeným Tomášovi „Nepochybuj a věř!“ (Jan 20,27) a i slovům apoštola sv. Pavla: „Všechno dělejte bez reptání a bez pochybování“ (Fil 2,14). Dále pak dogmatická konstituce I. vatikánského koncilu Pastor aeternus stanoví: „povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle“. Odporuje též tomu, že proces poznávání směřuje k vyloučení pochybností. „Víra a pochybnost nejsou protiklady“ (str. 24). U T. Halíka jde o dynamické pojetí života, který nemá žádný pevný cíl, o činnost pro činnost.

„Teprve v prostoru nejistoty, bez berliček a záchranných sítí ‚důkazů’, mimo široké silnice zřejmosti se stává víra svobodnou a odvážnou jako výstup po strmé skále. Chce-li však kdekoliv na své cestě setřást svou sestru pochybnost, nebude-li už ochotna hledat odpovědi na její otázky, stává se nezodpovědnou. … Střežme se nechat tento živý proud hledání uváznout v bahnitých mělčinách mrtvých jistot, ať už jsou to ‚jistoty náboženské’, či jistoty sebevědomého ateismu“ (str. 25). Jde opět o doklad toho, že Halík nevidí rozpor mezi vírou a pochybností, nechce jistotu pramenící z víry a upřednostňuje nekončící hledání.

Podobně lze kritizovat Halíkovy výroky: „Kdyby víra na své cestě ztratila svou sestru pochybnost, přestala by být hledáním a tázáním, mohla by poklesnout, na bezduchou náboženskou praxi, ritualismus a ideologii. … Víra a pochybnost musejí kráčet spolu a vzájemně se podpírat, nechtějí-li se … zřítit do bažin fanatismu či beznaděje“ (str. 48-49).

„To, že naše srdce není neochvějné, znamená rovněž, že není z kamene; to, že naše víra (v nejširším možném smyslu tohoto slova) není neochvějná, může znamenat prostě to, že je živá. … Obávám se a straním se ‚neochvějných’, protože z nich cítím chlad smrti a nepřátelství k životu, k jeho pohyblivosti, teplu a rozmanitosti; vyhýbám se jim, protože prostě nevěřím deklarované pevnosti jejich víry. … Má víra není neochvějná, chvěje se stále: nikoliv však dvojakosti mého srdce nebo šimráním klasických pohybností novověké racionality. … Chvěje se nechutí k formalismu as chladné profesionalitě lidí se zaťatým srdcem a mozkem, chvěje se strachem z nebezpečnosti ‚majitelů pravdy’“ (str. 12-13). Halík se staví na stranu pohybu proti neměnnosti. Ale u nejvyššího jsoucna není pohybu; proto je věčné. Pohyb je vždy nějaká nedokonalost. Označovat ty, kdo mají pevnou víru bez pochybností jako ‚majitele pravdy‘ je projevem jeho pohrdání lidmi skutečně věřícími, kteří mají pevné postoje vůči zlu ve světě.

Zavádějící je i tvrzení: „Víra není totéž co ‚přesvědčení’, systém názorů, jimiž víru v dějinách vyjadřujeme“ (str. 84). Jistě se chápání víry v dějinách církve vyvíjelo a nově se pravdy víry vyjadřovaly, ale vždy ve stejném smyslu, který neodporoval dřívějšímu. Šlo o pokrok ve víře, ne o její změnu, jak píše sv. Vincenc Lerinský ve svém Commonitoriu (kap. 23). Ten také tam píše, že církev „často za účelem jasnějšího porozumění novým vhodným výrazem označila starý článek víry“.

„V našich katolických zpovědnicích se dosud lidé vyznávají ze svých pochybností – instruováni ‚zpovědními zrcadly‘ a mnoha zbožnými knihami – jakožto z hříchu proti prvnímu přikázání, přikázání víry“ (str. 42). Avšak dokonce v pokoncilním Katechismu katolické církve (§ 2088) stojí: „Proti víře lze hřešit různými způsoby: Dobrovolné pochybování o víře opomíjí nebo odmítá považovat za pravdivé, co Bůh zjevil a co církev předkládá k věření.“ Sv. Tomáš Aq. píše o tom, kdo disputuje s nevěřícími: „Jestliže disputuje jakožto pochybující o víře a pravdu víry jako jistou nepředpokládající, nýbrž zamýšleje důkazy zkoušeti, nepochybně hřeší, jakožto pochybující ve víře a nevěřící. Jestliže však někdo disputuje o víře k potření bludů nebo též pro cvik, je to chvályhodně“ (STh II-II q. 10 a. 7 co.). Hříchem ovšem nejsou pouhá pokušení proti víře ani nedařící se úsilí vyvrátit námitky proti víře.

Další omyly týkající se víry

„V posledních staletích se kladl důraz na doktrinální systémy. … Dnes je tato podoba náboženství mnohými pokládána za zcela nezajímavou, ne-li mrtvou, zatímco pro poctivé osobní svědectví o tom, jak konkrétní člověk prožívá svou víru, lidé zpravidla nezavírají srdce. … Lidé nechtějí naslouchat definicím, nýbrž setkat se s inspirující osobní zkušeností duchovního života“ (str. 29). „Svědectví“ se však vždy vztahuje k něčemu a „osobní zkušenost“ má vždy nějaký obsah; nelze tedy u nich abstrahovat od obsahu víry. Svědectví, jak se uvádí v Písmu, poukazuje na předmět onoho svědectví a přijetí něčího svědectví směřuje k přijetí toho, o čem ono svědčí. Církev vždy věnovala velkou pozornost tomu, aby se nešířily bludy, aby věřící, třeba i nezaviněně, nevěřili nepravdy. Víra má vždy obsah, na kterém záleží, zda tu jde o katolickou víru, protestanský blud nebo nějakou pověru. Spiritista může líčit svou zkušenost s vyvoláváním duší zemřelých; ten kdo přijal filosofii jógy pak zkušenosti se změněnými stavy vědomí v meditaci a někdo třebas jak ho navštěvují Marťané. Subjektivní prožívání pravé či falešné víry je až druhořadé.

„Pokud si víra zachovává charakter živé autentické otevřenosti vůči ‚nejzazšímu základu skutečnosti‘ – abychom to vyjádřili trochu v tillichovském duchu – tak podle mého názoru je morálka její přirozenou dimenzí; tak přirozenou, že zpravidla není ani nijak zvlášť reflektována. Pokud se morálka – nebo spíše soubor morálních pravidel, zásad a ideálů – stává ‚předmětem víry’, dokonce jejím předmětem centrálním, specifickým a výlučným, už dochází k zásadnímu posunu“ (str. 224). Předmětem víry je však i desatero a celkově Boží zákon, který máme zachovávat. Církev závazně prohlásila, že některé činy (jako třeba potraty, sterilizace, používání umělé antikoncepce) jsou hříchy. Morálka je tedy předmětem víry, ale nesmí být oproštěna od dogmatických tvrzení v duchu kantovské filosofie, tedy (a tady má Halík) pravdu, nesmí se stát předmětem výlučným.

Ježíš tu „nehlásá nějakou specifickou ‚křesťanskou‘ víru, nýbrž obrací se ke zkušenosti a otevřenosti mysli a srdce každého člověka“ (str. 139). Ale Ježíš kritizuje, že Židé neuvěřili tomu, co napsal Mojžíš (Jan 5,47-47), což zahrnuje také nauku a žádá, aby uvěřili také jemu, neboť o něm psal Mojžíš. Ježíš žádá, aby lidé věřili, že je v Otci a Otec v něm (Jan 14,10).  Podobně říká: „Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte“ (Jan 8,45). Z toho je vidět, že víra není jen nějaká důvěra v Ježíšovo počínání, ale souhlas s pravdou, kterou hlásal. Kromě toho Nový zákon na mnoha místech odsuzuje bludaře, což předpokládá požadavek mít správnou víru, co se týče nauky. S tím je v rozporu i Halíkovo tvrzení: „Po celá staletí křesťané pečovali o kvalitu víry, neboť víru (ne ‚svou’, partikulární víru) viděli jako cestu všech lidí, neuvažovali o víře v plurálu jako o oddělených konfesí. K tomu lze např. připomenout, že kolem roku 200 sv. Irenej píše Pět knih proti herezím a žádný z církevních otců není lhostejný vůči bludům a sdružujícím se bludařům (manichejským, donatistům, pelagiánům atd.). Halíkův postoj je v rozporu s dekretem Lamentabili, kde se jako zavržené tvrzení uvádí: „Kristus neučil pevně stanovenému věroučnému souboru, uplatnitelnému na všechny časy a všechny lidi, nýbrž spíše zahájil náboženské hnutí, které je nebo má být přizpůsobováno různým dobám i místům“ (věta 59).

Halík odmítá, že společná katolická víra vylučuje odchylky, zmiňuje krutost těch, kdo se považovali za správce čistoty víry a tvrdí, že odlišnost ve víře „není prostě odlišnost, nýbrž je to jednotu ohrožující deviace, hereze“ (str. 140). To vše ukazuje Halíkovo chybné chápání víry a jeho lhostejnost, až vstřícnost, k různým odchylkám, tedy k herezím. Z jeho lhostejnosti vůči pravdě ho usvědčuje i výrok: „Je nesmírně důležité – nejen v oblasti náboženské – najít cestu mezi představou, že existuje jedna víra a jedna pravda, … a představou, že ‚každý má svou pravdu’“ (str. 142).

„Město katolické víry je hierarchizovaný a strukturovaný celek, ne všechny články víry mají stejnou důležitost“ (str. 85). Když opravíme terminologickou nepřesnost, totiž že články víry se rozumí jednotlivé pravdy formulované v oficiálních (např. užívaných v liturgii) vyznáních víry a že tu Halík má spíše na mysli „pravdy víry“, můžeme jeho výrok přijmout. Prostý věřící opravdu nemusí znát všechny pravdy víry, stačí, když zná ty nejdůležitější, ale kdyby popíral jen jednu z nich, nebyl by věřícím (STh II-II q.5 a. 3). Není tedy pravda, jak dále uvádí, že „Druhý vatikánský koncil … udělal ohromný krok k dynamičtějšímu chápání víry a větší svobodě v dialogu“ (str. 85), pokud nechceme přijmout, že rozmělnil víru.

http://www.stjoseph.cz

[VI] Romano Amerio: Iota unum, Sarto House 2002, 4. vyd., §164, str. 374

[VII] Viz Josef Gredt: Základy aristotelsko-tomistické filosofie, Krystal 2009, §113, str. 100

 

Klíčová slova: pravdoláska  | církev
2856 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

OSN si bere do úst fotbalistu Messiho a hraje po bolševicku na prachsprostou závist (+ foto)Člověk málem přišel o hlavu! Zvířeckoprávním aktivistům se protest vymkl z rukou (+ video)Íránský útok na tankery? Japonci zpochybňují americkou a saúdskoarabskou propaganduDvě lesby uřízly malému chlapečkovi… A pak… (+ foto)Googlem ke světovládě? Vyhledávač, po němž se blbne, ale správně volí

ePortal.cz

Kdy přijde znárodňování k nám?Cítíte ten rozdíl?

euPortal.cz

Michal Semín i Ladislav Jakl jsou lidsky velmi tolerantní a mírumilovné lidi, kteří si své užili za komunistického režimu a dnes se důvodně obávají, že opět nastává doba politického útiskuPolitruci vtrhli do škol: Týdny mediální nenávisti. Na naše děti si troufnou. Kdo jim to dovolil? Co takhle se učit matiku a češtinu? Soudruzi z Člověka v plísni by to potřebovali

Eurabia.cz

Google manipuluje a cenzuruje ovšem českým bojovníkům proti manipulacím to nevadíSkupina muslimských uprchlíků několik hodin znásilňovala německou dívku a nevidí v tom nic špatného

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životMilióny obětí podvodu s cholesterolem. Vejce a tučná jídla potřebujeme! Impotence a infarkty v důsledku "zdravé výživy? Kudy z toho? Nespoléhejme na vědce, ale na rozum

euServer.cz

Přesvědčení, že se nemáme starat o vlastní komunitu, ale o trpící menšiny z celého lidstva bez ohledu na to, proč trpí, a zda není lépe jim pomoci, aby si pomohli sami, je přesvědčení nesmyslnéZtrapní se Vojtěch Filip jako přízemní lhář? Filip drží rekord v disciplínách, jak skončit v každých volbách hůř, než jeho předchůdce i on sám v těch předchozích, a jak se z debaklů vylhat na cizí konto

ParlamentniListy.cz

Ticho! Jste hloupá! Skoro zalezli pod stůl! Na*raná Černochová o půlnoci explodovala. A bylo strašně zle Jste mladý, to dostudujete. Schillerová drsně vytřela podlahu s Ferjenčíkem. A tím spustila peklo
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny