„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

„To je naprostý blábol.“ Rozhovor s Thilo Sarrazinem o zdatných teplouších, akademičkách líných rodit a o genderovém mainstreamu

Autor: Thilo Sarrazin | Publikováno: 13.9.2013 | Rubrika: VE SVĚTĚ
Ilustrace

O genderovém mainstreamu a manželství homosexuálů, zdatných teplouších a o akademičkách líných rodit, a o problému, zda a jak by se ještě dalo odvrátit vymření Němců: Thilo Sarrazin v rozhovoru pro měsíčník COMPACT

 

Ve Francii uzákonila sociálně demokratická vláda před nedávnem homosexuální manželství a vyvolalo to masové protesty. Kde v tomto konfliktu stojí sociální demokrat Thilo Sarrazin?

 

Musí se rozlišovat mezi státní rodinnou politikou a soukromým životem člověka. Manželství homosexuálů patří k tomu posledně jmenovanému: ve Francii dochází z obou stran k umělému vyostřování debaty. Je důležité připomenout, že homosexualita už dávno není trestná. Manželství mezi homosexuálními muži nebo ženami zákonodárce považuje za stejně legitimní jako klasická manželství. Je ovšem sporné, zda se pro to má rovněž používat pojem „manželství“, který je tradičně vyhrazen pro soužití mezi mužem a ženou. Je to jako bychom lenochoda nazvali „lvem“. To sice samozřejmě můžeme udělat, ale nezmění to nic na tom, že tato dvě zvířata mají úplné rozdílné vlastnosti. Státní rodinná politika se musí soustředit na to, aby vytvořila co nejlepší předpoklady pro rození a výchovu dětí.

 

K těmto „co možná nejlepším předpokladům“ podle Vás patří celoplošná nabídka možnosti dát dítě do školky resp. stacionáře. Více těchto stacionářů znamená více dětí – není to pojato trochu mechanicky?

 

Já musím vycházet z reality života. K ní patří to, že velmi mnoho žen je dnes zaměstnaných a vůbec by nebyly schopny mít a vychovávat děti, kdyby možnosti péče o děti ze strany státu neexistovaly.

 

Proti tomu ale stojí skutečnost, že v nových spolkových zemích, kde je hustota denních dětských stacionářů vyšší než na Západě, se rodí dokonce ještě méně dětí.

 

Čistý reprodukční poměr je v současnosti jak na Východě, tak na Západě zhruba stejný a činí 1,4 dětí na jednu ženu. Aby však nedocházelo ke snižování počtu obyvatel, musel by tento poměr činit nejméně 2,1.

 

Ale v USA počet obyvatel velmi silně roste – a to bez příspěvků na děti, státních dotací a nabídky péče o děti!

 

Tam je ale jiná situace. V USA rozvinutý sociální stát vůbec neexistuje. Kdo se chce postarat o své stáří, potřebuje dostatečný počet dětí, které se o něho později budou starat. Kromě toho je tam procento výrazně religiózních lidí mnohem vyšší, a tyto rodiny jsou v průměru požehnány větším počtem dětí. Mladé ženy v USA rodí své první dítě často již bezprostředně po skončení university nebo college. Také ve Francii je čistý reprodukční poměr v hodnotě 2,1 dítěte na jednu ženu výrazně vyšší než u nás, a je na úrovni, která znamená početní udržení populace. Tam se na rozdíl od nás považuje za módní, když akademik nebo osoba s vyššími příjmy má tři nebo více dětí. Kromě toho tam existují přídavky na děti v lukrativní výši teprve od třetího dítěte a to vytváří stimul. Faktory, které znamenají příznivé předpoklady pro rození dětí, jsou zkrátka v každé zemi jiné.

 

Proč byl v NDR čistý reprodukční poměr vyšší než ve Spolkové republice a dokonce výrazně vyšší než ve znovusjednoceném Německu?

V NDR obhospodařoval stát vzácné zboží, a to bylo bydlení. Pokud některá studentka chtěla se svým partnerem samostatně bydlet, měla na přidělení bytu podstatně větší šanci po narození dítěte. Navíc tam byla celoplošná síť mateřských školek, takže ženy se nemusely rozhodovat mezi dítětem a univerzitou nebo prací. A v neposlední řadě neznamenaly děti v NDR, na rozdíl od Spolkové republiky, téměř žádné omezení životní úrovně. Stejně nebylo nic pořádného ke koupi a všechny základní potřeby byly silně dotovány. Tak např. jízda s dítětem v prostředku hromadné dopravy byla směšně laciná. Lidé navíc nemohli cestovat do zahraničí, takže děti prakticky nepředstavovaly žádnou dodatečnou zátěž. Kdyby u nás byla první cesta do zahraničí možná jen pro toho, kdo by vykázal alespoň jedno vlastní dítě, pak by se pravděpodobně naše studentky staly mistry světa v rození dětí.

 

Co tedy vlastně vzkážete kritikům stacionářů a školek, kteří poukazují na to, že šťastné a stabilní děti mohou být pouze plodem mateřské lásky a domácí výchovy?

 

Starostliví rodiče a šťastný domov jsou pozitivní pro každé dítě. Ale v případě dlouhodobého vlivu na celý život je třeba se na věc dívat zdrženlivěji. Podle aktuálního stavu výzkumu v oboru evoluční biologie totiž platí, že děti převážně dědí vlastnosti svých biologických rodičů. Tyto vlastnosti se ovšem dědí geneticky a nikoli skrze sociální vlivy rodinného prostředí. Výzkum v oblasti adopcí jednoznačně ukazuje, že dospělé adoptované děti dědí vlastnosti svých biologických rodičů. Těm jsou také podobní, i když je třeba nepoznali. A naproti tomu nevykazují žádné podobnosti s vlastnostmi svých adoptivních rodičů, které by šly nad rámec čisté náhody.

 

Chcete tím říci, že ani prostředí mateřské školky nebo stacionáře nemá žádný nebo má jen minimální vliv na charakter?

 

Zhruba 50 procent charakterových vlastností dospělých lidí přichází prostřednictvím biologického dědičného materiálu a 50 procent jsou vlivy okolí a k tomu patří i styky s vrstevníky. Pokud rodiče chtějí udělat něco dobrého, pak by se měli postarat o to, aby jejich děti měli styky se svými vrstevníky, které je povzbudí.

 

Ale prožitá polarita matka-otec je přece také důležitá, aby si dítě uvědomovalo své pohlaví a mohl se formovat jeho charakter….

 

Celá má intuice mi říká, že to tak je. Avšak doposud nemáme k dispozici výzkumy s patřičnou vypovídací schopností uskutečněné na dětech, které vyrostly u homosexuálních párů. Ostatně nelze také podceňovat schopnost resilience u dětí, protože tato věc se také dědí. Mnohé děti se vyvíjí i za nepříznivých okolností příznivě, ale jiné zase i za příznivých okolností dělají problémy. A to činí jakékoli generalizování problematickým.

 

Přesto ideologie genderového mainstreamingu, která v současnosti dominuje ve státní i polostátní výchově, vychází z toho, že biologické pohlaví je nevýznamné.

 

To je samozřejmě naprostý blábol. Chlapci se vždy budou cítit jako chlapci a děvčata vždy jako děvčata. Není možné jedny přimět k tomu, aby se oblékali do růžových šatiček a ty druhé přivést k nadšení pro zápasení a autíčka. Vezměme si jen nedávno otevřený dům „Barbie“ nedaleko berlínského Alexanderplatzu. To není, jak si někteří myslí, reklama na hraní si s panenkami, ale je to obráceně: je to splnění přání děvčátek hrát si s panenkami.

 

Ovšemže je genderový mainstreaming naprostý blábol. Ale přesto tím lze dospívající lidi značně zmást, nemyslíte si?

 

Tato převýchova nebude mít šanci, protože je naprosto směšná. Úspěch je nejlepší učitel. Největší úspěch mají v pubertě u děvčat chlapci s mužným vzezřením. Tímto vzorem se budou řídit i ostatní. Stejně tak budou v budoucnu vedoucí pozice ve společnosti zastávat a největší peníze vydělávat ty děti, které od svých rodičů dostaly ty nejlepší geny a navíc byly poslány do prostředí, které je nejvíce stimuluje.

 

Jestliže ale stát tento výběrový proces zaměřený na úspěch zablokuje tím, že nebude podporovat ty zdatné chlapce, nýbrž záměrně chlapce v růžových šatečkách...?

 

Tady pozor, i nejeden afektovaný teplouš může být velice zdatný! Ostatně, jak by to mělo fungovat? Sociální realitu na školním dvoře přece nemůže formovat stát. Jiné téma je, že chlapci v dnešních vzdělávacích systémech obecně snadno přicházejí zkrátka, protože děvčata jsou přizpůsobivější. Ale stát nakonec pro obsazení svých správních pozic potřebuje dostatečně absolventy škol. Že ve školském systému funguje tento výběr v současné době jen někdy, protože jsou ochotně rozdávány příliš dobré známky, tak to nemění nic na tom, že určitý výběr přeci jen stále probíhá, ale odsouvá se jaksi na později. Nepostačuje, že někdo dostane studijní místo v oboru lékařství – dříve než se stane lékařem, musí ještě získat potřebné atestace. Také svobodné hospodářství se stále méně spoléhá na známky absolventů škol, ale stále častěji samo přijímané lidi zkouší.

 

Německo páchá sebevraždu“ – co to znamená demograficky?

 

V současné době má zhruba 40 procent dětí narozených v Německu nějaký migrační původ. Počet porodů autochtonního obyvatelstva činí ročně již jen pouhých 400 000. Takže se za 45 let – tedy jen za jednu a půl generace – snížil o zhruba 70 procent. Viděno čistě biologicky, nachází se obyvatelstvo, které žilo v Německu na počátku 60. let, ve fázi vymírání a svoji cestu k zániku – měřeno počtem narození – již ze dvou třetin urazilo. To není žádný nářek, nýbrž hodnotově neutrální a věcně zcela nesporné konstatování.

 

Co by se proti tomu mělo dělat?

 

Současná struktura transferů státních prostředků znamená v kombinaci přídavků na děti a základního zajištění relativně vysoká peněžní plnění za pouhou okolnost, že někdo má dítě, i když nevytváří žádný vlastní příjem, který by stál za zmínku. To znamená nesprávné stimuly pro německou nižší vrstvu ale i pro mnoho přistěhovalců. Podporuje to i nedobrý typ přistěhovalectví , a sice přistěhovalectví do sociálních systémů. Peněžní plnění státu určené dětem se přitom často k dětem ani nedostane, ale stane se zčásti jakýmsi „kompenzačních příspěvkem“ k životnímu standardu dospělého a míjí se tak svým účelem. Stát by měl raději, jako je tomu ve Francii, dělat něco cíleně pro to, aby příslušníci německé střední vrstvy, elity a vysoce výkonní pracovníci zakládali větší rodiny a aby dostatečně brzy měli první dítě. Každé dítě přináší až do své dospělosti jen na přídavcích na děti do rodiny částku 50 tisíc euro. Tyto peníze lze v oblasti vzdělávací politiky, demografické a rodinné politiky určitě použít smysluplněji.

 

Ale jde vůbec u rození dětí o finanční stimuly? Nemá zhroucení počtu porodů v posledních 40 letech svůj původ v národním masochismu rozšířeném v generaci osmašedesátníků? Zcela podle hesla: vymírání německého národa je mi buřt – raději budu bojovat proti změnám klimatu?

 

Takový přístup skutečně existuje. I když to, že některá z těch událostí nastane, lze předpovědět s větší jistotou než u druhé. Představa, že by pomocí jakýchkoli opatření v Německu bylo možné ovlivnit světové podnebí, je navíc absolutně utopická. Naproti tomu představa, že by se opatřeními v Německu dal ovlivnit čistý reprodukční poměr v Německu, je utopická pouze relativně. V tom prvním případě to je, jakoby jedna osoba chtěla vzepřít 1000 kilogramů a v tom druhém, jakoby musela zvednout 100 kilogramů. První úloha je naprosto neřešitelná. Druhá úloha je snazší, ale i tak na ní drtivá většina jedinců ztroskotá. Pokud se ale o něco vůbec nepokusíme, pak také nic nového nevznikne. Já bych si ale přál, aby ti, co přijdou po mě, ještě za 50 i za 100 let žili v Německu, v němž je běžnou dorozumívací řečí němčina a ve kterém se lidé cítí jako Němci. A to já považuji – s prominutím – za důležitější, než otázku, zda hladina vody v Severním moři v následujících sto letech stoupne o deset nebo o 20 centimetrů.

 

Dr. Thilo Sarrazin (*1945) byl v letech 2002 až 2005 senátor pro záležitosti finanční v radě města Berlína a poté až do září 2010 členem představenstva Německé spolkové banky. Tento člen SPD publikoval v roce 2010 svoji knihu „Německo páchá sebevraždu. Jak dáváme svou zem v sázku“ (DVA), která se svými 1,4 miliony prodaných výtisků vede žebříček bestsellerů literatury faktu po roce 1945.

 

ptal se Jürgen Elsässer

 

z němčiny pro www.freeglobe.cz přeložil Pavel Křivka

Klíčová slova: Německo  | rodina  | multikulturalismus
5410 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny