Když byl poslanec Rath zatčen, podobně jako většina lidí v této zemi, jsem se zatetelil radostí. Kdo by měl rád arogantního a agresivního demagoga. Dobře mu tak! Jak čas běžel, pomalu mi mrznul blažený úsměv na rtech. Tak jako u každé události, která smrdí levárnou, začaly vyskakovat nepohodlné otázky. Proč ta nepochopitelně protahovaná vazba? Co se dělo s pověstnou krabicí od vína v době, kdy na několik minut zmizela v policejním voze? Jak to, že na bankovkách nejsou Rathovy otisky prstů? Dá se z tun odposlechů získat alespoň jeden relevantní důkaz? Minulý týden krajská rada Středočeského kraje po prostudování odborných posudků zkonstatovala, že jí v dotčených údajně předražených veřejných zakázkách nevznikla žádná škoda a že se tedy hejtmanství k žalobě na doktora Ratha nepřipojuje…

Připoměňme si události ze začátku léta, kdy s podobnou teatrálností jakou jsme zažili v případě poslance Ratha, vpadla policie na úřad vlády, aby se po měsíci celá show proměnila v trapnou blamáž, která ovšem splnila svůj účel: vláda padla (což by ještě člověk uvítal, stejně stála za prd) a ČEZ oznámil odklad rozhodnutí o dostavbě Temelína o rok (což ovšem dělá z celé záležitosti policejní puč). Vzhledem k této čerstvé zkušenosti s policií a justicí v této zemi a k výše uvedeným dotěrným otázkám  se lze právem domnívat, že účelem souběhu obou událostí je odvedení pozornosti právě od Ráthova procesu, aby si pokud možno nikdo nevšiml chabosti důkazů proti obviněnému. Vůbec bych se nedivil, kdyby došlo k clonění celého procesu nebo alespoň těch částí, kdy budou předkládány důkazy žalobcem a kdy budou tyto důkazy zpochybňovány obhajobou, aby si veřejnost případně neuvědomila, že jsme svědky politického procesu. A bude-li David Rath odsouzen, aby si lidé ani nepomysleli, že spravedlnost nemá s rozsudkem nic společného a pokud bude osvobozen (po patřičném maratónu odvolání případně dovolání), aby k tomu došlo mimo záběry kamer a mikrofonů.

A já se začínám docela obávat o budoucnost. Když provedli komunisti v roce 1948 státní převrat, bylo nastolení totalitního režimu poměrně transparentní. I zmanipulované politické procesy s nepřáteli režimu, jejichž hlavním posláním bylo zastrašit a umlčet národ, se vysílaly v přímém přenosu a bolševický žalobce Urválek mohl náležitě prokázat své řečnické schopnosti a demonstrovat brutalitu a nemilosrdnost třídního boje. Komunisti prostě podobně jako nacisti 15 let předtím nikoho nenechali na pochybách, kdo je tady novým pánem a o jaký režim se jedná. Mé dnešní obavy plynou z toho, že ta nová totalita postupuje skrytě, nenápadně, plíživě. Pořád se tváří jako demokracie, ale už s ní nemá nic společného. Obávám se, že až si většina lidí všimne, že demokracie, jejímž hlavním atributem je respekt k zákonu, nám byla znova ukradena, budeme už pevně omotáni kolem dokola novými ostnatými dráty. Virtuálními, nehmotnými, ale o to více rozdírajícími naše těla a duše.