„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Františkova „pokorná ambice“ změnit Církev dostává zlověstné obrysy

Autor: Michal Semín | Publikováno: 14.10.2013 | Rubrika: VE SVĚTĚ
Ilustrace

V posledním příspěvku jsem zmínil fakt rostoucího počtu široké veřejnosti známých katolíků v USA a Evropě, jež rozhodně nelze zařadit mezi tzv. tradicionalisty, odhazujících růžové brýle, jimiž až dosud nahlíželi na netradiční kroky a postoje papeže Františka. Bohužel mezi ně – zatím? – nepatří vedoucí české sekce Vatikánského rozhlasu P. Milan Glaser, jenž ve svém článku „Problém s papežem?“ pozitivně hodnotí papežovo „demaskování myšlenkových klišé“, jež bývají zaměňovány za projevy víry. Prý tak činí neotřele, aniž by používal apodiktické soudy. Nevím, jaké výroky má na mysli, ale já si jen na adresu tradičně smýšlejících katolíků již přečetl tolik apodiktických soudů z pera papeže Františka, že si nejsem jistý tím, zda P. Glaser a já rozumíme termínu „apodiktický“ stejně. Nevím, zda P. Glaser má na mysli moje ohrazení se proti nařčení z pelagianismu, když poznamenává: „Ten věřící, který se snaží kontrolovat, zda si pastýř všeobecné církve počíná korektně, však riskuje opravdu velmi mnoho. Pouhá znalost např. definice pelagianismu totiž ještě neochrání před uvíznutím v této slepé uličce. Věřit znamená nazírat Boha v tom, co se děje, ba i navzdory tomu, co se děje, a nenechat se nikdy zatáhnout do smýšlení, které oslabuje víru ve skálopevné spojení Boha, Stvořitele i Spasitele, s dějinami lidstva.“ Opravdu nevím, z čeho plyne, že kritika teologické orientace papeže Františka vede k oslabení víry ve „skálopevné spojení Boha, Stvořitele i Spasitele, s dějinami lidstva“. Vůbec nepochybuji o tom, že Boží dopuštění jménem František Církev nezničí a že i tato tragická epizoda má svůj hluboký význam v dějinách spásy. Určitou paniku spíše spatřuji v řadách papolatrů, nucených tvořit zcela nový církevní a teologický lexikon, aby v jeho ohebném rámci uhájili Františkovo pravověří. Jak však propagovat koncept „nové evangelizace“ ve světle Františkova výroku z deníku La Repubblica „proselytismus je mimořádná hloupost“? Nebo snad platí, že „nová evangelizace“ je něčím jiným než snahou o obrácení duší nevěřících?

Nakonec i P. Glaser připouští, že papež František „není ušetřen ani překrucování či zkratkovitých a nekontextuálních interpretací svých slov a činů zejména v těch komunikačních prostředcích, jejichž vliv je hromadný. Nadšení, ve kterém jsou tyto dezinterpretace zaobaleny, může víru nejenom probouzet, ale také uspávat, protože nevyvěrá vždycky a jenom z postoje víry.“

Je tu však na vině výlučně chybná interpretace? To se opravdu mýlí všichni liberální stoupenci koncilové revoluce, když ve výrocích papeže Františka rozeznávají hlas svého zesnulého vůdce kardinála Martiniho, k jehož orientaci se ostatně papež František vehementně přihlásil ve svém posledním rozhovoru s novinářem Scalfarim?

V závěru svého zamyšlení nás P. Glaser vybízí k dobré vůli. Přijímám a navrhuji zamyslet se nad tím, jak vypadá „demaskování myšlenkových klišé“ papežem Františkem v praxi a zda se namísto odstraňování klišé spíše nerelativizují pravdy víry, kterou P. Glaser, spolu se mnou, vyznává.

Přestože rozhovor pro La Civilta Cattolica (dále jen CC) obsahuje řadu sporných míst, jakož i myšlenky nosné a cenné, pro účely tohoto článku vybírám především ty pasáže, kterými lze moje pochybnosti o Františkově ortodoxii hodnověrně doložit.

„Náboženství má právo vyjádřit vlastní názor, čímž slouží lidem, ale Bůh nás stvořil svobodnými. Duchovní vměšování se do osobního života není možné.“

Těmito slovy papež obhajoval svůj výbušný výrok z paluby letadla na cestě z Ria „kdo jsem já, abych soudil gaye“. Zatímco tento výrok, po náležitém dovysvětlení a nahrazení termínu „gay“ vhodnějším slovem, lze ještě v jistém smyslu akceptovat, způsob jeho obhajoby v CC již nikoli. Katolické náboženství přeci nemá nějaké své „názory“, ale Bohem zjevené pravdy, svěřené Církve k obraně a šíření! Navíc, jak by mohla Církev, není-li sloupem pravdy, pouhým názorem na tu či onu věc sloužit lidem? Podle jakého kritéria chce papež František posoudit hodnotu toho kterého názoru, není-li jím pravda, garantovaná samotnou Boží autoritou? František, zdůrazňující ve svých kázáních a projevech lásky k bližnímu, jako by pochyboval o tom, že skutkem milosrdenství nejsou jen charitativní skutky, ale i hlásání pravd víry. Rovněž tak představa, že pravá víra nemá právo se do našich životů „duchovně vměšovat“, je svou pohoršující „kvalitou“ doslova dech beroucí. Věří vůbec v nadpřirozený původ katolického náboženství?

„Ne všechna učení, ať už dogmatická či morální, mají tutéž hodnotu. Misijní pastorace není posedlá předáváním nesouvislého množství neúprosně vyžadovaných nauk.“

Co zde myslí papež rozdílnou hodnotou? Pokud tím myslí, že některé pravdy víry stojí v samotných základech Božího zjevení, zatímco jiné pravdy víry tento základ rozvíjejí, pak má nepochybně pravdu. Vzhledem k navazující větě si však kladu otázku, zda svým pojetím nerelativizuje pravdivost oněch „nižších“ článků víry. Co si myslet o proklamované pokoře papeže Františka, když se takto neurvale a s neskrývaným despektem vyjadřuje o potřebě předávat autentickou katolickou nauku? Co myslí pojmem „nesouvislé množství“? Jednotlivé články víry přeci tvoří organický celek, v němž jeden článek víry souvisí s články ostatními!

„Musíme proto nalézt novou rovnováhu, jinak i morální budově církve hrozí, že se zhroutí jako domeček z karet, ztratí svěžest a vůni evangelia.“

Touto větou rozvíjí svou předchozí myšlenku, že Církev trpí „obsesí, pokud jde o otázky interrupce, homosexuálního manželství a antikoncepce“. Odhlédnu-li od toho, že v pokoncilní církvi se na tato témata již takřka nekáže a že podle dostupných statistik se morálním učením Církve v oblasti 6. Božího přikázání neřídí valná většina katolíků, takže se o nějaké „pro life“ obsesi v současné pastorační praxi dá hovořit jen v té nejbujnější fantazii, pak František doporučuje, aby některé pravdy, konkrétně spjaté s lidskou sexualitou, ustoupily z pastoračních důvodů do pozadí. Nedomnívá-li se papež, že ochrana nenarozeného života a integrity manželského života patří k důležitým tématům, jimiž může Církev svědčit o Kristu, jaké jiné priority klade Církvi před oči? Odpovědi jsme se dočkali až v rozhovoru pro deník La Repubblica, kde František výslovně uvádí, že nejpalčivějším morálním problémem, jemuž dnes Církev čelí, je nezaměstnanost v řadách mladých lidí a opuštěnost lidí starých. Jakkoli nechci zlehčovat závažnost těchto problémů, jak je může papež považovat za palčivější, než jsou hromadné zabíjení nenarozených či systematická sodomizace společnosti?

„Ptám se tedy: Jak harmonicky smířit petrovský primát a biskupskou kolegialitu? Jakými cestami lze jít v ekumenické perspektivě? Musí se jít společně: lid, biskupové i papež. Kolegialitu je třeba žít na různých úrovních. Možná je čas na změnu metodologie synodu, protože ta stávající mi připadá statická. To může mít také ekumenickou hodnotu, zvláště ve vztahu k našim pravoslavným bratřím. Od nich se lze naučit více o smyslu biskupské kolegiality a tradici kolegiality. Úsilí o společnou reflexi toho, jak se řídila církev v prvních staletích před roztržkou mezi Východem a Západem, přinese ve svůj čas plody. V ekumenických vztazích je to důležité. Nejenom lépe se poznat, ale také uznat to, co Duch zasel v jiných jako dar, který je také pro nás. Chci pokračovat v reflexi o výkonu petrovského primátu započaté smíšenou komisí roku 2007 a vedoucí k podpisu společného dokumentu v Ravenně. V této cestě je třeba pokračovat… Musíme putovat sjednoceni v různostech. Není jiné cesty k jednotě. To je Ježíšova cesta.“

Kolegialita je jednou z nášlapných min, položených Druhým vatikánským koncilem, jejichž výbuchy mají pro Církev ničivé účinky. Jakkoli ji lze interpretovat i katolicky, pokoncilní praxe i výzva papeže Františka se od této interpretace nepochybně odklánějí. Naši pravoslavní bratři, jak papež východní schizmatiky nazývá, přeci nezachovávají církevní pořádek z doby prvního tisíciletí. Tehdejší církevní obce se rozhodně nepovažovaly, tak jako pravoslavné obce dnes, za autokefální a papežský primát, pravoslavím tvrdošíjně odmítaný, byl všeobecně uznáván jako základ církevní jednoty. Jaké dary, jež Duch svatý v pravoslavných strukturách údajně zasel, má tedy František na mysli? Může existovat něco opravdu důležitého, co katolické Církvi ke škodě duší chybí? Něco, co nachází až za svými hranicemi, v útvaru, jenž se od ní kdysi odštěpil? Takový pohled by nebyl ničím překvapivým a novým, neboť odpovídá koncilové relativizaci absolutní totožnosti Církve katolické a Církve Kristovy, s tradičním učením o Církvi je však neslučitelný. Františkovo „sjednocení v různostech“ proto není ničím jiným, než pokračováním na cestě katolickou identitu narušujícího ekumenismu.

„Druhý vatikánský koncil byl výkladem evangelia ve světle soudobé kultury. Zrodil hnutí obnovy, které jednoduše vychází ze samotného evangelia. Plody jsou obrovské. Stačí vzpomenout na liturgii. Práce na liturgické reformě byla služba lidu jakožto výklad evangelia, počínaje konkrétní dějinnou situací. Ano, existují hermeneutiky kontinuity a diskontinuity, nicméně, věc je jasná: dnes uskutečňovaná dynamika čtení evangelia byla vlastní koncilu a je absolutně nezvratná. Potom jsou speciální otázky jako liturgie podle Vetus Ordo. Myslím, že rozhodnutí papeže Benedikta bylo moudré a mělo pomoci některým lidem, kteří mají tuto zvláštní sensibilitu. Za zneklidňující však považuji riziko, že Vetus Ordo bude ideologizován, tedy zmanipulován.“

Tak se na to podívejme – už nejsme jen restaurátoři a pelagiáni, zde nám dal papež nálepku zvláštních senzibilů… Z uvedené pasáže je zřejmé, že František podstatu sporu o liturgickou „reformu“ nikdy nepochopil. Nebo ji naopak pochopil a o to důsledněji bude proti autentické katolické liturgii postupovat. Z uvedené pasáže je také zřejmé, že se minimálně v této otázce papež František rozchází s postojem svého předchůdce, nejspíš také liturgického senzibila.

„Pokud je křesťan restaurátor, zákoník, a chce mít všechno jasné a bezpečné, pak nenajde nic. Tradice a paměť minulosti nám mají pomáhat, abychom se odvážili otevírat nové prostory Bohu. Kdo dnes stále hledá disciplinární řešení, kdo přehnaně tíhne k věroučné jistotě, kdo se snaží zarputile obnovit zaniklou minulost, má statickou a involuční vizi. A víra se tak stává jednou z mnoha ideologií.“

„Vize církevní nauky jakožto monolitu, který je třeba bez odstínů bránit, je mylná.“

Ač se to zdá neuvěřitelné, autorem těchto slov není Hans Küng, ani Tomáš Halík, ale náměstek Kristův. K velké radosti obou zmíněných pánů. Činit rovnici mezi věroučnou jistotou a jakousi neživotnou statičností, navíc v postavení papeže, vázaného nejvyšší povinností dbát o věroučnou čistotu v každodenním životě Církve, je hrubým zneužitím Petrova stolce, za kterou nese papež František plnou odpovědnost. Neříkám to proto, abychom dali volný průchod svému hněvu, ale proto, abychom se za něj o to více modlili. A přečetli si ještě jednou krásný text sv. Vincence Lerinského, jehož papež František v rozhovoru rovněž cituje, aby přitom došel ke zcela opačným závěrům.

A nyní si dovolím ještě pár slov na adresu rozhovoru papeže Františka s ateistickým novinářem Scalfarim pro deník La Repubblica ze dne 1.10 2013. Po jeho prvním přečtení jsem se domníval, že se jedná o podvrh a zjišťoval jsem, zda již Svatý stolec papežovu autorizaci zveřejněného textu dementoval. Nejen že k popření jeho autenticity nedošlo, rozhovoru záhy vyšel záhy na internetových stránkách Svatého stolce a dnes již je jeho podstatná část zveřejněna i na stránkách české sekce RV.

Již jsem se výše zmínil o tom, co papež František považuje za největší výzvu pro Církev v dnešní době – nezaměstnanost mladých a opuštěnost starých. Rozhodně jí není potřeba získávat duše ateistů, agnostiků či jinověrců pro Krista, jak lze vyčíst z jeho výroku „proselytismus je mimořádná hloupost“. Slovník cizích slov definuje proselytismus jako „snahu získávat nové stoupence pro náboženskou společnost“. Ve své podstatě tato odborná definice proselytismu odpovídá tradičnímu misijnímu působení Církve, přinášející spasitelnou zvěst do pohanských končin světa. Takové jednání však, podle Františka „postrádá smyslu“. Na místo toho „se potřebujeme poznávat, navzájem si naslouchat a prohlubovat naše poznání o světě kolem nás… Toto je důležité: poznávat druhé lidi, naslouchat a rozšiřovat okruh idejí. Svět je překřížen cestami, jež se k sobě tu přibližují, tu vzdalují, je ale důležité, aby směřovaly k dobru“.

Na otázku tazatele, zda existuje jediná vize dobra a kdo ji stanoví, papež František odpověděl: „Každý z nás má svou vizi dobra a zla. Naší povinností je povzbuzovat lidi k tomu, aby za svou představou dobra kráčeli“.

Představuji si, jak náš Pán před svým nanebevstoupením vysílá apoštoly na misie s těmito slovy: „Jděte do celého světa a navzájem se poznávejte! A prohlubujte poznání o životě kolem nás! Kdo rozšíří okruh idejí, bude spasen, kdo bude tíhnout k věroučné jistotě či zarputile obnovovat zaniklou minulost, bude zavržen.“

Není to poprvé, co na stránkách tohoto deníku hájí papež František takto radikální myšlenky. Scalfari se ptá: „Vaše Svatosti, v dopise, který jste mi napsal (byl v deníku otištěn, pozn. MS), uvádíte, že svědomí je autonomní a že každý je povinen následovat hlasu svého svědomí. Myslím, že je to jeden z nejodvážnějších kroků, který kdy jaký papež učinil.“ A papež odpovídá: „A zde to opakuji. Každý má svou vizi dobra a zla a je povinen dobro následovat a bojovat se zlem podle toho, jak si je představuje. Již to by stačilo k tomu, aby se stal svět lepším“. Načež následuje papežova definice poslání Církve: „rozpoznat hmotné a nehmotné potřeby lidí a pokusit se je naplnit“. Prosím???

Ani slovo o tom, že každý máme povinnost své svědomí vychovávat, že existuje svědomí bludné, a je-li bludné zaviněně, tak ani jednání ve shodě s ním ke spáse nevede, že pro spásu člověka je důležité, aby dobro nepokládal za zlo a zlo za dobro. Jedná-li potratář podle svého bludného svědomí – stěží si lze myslet, že jedná v rozporu s ním, že by byl ke svému jednání někým jiným nucen – nenachází ve Františkově úvaze o závaznosti svědomí sebemenší důvod svého zločinného jednání zanechat. Moderní ucho se tetelí blahem – jedná-li potratář důsledně podle svého svědomí, míří s papežem Františkem do nebe! Je proto překvapením, že poslední výroky papeže veřejně pochválil i nejpropotratovější prezident v amerických dějinách Barack Hussein Obama?

Přinejmenším dubiózní je i následující výrok: „Boží syn se vtělil, aby v lidských duších šířil smysl pro bratrství. Všichni lidé jsou si bratry a všichni jsou také děti Boží.“ Smysl pro bratrství jako vlastní účel Božího vtělení? To zní jako jedno z hesel „mezináboženské liturgie“, sloužené kardinálem Bergogliem s přestaviteli židovské lože B’nai B’rith v listopadu 2012 v katedrále v Buenos Aires:

Výše uvedený výrok navíc nijak nerozlišuje mezi bratrstvím (synovstvím) na rovině přirozené a nadpřirozené. Dítětem Božím, v němž přebývá Nejsvětější Trojice, přeci není každý člověk, nýbrž jen ten, kdo se nachází v milosti posvěcující. Nezbývá než se upřímně ptát, kdo tu trpí sklonem k pelagianismu…

„Druhý vatikánský koncil, inspirovaný papežem Janem a Pavlem VI., se do budoucnosti rozhodl hledět v moderním duchu a chtěl se otevřít moderní kultuře. Otcové koncilu věděli, že otevřít se modernímu světu znamená náboženský ekumenismus a dialog s nevěřícími. V tomto směru se však udělalo jen velmi málo. Mám pokornou ambici to napravit.

Konečně sám František vyjevil, co myslí onou pokorou, jímž tak učaroval svět médií, světských i církevně-koncilových. Dále plundrovat vinici Páně ekumenismem, jehož plodem není návrat jinověrců do lůna Církve, nýbrž ztráta identity katolíků a, slovy Pavla VI., proces sebezničení Církve, vést „dialog s nevěřícími“, jehož cílem není jejich konverze, to není ničím jiným než sestrou Lucií předpověděné ďábelské zmatení.

Rád bych předem odmítl případnou námitku, že papeže soudím. Ostatně, kdo jsem já, abych někoho soudil, že…? Papeže Františka, stejně jako nás, bude jednou soudit Bůh a my se Mu budeme zodpovídat z toho, zda a jak jsme plnili povinnosti svého stavu. Toto zamyšlení je proto motivováno láskou k Církvi i láskou k papeži Františkovi. A zároveň doufám, že věcný komentář k Františkovým veřejným výrokům, nikterak nespadajících do oblasti papežského magisteria, může pomoci některým čtenářům plněji si uvědomit hloubku současné krize, definitivně opustit mentalitu pokoncilního zmatení a plně se přimknout k živé, protože nadčasové, katolické tradici.

http://www.stjoseph.cz

čtěte také:

Kritické poznámky ke knize Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“ (I)

Spiknutí proti kostelu (3) Jezuité proti zednářům?

Katolická nauka, nebo rána pod pás?

Klíčová slova: náboženství  | církev
3758 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Člověk málem přišel o hlavu! Zvířeckoprávním aktivistům se protest vymkl z rukou (+ video)Íránský útok na tankery? Japonci zpochybňují americkou a saúdskoarabskou propaganduDvě lesby uřízly malému chlapečkovi… A pak… (+ foto)Googlem ke světovládě? Vyhledávač, po němž se blbne, ale správně volíČetba knih způsobuje změny v mozku!

ePortal.cz

Na Letné umělci lámali čínské hůlky i rdousili ruského plyšového medvěda. Zazářili nahatí Jarda Hutka a Kačka Jacques BursíkováÚnos a znásilnění, které otřáslo Izraelem

euPortal.cz

Podle sluníčkářů imigrace a islám není hrozbou. Ale zpráva odhalila, že islámské teroristické útoky v Evropě vzrostly mezi lety 2007 a 2017 o 725 procent!Armáda potřebuje vrtulníky, nikoliv ale ty předražené z USA. Odborník hovoří

Eurabia.cz

Imigrant z Nepálu podřezal v Itálií Poláka. Polák mu nechtěl totiž dát peníze ...Cikáni pořádají loupežné nájezdy v Itálií již za bílého dne ... Mladý Ital se stal jejich cílem a bojuje o život

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životMilióny obětí podvodu s cholesterolem. Vejce a tučná jídla potřebujeme! Impotence a infarkty v důsledku "zdravé výživy? Kudy z toho? Nespoléhejme na vědce, ale na rozum

euServer.cz

Přesvědčení, že se nemáme starat o vlastní komunitu, ale o trpící menšiny z celého lidstva bez ohledu na to, proč trpí, a zda není lépe jim pomoci, aby si pomohli sami, je přesvědčení nesmyslnéZtrapní se Vojtěch Filip jako přízemní lhář? Filip drží rekord v disciplínách, jak skončit v každých volbách hůř, než jeho předchůdce i on sám v těch předchozích, a jak se z debaklů vylhat na cizí konto

ParlamentniListy.cz

Pamatujete intervence? ČNB nyní podle Markéty Šichtařové chystá ještě větší hloupostMoravec chtěl pitvat Babišův audit, ale narazil. A zněla Havlova slova
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny