„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Kritické poznámky ke knize Tomáše Halíka „Co je bez chvění, není pevné“ (I)

Autor: Michal Kretschmer | Publikováno: 13.10.2013 | Rubrika: U NÁS
Ilustrace

Úvod

halikV tomto textu se budu zabývat uvedenou knihou Tomáš Halík: Co je bez chvění, není pevné, 2002, vydalo Nakladatelství Lidové noviny. Přihlédnout k dalším jeho knihám a článkům, je nad mé síly, časové možnosti a nad rámec těchto poznámek. Bylo by to na celou knihu, nikoli jen na jeden článek. Poznamenávám, že v uvedené knize je řada dobrých a správných míst, ale soustředím se na ty mylné, i když to zdaleka nebude vyčerpávající. Kritické poznámky pořádám podle tématu, nikoliv tedy podle stránek knihy, na které v nich odkazuji. Uvádím citáty z Halíkovy knihy a ty pak většinou jen stručně komentuji. Budu psát o „omylech“; posouzení, zda se jedná v některých případech o tvrzení herezi přející, blízké herezi, heretické nebo naopak jen mylné či dvojznačné, ponechávám na čtenáři, resp. církevní autoritě, která však v současnosti obvykle nejedná, i když by měla.

Nebudu se pokoušet činit nějaký psychologický rozbor Halíkovy osobnosti; byly by to z velké části jen moje domněnky, i když nepopírám, že u něj nacházím řadu sympatických rysů (alespoň pro mne). Rovněž se nechci pouštět do spekulací o stavu Halíkovy duše a tím méně posuzovat, zda se u něho jedná o zaviněné omyly. Odmítám jeho „démonisování“, se kterým se občas setkávám; dávám přednost věcné kritice.

Filosofická východiska

Halíkovy filosofické přístupy a omyly mají dopad i do jeho theologického uvažování; proto je třeba jimi začít. Halík nepresentuje uceleně svou filosofii; z jeho výroků se zdá, že je mu blízké Heideggerovo myšlení.

Logika

Halík se dostává do sporu s principy logiky. „Nikdo mne nepřinutí, abych od vyznání ‚křesťanství je pravdivé‘ přeskočil s mnoha křesťany k prohlášení ‚pouze my máme pravdu’“ (str. 55).  Z pravdivosti křesťanství plyne, že jiné víry, které nepřijímají křesťanství jako pravdu (jinak by totiž byly křesťanské), nemohou mít v tom pravdu, takže je-li křesťanství pravdivé, pouze ono je jako celek pravdivé. S věřícími jiných náboženství můžeme ovšem mít v řadě dílčích věcí shodné pravdivé postoje.

„Adresáty našich modliteb (křesťana a buddhisty) nebyli dva bohové, nýbrž Jeden – jakkoli naše představy o něm mohou být odlišné“ (str. 55). Nabízí se tu otázka, jaká odlišnost představ už znamená, že se tu jedná o dva bohy. Kromě toho buddhisté obvykle nevěří v Boha, což si Halík uvědomuje, když předtím píše, že jeho přítel, buddhistický mnich, „s upřímným srdcem hledá pravdu a uctívá Nejvyšší tajemství“.

„Věci, které se na povrchu zdají býti protiklady, v jádře jsou jedním“ (str. 57). To lze říci např. o Boží spravedlnosti a milosrdenství, ale ne o zlu a dobru. Bůh je jednoduchý a nekonečný a náš rozum jej poznává pod různými pojmy. Kromě toho konečný rozum nemůže nikdy vystihnout nekonečné a tedy neohraničitelné. Když Bůh je zcela jednoduchý, nemůže být v něm rozporu tak, že by v něm byly dvě věci sobě si odporující. Naše výpovědi o Bohu se tak týkají různých aspektů (podle našeho chápání) Božího bytí. Analýza protikladů či jejich syntéza nevede k tomu, že by nad nimi existovala jakási „vyšší jednota“; jde tu o výpovědi o stejné realitě z různých hledisek. Pro výpovědi o Bohu platí ovšem také zákon vyloučeného třetího, takže nelze zároveň tvrdit např., že Bůh je věčný a Bůh není věčný. Citovaný Halíkův výrok potřebuje tedy upřesnění.

Bůh „je tím, co se ukazuje vždycky jen v paradoxu a co se logice typu ‚buď A nebo non-A‘ vždycky bude jevit jako nemožná třetí cesta. … U Boha je možné i to, co je, co pro nás a z našeho pohledu je nemožné“ (str. 93). Jde tu o popření principu sporu, což znemožňuje dospívat k jednoznačným závěrům. Sv. Tomáš Aq. vysvětluje, že „Bůh nazývá všemohoucím, protože může všechna možná naprostě. … Ta pak, která znamenají odporování, nejsou obsažena v božské všemohoucnosti, protože nemohou míti rázu možných“ (STh I q. 25 a. 3 co.). Tak Bůh nemůže učinit, aby to, co se stalo v minulosti, se nestalo, jako je třeba navrátit ztracené panenství (viz STh I q. 25 a. 4).

Halík se odvolává na Pascala, podle kterého „náboženské výroky patří do řádu lásky a jsou pochopitelné v ‚logice srdce‘ a nikoliv v ‚logice rozumu’. … Pouze se domnívám, že přivádíme-li pravdy víry na hřiště ‚objektivity‘ zkonstruované novověkým rozumem a přitesáváme je podle pravidel klasické logiky (buď A, nebo non-A, tertium non datur), neotevřou nám svoji skutečnou hloubku“ (str. 99). Je zcela správné aplikovat zákony logiky i na pravdy víry; ty jednoznačné vypovídají o tom, zda něco platí či ne. Souhlasím však, že těm, kdo milují Boha, jsou často srozumitelnější. Neexistují dvě logiky (rozumu a srdce), ale pouze různé důrazy při zabývaní se téže věcí. Existuje však poznání věcí „podle jakési sourodosti s nimi“, tedy Boží věci dobře poznává ten, kdo Boha miluje (viz STh II-II q. 45 a. 2 co.).

„Uvěřit znamená vystoupit ze šablon rozumu, odvážně a kreativně se otevřít co překračuje popsatelné“ (str. 93). Rozum je však přirozeně zaměřen k pravdě a postupuje-li logickou cestou, nejedná se o nějaké „šablony“, ale o dodržování zásad správného myšlení.  Poznání je zaměřeno a uchopení věcí tak, jak jsou. Uvěřit znamená přijmout v poslušnosti Boží zjevení, ne vytvářet nějakou mentální skutečnost. Není tu místo pro kreativitu, vytváření něčeho nového jako tomu je třeba v umění. „Kreativita“, která se nedrží osvědčeného, vede zpravidla k bludům.

Nenávist k (novo)thomistické metafysice

O žádném jiném tématu nepíše Halík z větším negativním zaujetím než o novotomismu. „Opravdu cizí je mi novotomismus nebo pokusy o jakousi ahistorickou ‚philosophia perennis’, která s jakýmsi naivně arogantním nárokem na Filosofii s velkým písmenem, na monopolní či dominantní přístup k ’problému Boha‘ kopírují aroganci a naivitu pozitivistického ‚vědeckého přístupu’. … Kdysi jsem na pražské Katolické teologické fakultě zažil novotomistické ‚majitele pravdy’, kteří smýšleli a chovali se podobně jako marxističtí ‚majitelé pravdy‘ na fakultách za minulého režimu.  … Ne, nejsem schopen v jejich myšlenkových kategoriích vyjádřit ani své porozumění světu, ani svou víru v Boha“ (str. 346-347).  V této souvislosti stojí za to citovat z encykliky Pascendi dominici gragis [I]: „Jisto jest, že snaha po novotách vždycky je spojena s nenávistí scholastiky, a není patrnější známky, že někdo začíná se kloniti k modernismu, než začne-li míti odpor k metodě scholastické.“ Halík se tak dostává do rozporu s encyklikami Lva XIII Aeterni Patris, Pia X Pascendi, Pia XI Studiorum ducem a Pia XII Humani generis [II]), s motu proprio Pia X Sacrorum antistitum, dokonce i s dekretem II. Vatikánského konciliu Optatam totius a s encyklikou Jana Pavla II Fides et ratio [III], jakož i s can. 252 CIC.

Také na str. 102 zmiňuje „novotomistickou aroganci“, což s ohledem na jeho velmi negativní vztah k tomismu nepřekvapuje. V této souvislosti stojí za to citovat z encykliky Sv. Pia X. Pascendi dominicis gregis z roku 1907, ve které uvádí, že snahám modernistů nejvíce překážejí tyto tři věci: „scholastická metoda ve filosofii, autorita svatých otců a ústního podání a učitelský úřad církve. Proti nim vedou nejurputnější boj. Proto se scholastické filosofii a theologii při každé příležitosti posmívají a jí pohrdají. Ať již to činí z nevědomosti, či ze strachu, anebo píše z obou příčin zároveň, jisto jest, že snaha po novotách vždycky je spojena s nenávistí scholastiky, a není patrnější známky, že někdo začíná se kloniti k modernismu, než začne-li míti odpor k metodě scholastické.“ Dále pak je Halík implicitně zastává bl. Piem IX odsouzený názor: „Metoda a principy, kterými staří scholastičtí učitelé pěstovali theologii, neshodují se nikterak s potřebami našich časů a s pokrokem“ (Syllabus bludů [IV], věta 13).

„Přijmeme-li pozitivisticko-scientistický pozdně novověký obraz světa, pak za těchto předpokladů argumenty svatého Tomáše, které se pohybují v jiné ‚jazykové hře‘ pochopitelně neplatí nebo přesněji přírodovědecky myslícího člověka nepřesvědčují (str. 342-343).“ To však odporuje již výše citované větě 13 Syllabu bl. Pia IX. Kromě toho existují přírodovědci, kteří přijímají klasickou metafysiku, takže problém není v ní, ale spíše v přijatém pojmovém aparátu, který není podroben kritické analýze. Ohledně toho, co Halík nazývá „jazyková hra“, odkazuji na encykliku Humani generis Pia XII, ve které odmítá nahrazování „starých pojmů novými“ (bod 14), „pohrdání obecné tradovanou naukou a jejími slovními výrazy“ (bod 15) „a pojmy, které obvykle uží­vali scholastičtí teologové“ (bod 16) a považování zdravé filosofie, kterou užívá i církevní magisterium ve svých dokumentech za „zastaralý monument“. Kromě toho positivismus (a nejen on) odmítá veškerou metafysiku, takže tu nejde o to, že neplatí metafysické argumenty sv. Tomáše, ale že jsou přímo vylučovány z positivistického obrazu světa.

Na str. 369 je metafyzika z psychoanalytického hlediska označena jako „racionální snová cenzura“. Připouštím, že se někdo může utéci od svých osobních problémů do toho, aby se zabýval nějakou teorií, třeba tedy metafysikou, ale metafysika sama o sobě je vědou.

Halík píše o „potřebě zachránit svědectví Písma z dusivého příkrovu metafysických sylogismů“ (str. 255). Písmo svaté opravdu není systematická učebnice dogmatiky či morální theologie. Ale z jeho výpovědí lze dovozovat pravdivost řady církví definovaných dogmatických výroků. Sylogismy bývají dusivé především pro toho, jehož názory jsou na základě závěrů ukázány jako nepravdivé. Užívání sylogismů je právě typické pro novothomistická pojednání, která (snad také proto) Halík tak vehementně odmítá.

Halík si nemyslí, že bychom měli atheisty, „tyto svědky Boží nepřítomnosti měli zasypávat tradičními důkazy Boží existence ze školských učebnic metafyzické ontoteologie“ (str. 372). Domnívá se totiž, že atheismus  se rodí z existencionální pochybnosti, ne tedy nedostatku úsudku, který by právě mohly překonat klasické důkazy Boží existence. Atheismus mnohdy vyplývá z nezřízeného života, z hříchů smilstva a v menší míře z nestřídmosti povstává slepota mysli a tupost smyslu, které vylučují i zeslabují poznání duchovních dober (viz STh II-II q. 15).  Halík se tak nevyrovnává s větou „Řekl blázen v srdci svém, není Boha“ (Žalm 53,2); příčina nevěry je tak spíše ve smýšlení a jednání člověka než ve vrozené chabosti přirozeného rozumu.

Závadné výpovědi o Bohu

„Buber tvrdí, že jediná autentická řeč o Bohu, jediná skutečná řeč živé víry, je ta, která vnímá Boha jakožto Ty. Je-li pro mne Bůh realitou, která může mít charakter ‚on, ono’, o níž mohu vypovídat nezaangažovaně jako o předmětu, pak to není Bůh, nýbrž modla“ (str. 341), Dodává, že „ve vztahu k Bohu jsou podobně ‚mimo‘ ateista zkoumající Boha jako kulturní relikt minulých dob, tak i metafysik, pro něhož je Bůh První Hybatel, Nejvyšší jsoucno, summum bonum a podobná abstrakta.“ Nepopírám, že věřící má vztah k Bohu, který se projevuje zejména v modlitbě, ale předtím je třeba poznání Boha jako objektu. Pokud věřící theolog píše o Bohu, píše o něm jako o předmětu poznání, i když jej miluje. Nelze proti sobě stavět Boha filosofů a Boha víry, přirozené poznání Boha (v rámci metafysiky) a poznání z víry.

„Pokud mi celá nesnadná cesta posledními staletími a současností západního myšlení k něčemu byla a nechápal jsem ji s naivitou a povýšeností jistých příruček, zneužívajících jména svatého Tomáše, jen jako prales omylů, pak opravdu nemohu lehkomyslně hovořit o ‚objektivní existenci‘ čehokoliv včetně Boha“ (str. 344). Odporuje dogmatu o tom, že existenci Boha lze poznat přirozeným rozumem. Bytí jako analogický pojem, ale ne tolik jak sugeruje Halík. „. Řeknu-li, že Bůh ‚jest ‚, pak tímto slůvkem míním něco jiného, než když je použiji o věci a také než když mluvím o existenci člověka“ (str. 344).

„To, co s jistotou můžeme říci o bytí Boha, je že není k dispozici. … Bůh je to, co je radikálně mimo dosah naší manipulace, včetně manipulace pojmové, myšlenkové“ (str. 347). Tento výrok obsahuje nejasná slova jako „dispozice“ a „manipulace“. Člověk nemůže sice ovlivnit Boží jednání, ale může o něm přemýšlet, vytvářet o něm pravdivé kladné věty (viz STh I q. 13 a. 12) a vyvracet mylná tvrzení o něm. Ostatně přemýšlení o čemkoli může sice vést k mylným tvrzením, ale v žádném případě nemanipuluje s objektem přemýšlení. „Absolutizace našich odpovědí a představ by vedla k zpovrchnění a zmrtvení víry, ano, k výrobě model“ (str. 47). Nevím, co má znamenat slovo „absolutizace“. Ve vyznání víry trváme na platnosti positivního výroku o Bohu, ale jsme si vědomi, že v jiném ohledu jsou o něm možné jiné (bezrozporné) výpovědi. Stvořený rozum nemůže nikdy Boha vystihnout (viz STh I q. 12 a. 7 co.).  Např. věříme v Boží prozřetelnost, ale nepoznáváme, jak to v nějaké věci bude „fungovat“.

„Pojem ‚osoba‘ pro Boha je také jen symbol, vypůjčený dokonce z antické řecké divadelní terminologie. … Bůh křesťanské víry je kýmsi, kdo ‚mluví‘ a koho je možné adresně oslovit“ (str. 350). Halík tu však nezmiňuje trojici osob v jediném Bohu.

„Představy o Bohu jsou jistě relativní, a kdyby chtěly naprosto zavazovat i věřící, učinily bych z nich uctívače model“ (str. 351). Proti tomu však je, že církev předkládá všem Credo a řadu další thesí k povinné víře.

Na str. 368 je Bůh označován jako „hlubina skutečnosti“. Tento pojem ale není vysvětlen. Nabízí se tu heretická a pantheistická interpretace nerozlišující mezi bytím stvořeným a nestvořeným a směšující je oboje do jediné „skutečnosti“. Případné odvolávání se na všudypřítomnost Boží nic neřeší, neboť z ní ještě neplyne, jaký vztah má Bůh k jednotlivé partikulární skutečnosti a co v ní působí. Je třeba mít na paměti, že Bůh je přítomen i v pekle.

Halík klade proti sobě „spirituální cestu“ v teologii a „metafyzické výroky a definice“ a „téměř totálně zinstitucionalizované  a zideologizované náboženství“ a „dynamický pramínek mystiky“. Rovněž píše o „metafyzickém zkamenění“ pravd víry, což klade do protikladu k „horoucímu zvolání láskou překypujícího srdce“ (str. 97-98). Zapomíná přitom, že např. velký mystik sv. Jan od Kříže ve svém Výstupu na horu Karmel hojně uplatňuje filosoficko-theologické třídění látky a že jiní mystikové (Mistr Eckhart, Miguel de Molinos, Madame Guyon, Fénelon) se kvůli svým omylům (a zčásti i nepřesnému vyjadřování) dostali do sporu s církevní autoritou. Dále láska nestojí proti poznání, ale předpokládá ho. Což nezačíná sv. Jan, který nesporně miloval Boha, své evangelium metafysicko-theologickým prologem o Božím Slovu?

„Bůh není žádné ‚něco‘ – je dokonale oproštěn od všeho, je touto oproštěností.  Bůh je prázdnotou – a proto všechny věci mohou být v Bohu, mohou tam být plně samy sebou“ (str. 121). Bůh je však plnost bytí; všechno stvořené má své bytí od něho a byly učiněny podle Božích idejí. Bůh jako všudypřítomný je ve věcech, věci nejsou něco, co by vyplovalo prázdnotu Boží. Z Halíkova pojetí vyplývá církví odsouzený pantheismus.

Ukázkou Halíkovy sofistiky je úvaha o tom, zda křesťané a buddhisté mají či nemají stejného Boha (str. 102-103).  Píše, že odmítá věřit v bůžka, „z jehož kompetence by vypadl každý, kdo nemá o něm stejnou představu jako já, takže by pak už nebyl jeho Bohem“. Podobně tvrdí, že „židé, křesťané a muslimové“ mají společného Boha (str. 117). Zaměňuje tu skutečnost, že Bůh je pánem každého člověka, ať už v něj věří či ne nebo má o něm mylné představy, a samotnou představu dotyčného člověka o něm. Ty představy ovšem mohou být natolik rozdílné, že nemáme úctu ke stejnému bohu. Buddhisté nemusí věřit v osobního Boha (a obvykle v něj ani nevěří), jejich metafysické pojetí světa se zásadně liší od křesťanského a shoda je pouze u některých etických principů jako je soucit nebo nelnout k marnostem. Židé a muslimové nevyznávají Trojici a to, že Ježíš Kristus je vtělený Bůh; těžko pak hovořit o společném Bohu, když se jejich představa od křesťanského pojetí takhle liší v základních věcech nauky o Bohu.

Mylné pojetí pravdy

Objektivní realita se podle Halíka nenachází v „našem žitém, skutečném světě“. Považuji ji za „konstrukt“. Logiku pak degraduje na „jednu z forem pravidel hry“ (str. 100). „Objektivní svět“ považuje za „fikci“ (str. 117). Tím ovšem padá u Halíka základní pojetí pravdy jako shody mysli se skutečností (tedy s objektivní realitou). Logika pak není jen nástrojem k vedení rozpravy, ale její zákony jsou dány objektivně. Halík se sympatií cituje jakéhosi anglikánského theologa, který tvrdí, že „pravda se již nechápe jako soubor výroků prověřených pravidly klasické logiky, nýbrž jako symfonie hlasů. … Hledat pravdu znamená pečovat o to, aby žádný hlas nebyl vyloučen“ (str. 104). Rozporná tvrzení ovšem nejsou symfonií, jejich současná akceptace je popřením zákonů logického myšlení. V rozpravě o thesi je sice třeba opravdu nevyloučit (a také ovšem vyvrátit) všechny námitky, ale to Halík nemá na mysli.

Halíkovo mylné pojetí pravdy ukazuje i tento citát: „Fundamentalista „nekriticky spolknul předpoklad, že pravdivost výpovědi – včetně textu Bible – spočívá v tom, že odpovídá něčemu mimo tento text a jeho svět, jakémusi neutrálnímu, vnějšímu ‚faktickému‘ světu. Ale právě tento neutrální vnější svět mimo naše vlastní žité a prožívané světy je fikce, je to umělý, novověkou vědou zkonstruovaný model“ (str. 114).

„Nemohu nazývat čestným dialogem setkání, při němž bych již předem zcela vylučoval možnost, že se mýlím já a ten druhý má pravdu, případně že pravdu máme oba či oba se mýlíme“ (str. 83). To vylučování možnosti vlastního omylu však neplatí o disputaci o něčem, co je zřejmě předmětem víry. Kromě toho klasické Platónovy dialogy nikterak neukazují, že by si Sokrates byl nejistý svým názorem. Připouštět, že oba (když s neshodujeme) máme pravdu, je možné, jen kdy každý hovoří o něčem jiném.

Halík zpochybňuje historicitu vyprávění o východu vyvoleného národa z Egypta, jak je líčena v Exodu. „Objektivní historická pravda“ je podle něj „pofidérní kategorie“ (str. 110). Základním jeho omylem je mylné pojetí pravdy biblických příběhů. „Skeptický pozitivistický historik a liberální teolog minulého století na straně jedné a fundamentalista rozčileně hájící doslovnou ‚objektivní‘ pravdu biblického příběhu, sdílejí jeden a táž osudný předsudek: hledají kritérium pravdivosti biblického příběhu mimo tento příběh sám, v jakési chladné ‚fakticitě’“ (str. 113). To odporuje tomu, že literární smysl mnoha míst Písma je právě vylíčení historické události. Podobně píše, že hora Nebo je „místo, kde podle legendy Mojžíš ukončil svou životní pouť“ (str. 125). Hora Nebo je však podle Deut 34,1-5 místem, odkud mu Bůh ukázal zaslíbenou zemi, do které mu však nebylo dáno vejíti. Hned poté následuje biblická zpráva o Mojžíšově smrti. Halíkův postoj je blízký odsouzeným větám 10 a 16 dekretu sv. Pia X Lamentabili sane exitu [V].

Druhá a třetí část studie vyjde na stránkách ISJ v následujících dnech. 

Poznámka ISJ: Přestože se jedná o knihu vydanou před jedenácti lety, její obsah vyjadřuje dlouhodobé smýšlení prof. Halíka (které s ním navíc v různé míře sdílí řada dalších věřících). Proto je a bude tato nově provedená kritická analýza bezesporu stále aktuální.

http://www.stjoseph.cz/


Poznámky:

[I] Encyklika sv. Pia X: Pascendi dominici gregis je online na http://www.vendee.cz/texty/pascendi.html

[II] Encyklika Pia XX Humani generis je online na http://vendee.cz/texty/humani_g.html

[III] Encyklika Jana Pavla II Fides et ratio je online na http://kebrle.cz/katdocs/FidesEtRatio.htm

[V] Dekret sv. Pia X Lamentabili sane exitu je online na https://kostelsvatekateriny.signaly.cz/1004/lamentabili-sane-exitu-dekret

 

Klíčová slova: pravdoláska  | církev
3749 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxiTak tohle nedokážete! Greta prý vidí oxid uhličitý pouhým okem!Hrdinové z Antify proti důchodkyni s chodítkem (+ video)Na antirasistické konferenci zakázali bělochům pokládat otázkyGreta není první! Už před 27 lety tleskali světoví potentáti holčičce, která nechtěla dýchat vzduch a kupodivu dodnes blahobytně žije (+ video)

ePortal.cz

Rebelie lhářů. Vzpoura proti neexistujícímu „šestému masovému vymírání“ODS na cestě od modré k červené. K tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla Novotného

euPortal.cz

Další šílenosti, které se dějí ve Čtvrté říši Angely Merkelové. Každý, kdo je v Německu proti imigraci, je automaticky označován za „rasistu“ či „pravicového extremistu“...Tajné služby: Vyšší forma diplomacie? Náš významný zpravodajský důstojník o tom byl přesvědčen. Bývali špióni statní jonáci! Poslední Polreichova "zpráva o stavu světa"

Eurabia.cz

V Brně na ZŠ Vejrostova propagují dětem lásku k islámu!Erdogan hodil Trumpův dopis do koše, z Německa udělal blbečka

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Rasputina na PutinaŽe Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým , moravským i slezským svorně proklínanou

ParlamentniListy.cz

Zeman zklamal Bakalovy novináře. Také ty z ČT, kvůli penězům. „Naprdne“ i RychetskéhoHulvát Zeman říká ku*da. Ondráček je zm*d. Jsem Ježíš, anděl pravdy. Pavel Novotný vytáhl šibenici a vytočil Drtinovou
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny