„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Historická dualita

Autor: Alfréd M. Lilienthal  | Publikováno: 8.8.2013 | Rubrika: HISTORIE
Ilustrace

Otec nového státu Izrael leží v neznámém hrobě. Neboť bez neznámého básníka, který napsal 137. žalm, by žádný "Židovský stát" nevznikl.

Poté, co severní Izraelské království roku 721 př. Kr. smetli Asyřané a druhý Židovský stát zničili roku 70 Římané, přežilo národní pojetí judaismu pouze prostřednictvím slov tohoto žalmisty:

U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi? Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat, nebudu-li Jeruzalém považovat za svou svrchovanou radost.

Zde lze najít jádro sionistického nacionalisticko-segregačního uvažování. Vedle toho existuje ještě druhá tradice, hluboce zakořeněná v myslích následovníků Jahveho, podle jehož jména byl monoteistický Bůh Jehova dříve znám. V babylónském zajetí, do kterého byli Judeánci uvrženi roku 586 př. Kr. Nebuchadnezarem, k nim pronesl prorok Jeremiáš tuto radu:

Stavějte domy a bydlete v nich, vysazujte zahrady a jezte jejich plody. Berte si ženy, ploďte syny a dcery.... Usilujte o pokoj tohoto města, do něhož jsem vás přestěhoval, modlete se za ně k Hospodinu, neboť v jeho pokoji i vy budete mít pokoj. (Jeremiáš 29:5-7)

Jeremiášova slova představují filosofii začlenění, na níž je postaveno univerzální učení judaistického vyznání. Hebrejští proroci - Ámos, Jeremiáš, Micheáš, Ozeáš a dvojice Izajáš a Eliáš (ke kterýmžto vznešeným jménům správně náleží i Ježíš) - neměli zájem na obnovení politické moci. Zabývali se bezprávím tehdejší doby, o kterém věřili, že se dá napravit a odstranit pouze prostřednictvím Boha milosti, práva a spravedlnosti. Tenhle Bůh vyžadoval neodchylný zákoník morálních hodnot.

Druhý Izajáš (Deuteroizajáš), píšící kolem roku 536 př. Kr., obdařil vzkvétající víru vizí o příchodu Mesiáše. Jeho zvolání "příští rok v Jeruzalémě" však nesouvisel s nějakým konkrétním národem nebo svrchovanou mocí, ale s Královstvím Božím, ve kterém se zrodí dokonalá společnost dokonalých lidí. Ve Starém zákoně popisuje prorok Izajáš poslání Judeánců jakožto těch, jejichž povinností je "otevírat slepé oči" a "sloužit světlu pro nevěřící.... Neboť můj dům má být zván domem modliteb pro všechny lidi".

Historie národů, které přišly po Judeáncích a které začaly být známé o mnoho generací později jakožto "Židé", je nepřetržitým zápasem mezi těmito dvěma protichůdnými ideologiemi - národ versus víra - vyvolenost versus univerzalita - segragace versus integrace.

Když Kýros perský rozdrtil posledního babylonského krále Nabonida, bylo zajatým zajištěno svolení (v roce 538 př. Kr.) vrátit se domů a obnovit Chrám. Někteří se vrátili, 1/ ale převážná většina upřednostňovala zůstat v exilu. Mnohým se v podnětném prostředí Babylóna dařilo. Naučili se modlit jinde než v jeruzalémském Chrámu a začali rozvíjet to, co se později stalo moderní židovskou synagogou, matkou křesťanských a mohamedánských bohoslužeb. "Izrael" dospěl k ustanovení uctívání Jahveho.

Perské vazalství následovala nadvláda řecká, syrská a římská. Ti, kteří se později vrátili do Jeruzaléma, vytvořili v exilu národního ducha a komplex vyvolenosti - představu o přednosti a předurčení. Jejich vůdci, kteří je spravovali jakožto národ v rámci Perské říše, udržovali tento koncept v platnosti. Kněz Ezra a po něm Nehemjáš (bývalý číšník Artaxerxése I., který se později stal perským vládcem a znovu postavil jeruzalémské zdi) se pokoušeli zarazit vzájemné sňatky s polopohany a babylonskými dobyvateli. 2/ Chrám se poté stal centrem jak národního, tak náboženského života Judeánců.

Ale téměř nepřetržitá cizí nadvláda vystavovala Judeánce odlišným způsobům života. Především vzkvétající řecká civilizace měla na Judeánce v Jeruzalémě velký vliv. Byli tací, kdož upřednostňovali méně systematicky uspořádaný život Řeků užívajíce řeckou literaturu, řecké ošacení a architekturu. Tito helénisté se snažili přemostit mezeru rozdělující ty, kteří věřili v Jahveho, a pohany, kteří oslavovali helénský život.

Proti takovýmto helénistům se postavili pietisté neboli chasidé, kteří trvali na přísném zachovávání zákonů a zvyků vyhlášených v Tóře (a později nařízených v Mišně a Talmudu). Toto zákonodárství upravovalo hygienu, dědictví, jmění, zemědělství, oblékání, stravování a obchod přesně podle způsobů Judeánců před deseti stoletími.

Chasidé považovali helénisty za zrádce a naopak oni sami byli považováni za přežilé dědky. Nicméně mezi těmito vyslovenými extrémisty chasidismu a helénismu byla většina těch, kteří odmítali komukoli stranit. Přesto to byla právě pasivní většina, která nechala své kněží, aby za ně rozhodli. Když si helénisté přáli postavit řecké gymnásium, ve kterém by se provozovala řecká atletika, odmítli kněží povolení proto, že navrhovaná činnost byla pro judeánský puritanismus nepřijatelná. Krutost syrského vládce nad Palestinou Antiocha Epifana ještě více stranu helénistů oslabila.

Poslední roky Judey pod římskou nadvládou byly charakterizovány zápasem mezi aristokratickou kněžskou sektou Saducejů, kteří věřili v nejdoslovnější výklad psaného zákona, a zbožnými Farizeji, kteří k němu připojili ústní právo a výklad. Ježíš, který je považován za Farizeje, se obořil na reakcionáře, kteří se zmocnili jeho strany a učinili jí těžko rozlišitelnou od opozice Saducejů.

Nazarejec (Ježíš Nazaretský) se stavěl proti podřizování ducha a smyslu zákonu a formě: "Sabat byl učiněn pro lidi - ne lidé pro Sabat." Selhání člověka při povznesení své vlastní víry a příslušnosti k národu, tak jak je zobrazeno v podobenství Samaritána, porušovalo Kristův smysl univerzality. Ale jeho varování nedošlo sluchu zrovna tak, jako kdysi pláč Ámosův: "Nejste snad pro mne jako Kúšijci, vy, synové Izraele?" 3/

Judeánci kárali Ježíše stejně jako své další proroky. Byli mnohem více zaujati politickým osvobozením od římské nadvlády než náboženskou reformou. Velmi ochotně podléhali dalším a dalším mesianistickým šejdířům - politikům s náboženskou maskou. Neúspěšné revolty proti Římu, vedené ultranacionalistickými patrioty Zélóty, vyústily v to, že se rozdrcená Judea stala pouhou římskou provincií.

V povstání proti císaři Hadriánovi (roku 132) se Bar Kochba, podporovaný Rabbi Akibou, pokoušel shromáždit své krajany pod praporem státnosti. O tři roky později byla vzpoura potlačena a prokurátor Tinnius Rufus srovnal Jeruzalém se zemí. Na místě starověkého Chrámu byla na počest Jupiterova Kapitolu vztyčena nová velká stavba.

Ve druhém státě vládl Judeáncům Kohen Gadol, rabín, který se pokládal za přímého potomka duchovního Zadoka 4/ z časů Samuela; nebo vládli Hasmoneánští králové (pod tímto jménem byl znám rod Makabejských); dále rada Sanhedrin. Po celý ten čas zde vládly neustálé spory a sváry, kdy jedna frakce likvidovala druhou, aby sama získala moc.

Za více než devět století existence ať už dvou království či v rámci národů se neobjevil žádný schopný vládce. Podle Dr. Julia Morgensterna se "v období obou těchto království vyskytly pouze dva krátké úseky, které však netrvaly více než padesát let, ve kterých národ jevil známky pevnosti a slávy." 5/ Výjimečným jevem skutečné duchovní hodnoty byl však neochvějný vývoj monoteismu.

Když se Ptolemaios Lagos po dobytí Judey v roce 320 př. Kr. vracel do Egypta, mnoho Judeánců ho následovalo. Kolem roku 250 př. Kr. měla Alexandrie největší počet Judaistů na světě (daleko přesahoval jejich počet v Jeruzalémě). Mnozí uprchli do země Nilu už o tři sta či více let dříve za Babylonského vpádu do země, nicméně tito Alexandrijští palestinského původu se už nikdy do Jeruzaléma nevrátili. Byli ovlivněni řeckým prostředím a rovněž oni sami na něj zpětně svým náboženstvím působili. Původní aramejštinu a hebrejštinu Judeánců v Egyptě nahradila řečtina, proto do ní byla přeložena Bible.

Filo, sám Žid, chvalořečil proselyty. Ve svém Dopise proti Flaccusovi postřehl, že "Židé považují Jeruzalém, kde se nachází Svatý chrám, za svůj domov, ale za svou zemi považují tu, ve které žijí už od dob svých otců, dědů a pradědů, a ve které se sami narodili a vyrostli." 6/

Jakožto jediné monoteistické náboženství v pohanském světě přitahoval judaismus konvertity v mnohých zemích. Univerzální učení druhého Izajáše se odrazilo v rozsáhlém misionářském působení. Judeánští obchodníci rozšiřovali svou víru dále na východ až do Indie a Číny, jiní zase do míst, kde se dnes nachází Itálie a Francie. Celé národy různých etnických kořenů se stali judaickými proselyty, a to především během dvou století před narozením Krista. Judeánci se stěhovali na Arabskou poušť a obraceli na víru semitské kmeny v Jemenu. Velmi vzdálení pohané až v kerčské úžině či Krymu přijímali Jahveho. 7/

Za římských časů bylo už lidí judaistické víry po celém světě o mnoho více, než ve Svaté zemi samotné. 8/ Jednoduché učení judaismu přijalo mnoho Římanů, včetně příslušníků aristokracie. Získával si je půvab toho, co židovští historikové nazývají "systém morálky zakotvený v uctívání jednoho svatého Boha" 9/ a "čistota judeánské domácnosti." 10/ Většina novověrců přijala myšlenku monoteismu a morálních zásad bez obřadních zvyklostí. Jen menší počet, nazývaný "spravedlivými novověrci", dbal na zasvěcovací obřady judaismu a všechny související zvyky a předpisy.

S nástupem křesťanství začalo získávání novověrců tímto původním vyznáním upadat. Monoteistické náboženství nyní přinášeli pohanskému světu stoupenci Ježíše (později pak islám). Apoštol Pavel, rozený jako Saul z Tarzu, odstranil obřadní předpisy a osvobodil ty, kdož byli ochotni přijmout křesťanství, před hrubou formalizací starověkého uctívání Jahveho.

Judaismus se tak začal soustředit na udržování svého stáda věřících. Peršané vítali v Babylónii judeánské emigranty ze soupeřící Římské říše přátelsky, a ti se zde připojili ke svým souvěrcům, kteří zůstali "v exilu." Těmto dřívějším Judeáncům vládl jejich vlastní princ (pravděpodobně z domu Davidova) nazývaný Reš Galuta, "hlava exulantů." Jejich samostatný způsob života vyžadoval určitou samosprávu řízenou ve shodě s Talmudem, tedy vlastní sbírkou (upravenou v aramejštině) psaných a ústních pravidel. V Babylónii tak bylo ve "státě ve státě" soustředěno duchovní centrum judaismu.

Zřetelný sklon Judaistů k přizpůsobování se zvykům lidí, mezi kterými žili, byl zaražen rozkolem mezi judaismem a křesťanstvím. Posvátné duchovní judaistické poslání přinášet všem lidem a národům poselství o jediném Bohu bylo pohřbeno pod nánosem formálních předpisů a obřadů. Židovské vedení tvrdě vyžadovalo oddělenost a výlučnost, a to především aby omezilo vliv helénismu a později i soupeřícího křesťanství, což přesně zapadalo do záměrů rostoucí křesťanské církve. Edikt milánský (r. 313) uznal křesťanskou církev, zákon Theodosia II. spojil v roce 492 církev se státem a Justiniánův zákon v r. 555 staré vyznání zavrhnul. Tato a další nařízení, která následovala, vystavěla mezi křesťany a nekřesťany neprostupnou zeď. Obklopila zdí rovněž "národ v národě." Zdůrazňovalo se, že příslušníci starší monoteistické víry patří ke zvláštnímu a podivnému seskupení, a začalo se jim říkat "Židé." Nastoupila odloučenost, jež byla zavedena zvenčí a nezadatelným právem nebyla odmítnuta zevnitř.

V západní Evropě byli Židé téměř vždy usazeni v zajištěných čtvrtích měst, aby měli ochranu před nepřátelským světem, nicméně všechny tyto židovské čtvrti zdaleka nebyly obehnány zdmi gheta. Ve Španělsku žilo několik sefardských Židů 11/ už zhruba od roku 300 a v roce 711 napomohli islámu překročit hranice země a dobýt celý poloostrov. V zápase znesvářených stran islámu a křesťanství drželo španělské židovstvo v rukou rovnováhu moci. Jejich obchod vzkvétal a v muslimské zemi drželi významné pozice. Básník Juda Halevi a filosof Mojžíš Maimonidés přispěli ke sblížení svých souvěrců s lidmi, mezi kterými zde žili.

Španělská zlatá éra skončila, když mohamedánské vnitrostranické spory přivedly na trůn Almohadese, který nenáviděl židy stejně jako křesťany. Judaisté měli na výběr, buď přestoupí na mohamedánství, a nebo budou vyhnáni. Mnoho judaistů přijalo modlitbu "Bůh je jediný a Mohamed je jeho prorokem", neboť nezněla zas až tolik odlišně od jejich vlastního monoteistického vyznání.

Když konečně křesťanští vládci ze severu vytlačili mohamedánské Maury ze Španělska, zabezpečili jako první judaistickou osadu. Postupně ale soudobý náboženský fanatismus převládl i ve Španělsku. Hrůzostrašné nářky nad "křesťanskými vrahy" či "bohovrahy" byly slyšet po celé Evropě a brzy se ozývaly i v zemi kastilské a aragonské. Někteří španělští židé byli ochotni vzdát se svého "židovského způsobu života", ale ne už však své náboženské víry: odstěhovali se z Judérie, zvláštní "židovské komunity", a předstírali, že jsou křesťané. V soukromí pak dále tajně uctívali svého vlastního Boha. Tito "Marranos", z politického i kulturního hlediska začlenění do většinové společnosti, přesto nikdy nevytvořili tajné podzemní hnutí (řečeno dnešními slovy) - a to nikoli z důvodu národnosti, ale vyznání. Ve skutečnosti by historie měla razit lichotivější označení pro tyto věrné judaisty: ve španělštině znamená "Marranos" "zlořečené proklatce" - tedy název, kterým opovržlivě nazývali tehdejší židé ty, kteří sice zradili židovský obřad, ale mravního pojetí judaismu se pevně drželi dál. Svatá inkvizice vykázala ze Španělska všechny mohamedány, židy a heretiky. Marranos prchali do jiných částí Evropy, do severní Afriky a dokonce i do Jižní a Střední Ameriky. Přesto ti z Marranos, kteří přišli do Bordeaux nebo Marseilles, se dále nazývali "národem portugalským." Rabín Solomon Ibn Adret považoval Španělsko za svou zemi. Maimonidés odešel do Egypta - stále se však podepisoval jako "Mojžíš, syn Maimona, Španěl." Tak hluboce byla zakořeněna tradice začlenění do země narození.

V ostatních zemích Evropy bylo zřeknutí se judaismu cenou, kterou museli judaisté platit za to, aby se mohli podílet na omezeném kulturním, sociálním a politickém požehnání feudálního rolnictva. Jedinými právy, která měli neobrácení židé, byla kolektivní práva ghetta, které stát uznával jakožto uzavřenou středověkou jednotku. 12/ Předáci ghetta měli pro svá uzavřená společenství smlouvou zaručená ujednání s církví-státem a jinak vládli "sami sobě." Za plnění všech závazků a povinností bylo zodpovědné celé ghetto a rovněž zdaňování bylo často počítáno pro celou jednotku. Židovská správní rada měla veškeré občanské soudní pravomoci, rabínské právo určovalo veškerý obchod, vedení synagog, taneční zábavy, oblékání a mravy. Židé žili ponořeni do jednotlivostí talmudismu v rámci svého ghetta a málokdy jen pomysleli na vnější křesťanský svět s výjimkou doufání, že jim dopřeje žít, aniž by jím byli obtěžováni.

Tam, kde nebyly zdi ghetta postaveny, nacionalisticky zaměření židovští předáci usilovali o úplnou segregaci. V roce 1084 se židovské poselstvo obrátilo na starosty města Speyer a požadovalo, aby bylo zřízeno ghetto. 13/ Nebyl to nikdo menší než učenec a nacionalista profesor Salo Baron, kdo poukázal ve své historii židovstva, že "talmudští rabíni vyžadovali úplné odloučení židovského společenství jak z důvodů praktických, tak i obřadních," a že základní pravidla řídící život v ghettech v Portugalsku byla schválena na základě celonárodní žádosti židovské komunity. 14/

Existoval však judaista, který se naopak snažil zdi ghetta zbourat. Byl to Mojžíš Mendelssohn, jehož přínos pro lidská práva předcházel francouzské revoluci a jenž při zachování svého vyznání vedl v Berlíně mezi křesťany plně začleněný život. Mendelssohn se domníval, že některé bariéry a předsudky se dají překonat, pokud budou židé mluvit i psát v jazyce země, ve které žijí. Němečtí židé tedy pak používali hebrejštinu či jidiš (tj. německé nářečí psané hebrejštinou). Mendelssohn v Berlíně otevřel školu určenou pro židy, ale ke studiu byli zváni i Francouzi a Němci. On sám přeložil do němčiny patero knih Mojžíšových a neúnavně vyzýval německé židy, aby využili tolerančního patentu z roku 1782 a posílali své děti do veřejných skol učit se řemeslu a obchodu. Ve své knize Jeruzalém se zasazoval o větší souznění starověkého židovského práva se zvyky hostitelské země. Jenže toto přizpůsobení, o které Mendelssohn usiloval, vrchní rabinát zamítl. Rabínské nařízení zakazovalo členům náboženské obce číst či vlastnit Mendelssohnův překlad knih Mojžíšových.

Francouzská revoluce předznamenala postupnou emancipaci západního židovstva. Největší duchové francouzské revoluce - Mirabeau, Abbé Gregoire a Saint-Etienne - zápasili o to, aby zajistili, že "rovnost" a "bratrství" bude rozšířeno na všechna náboženská uskupení ve Francii. Jejich stanovisko vyjadřují slova vyslance francouzského národního shromáždění Clermont-Tonnerra: "Židům jakožto národu nedáváme nic, židům jakožto lidem dáváme vše." A francouzským židům byla uznána úplná rovnoprávnost. Napoleon Bonaparte při svém tažení napříč Evropou všude vyhlašoval rovnoprávnost židů. V roce 1807 nechal svolat shromáždění Sanhedrinu židovstva ze všech koutů své říše. Když byla těmto zástupcům položena otázka, zda považují Francii za svou zemi a Francouze za své bratry, odpověděli: "Ano, až za hrob." Císaři výslovně slíbili, že své spoluobčany jiného vyznání budou považovat za své krajany a bratry. Od té doby už se ve Francii nikdy neobjevil židovský nacionalismus.

Plná práva byla židům zaručena od roku 1874 v Anglii, Německu, Holandsku, Belgii, Dánsku, Norsku, Rakousku a Švýcarsku. Židé západní Evropy tak získali právo hlásit se ke svému vyznání a být přitom plnoprávnými příslušníky země, ve které žijí.

Zatímco však v západní Evropě začala probíhat takováto významná proměna, v Evropě východní zůstávaly zdi tamních ghett nedotčeny. Než k moci nastoupil masový vrah Hitler, bylo na celém světě úhrnem šestnáct miliónů stoupenců judaismu, přičemž téměř polovina z nich žila ve východní Evropě. V Polsku byli židé po staletí úzkostlivě shromažďováni do "kehil", jež byly řízeny jejich vlastním a všemocným Spojeným shromážděním Va-ad Arba Aratos. Dělením Polska získalo Rusko největší společenství židů na světě. Carským režimem byli odkázáni k tomu, aby žili v západních ruských oblastech v "hranicích usídlení" a svém vlastním pevném vnitřním uspořádání. Polsko a Rusko zůstalo emancipací nedotčeno.

Když začalo učení Mojžíše Mendelssohna působit na některé učence z východní Evropy, jejich úsilí rozšířit jeho myšlenky rabínští i světští vůdcové východního židovstva potlačovali, neboť měli z kulturního začlenění obavy. V polovině 19. století se německý rabín Max Lilienthal pokoušel v Rusku založit moderní židovské školy, kde se mělo vyučovat ruštině a několika světským předmětům. Jeho pokus byl zmařen nedůvěrou rabinátu spojenou s carským útiskem. Východní žid se tedy pro svou emancipaci uchyloval k židovskému nacionalismu: učil se, že politická práva, po kterých touží, je nutno chápat jakožto práva celého společenství a má jich být dosaženo v Palestině. Tak začal sionismus přetvářet náboženskou naději a touhu po individuální svobodě do politického programu nacionalistické utopie.

K prvnímu představení sionismu došlo v knize Řím a Jeruzalém (1862) Mojžíše Hesse. Dalším filosofem sionismu byl Leo Pinsker, který o dvacet let později napsal ve své knize Auto-Emancipation, že židé tvoří uprostřed národů, mezi kterými žijí, odlišný prvek, jež není možné lehce a snadno strávit jakoukoli zemí. (Kupodivu jsou to takřka stejná slova, za která měli být Dearborn Independent a Henry Ford starší o šedesát let později zažalováni americkými židy sionistického ražení.) Pinsker toužil po "vlastní zemi", ačkoli to nemusela nutně být Země svatá. Pod jeho vedením byla uspořádána první Židovská národní konference, 15/ která se odehrála v roce 1884 v Katowicích ve Slezsku - tedy třináct let před tím, než Theodor Herzl svolal první sionistický kongres ve švýcarské Basileji.

Rakouský novinář Herzl se zúčastnil soudu s Alfrédem Dreyfusem v Paříži a burcující zážitek z něho ho pohnul k tomu, aby napsal svou slavnou knihu Judenstaat ("Židovský stát"), jeden z oněch plodných politických pamfletů, které tvoří dějiny. Basilejský kongres žádal "obecně uznávaný a právoplatně zajištěný židovský domov v Palestině." Rakousko-uherské pojetí menšin, na kterém bylo císařství založeno, inspirovalo jiného Rakušana, hraběte Kalegriho, ke koncipování panevropské federace Evropanů, nicméně Herzl v odpovědi na to potvrdil židovské "právo na oddělenost" a vybudování vymezeného státu. "Židovská otázka" podle něj existovala pro všechny židy žijící ve větším počtu, neboť pro ně musí být určen "podíl na zeměkouli", který naplní jejich právo na svrchovanou národovost.

Basilejský kongres si byl vědom nesnází, jak přesvědčit konvertity ve zrovnoprávněné západní Evropě a Spojených státech o otevřené doktríně "židovského národa", a proto mluví první oficiální prohlášení moderního sionismu na tomto shromáždění o "domovině" a "židovském lidu", a ne o "národě."

Tím, kdo má dovést "židovský lid zpět do Palestiny", se nyní stalo organizované politické hnutí a nahradilo tak Mesiáše. Idea příchodu Mesiáše, tak jak se předávala z generace na generaci v kmenovém způsobu života v ghettu, vypěstovala mezi východním židovstvem velmi hluboké národní povědomí. Program sionismu tak mohl velmi snadno vyvolat vzrušení těch, kdo byli po celá staletí součástí jak náboženského, tak národního společenství.

Mezitím se židovská moc začala přesouvat na západ. Evropští psanci odjížděli do amerických kolonií a mezi nimi byli přirozeně i židé. V době války o nezávislost bylo v Americe (především na iberském poloostrově) 2 500 židů a pět synagog v New Yorku, Newportu, Philadephii, Charlestonu a Savaně. V letech 1830 až 1880 přicházeli židovští přistěhovalci hlavně z Německa, rozešli se po celé zemi a mnohá americká města po nich nesou jména.

Židovské přistěhovalectví ze západní Evropy s uznáním úplné politické rovnoprávnosti v západních zemích starého světa ustalo. Ve spojených státech bylo do té doby asi 230 000 judaistů, jež byli plně oddáni filosofii integrace v Americe. Stejně jako mnoho dalších ranných přistěhovalců v Americe i židé opouštěli náboženskou bigotnost starého světa. Prvotní židovští osadníci ve Spojených státech se těšili rovnoprávnosti v občanských právech a nezajímali se ani o kolektivní práva, ani neměli pražádný zájem o nějaký oddělený kulturní život.

Reformní judaismus osvobodil náboženskou praxi od některých přežitků, aby učinil z judaismu opět víru, oproti jeho pojetí jakožto odděleného způsobu života. Už v roce 1824 uskutečnilo dvanáct příslušníků charlestonské náboženské obce, jež vedl novinář Izák Harby, zkrácenou bohoslužbu, jejíž část se odehrávala v angličtině. Vytvořili novou kongregaci Beth Elohem a v roce 1841 postavili novou synagogu, která jako první používala při judaistických bohoslužbách v Americe varhany. Při slavnostním otevření Dr. Gustavus Poznanski ve svém kázání řekl: "Tato synagoga je naším chrámem, toto město je naším Jeruzalémem a tato šťastná země je naší Palestinou." 16/

V Německu byli vedoucími osobnostmi reformního hnutí Gabriel Riesser (který odhodlaně prohlašoval, že něco takového jako židovský národ s vlastním sjednoceným způsobem života neexistuje) a Abraham Geiger. Hnutí selhalo, neboť bylo zadušeno zpátečnictvím starodávných evropských tradic. Nicméně se uchytilo ve Spojených státech, kde se reformní judaismus pod vedením Izáka M. Wise stal přední náboženskou silou. Na pittsburghské konferenci v roce 1885 zvěstovalo osm základních principů reformního judaismu 17/ toto slavnostní poselství: "Už se nebudeme více považovat za národ, nýbrž za náboženskou obec, a proto nedoufáme ani v návrat do Palestiny, ani v obnovení obětního uctívání podle synů Aaronových či jakéhokoli ze zákonů týkajících se židovského státu."

O dvanáct let později poté, co Herzlův sionismus začal uchvacovat Evropu, přijalo ústřední zasedání amerických rabínů usnesení, které vyjádřilo nesouhlas s jakýmikoli pokusy o založení Židovského státu. "Tyto pokusy vyjadřují nepochopení poslání Izraele, které se z úzké politické a národní základny rozrostlo v široké a univerzalistické náboženství určené pro celé lidské pokolení, které kdysi jako první hlásali židovští proroci." 18/ Reformní náboženské obce rovněž vyjádřily své "nezměnitelné nepřátelství vůči politickému sionismu," považujíce se za "náboženské společenství." V prohlášení se píše: "Sion byl vzácným majetkem v minulosti... a jako takový je svatou památkou, ale nikoli naší nadějí v budoucnosti. Naším Sionem je Amerika." Sionismus byl považován za "koncepci cizího původu" s málem toho, "aby mohl být Američanům doporučen." 19/ Reformní stať Americký Izraelita mohla prohlásit, že všechny židovské noviny, které redigovali či řídili rodní Američané, byli "výrazně antisionistické." Bylo to v roce 1904, kdy bylo v této stati poznamenáno, že "neexistuje jediný význačnější Žid-Američan, který by byl obhájcem sionismu." 20/

Mezi lety 1881 až 1924 proběhla třetí židovská přistěhovalecká vlna, ve které přišlo dva a půl miliónu židů ze střední a východní Evropy a kteří se usazovali ve větších východních městech. Většina těchto přistěhovalců byla ortodoxních a přikláněli se k sionismu. Představa o židovské národnosti byla dílem střední a východní Evropy a byzantských říší, kde etnické a náboženské skupiny obdržely svá práva jakožto národnostní menšiny. Herzlova vlast, rakousko-uherská monarchie, byla multinárodnostním státem, druhem holdingové společnosti soudržných etnických společenství ovládaných pronikavým smyslem pro národnost. ("Menšiny" byly v zákonodárném sboru reprezentovány svými vlastními politickými stranami.) Ústava Spojených států je pochopitelně vystavěna na úplně odlišných politických principech. Dorothy Thompsonová to formulovala tak, že "národnost a státnost se slučují."

V americkém právním systému se nerozlišují většiny, menšiny a ani žádná zvláštní práva jakýchkoli občanů. Jenže východní Evropané všech vyznání byli navyklí na komplexní status menšin a o to více byl zakořeněn v myslích židů díky bolestným vzpomínkám na pronásledování. Tito východoevropští židé nejen že žili jakožto oddělené národnostní společenství, ale také jakožto židé volili židy za své reprezentanty ve vládě. Velmi často mluvili odlišným jazykem, než jazykem užívaným ve svém okolí, a žili ve vnitřním ghettu svých myslí, aby "vyvážili materiální ghetto kolem sebe." 21/ Židé z těchto zemí byli národem v národě, a to natolik, že když už jakožto emancipovaní lidé přišli do Spojených států, syndrom národnosti si přinesli s sebou.

Tito noví přistěhovalci začali brzy svým počtem převyšovat své původní soukmenovce, převzali vedení v některých starších organizacích a založili nová seskupení rozmanitého zaměření. Se zřízením národně uvědomělého Amerického židovského shromáždění (American Jewish Congress) v roce 1918 hegemonie prapůvodních židovských usedlíků, sefardů a německých židů, zanikla.

Reformní judaismus však v Americe ve svém zápase proti politickému sionismu neustával. Když Lloyd George uznal Balfourovu deklaraci, která usilovala o "zřízení národní domoviny v Palestině," postavili se některé ortodoxní a konzervativní složky amerického judaismu proti rádoby náboženským a sekularizovaným způsobům návratu, nicméně reformní teologie odmítala věc samu a sice na základě toho, že poslání judaismu (poslání přinášet světu univerzální poselství o mravouce proroků) hromadný návrat nepřipouští. Reformní vedení vyjádřilo ochotu spolupracovat se sionisty na tom, aby se Palestina stala místem útočiště a duchovním centrem. Reformní rabíni v kongresním výboru v roce 1922 sdělili, že nemohou připustit, aby bylo židovskou vlastí cokoli jiného, než celý svět. 22/ Jejich heslo "Odhoďme sionismus a vybudujme Palestinu" vedlo americké židovstvo k rostoucímu důrazu na druhý záměr sloganu a k růstu spíše nesionistického než protisionistického stanoviska.

Do roku 1933 se sionismus ve Spojených státech nijak zvlášť nevyvíjel. Zachytil určitý podnět v horlivé americké účasti s nesnázemi ruského židovstva před první světovou válkou, ale tento zájem s nástupem cara Mikuláše II. a poté nového ruského režimu, který všem svým občanům zaručoval "rovná práva," pomalu opadl. Až Hitlerovo tažení proti evropským židům sionisty podnítilo k tomu, že sympatie amerických judaistů s utlačovanými soukmenovci za Atlantikem proměnili v organizované hnutí. Kolem roku 1943 bylo v Americe 59 000 registrovaných sionistů, 23/ jež v úplném celku se spřátelenými a zakládajícími organizacemi tvořili asi 207 000 členů - tedy méně než 5 procent amerického židovstva.

Rostoucí znepokojení nad osudem evropského židovstva tlumilo rozptýlené protesty judaistů proti sionistickému nacionalismu. Neboť jak to řekl rabín James Heller zahraničnímu výboru sněmovny v roce 1944, "neexistuje posvátnější povinnost než ta, abychom zachránili syny našich lidí." Tato zoufalá soustrast a z ní vyplývající volání po židovském sjednocení přivedlo na stranu sionismu stovky amerických židovských organizací.

Po celá staletí nedocházelo k tomu, aby se židé, kdykoli čelili strastem a utrpení, v podstatnějším množství vraceli do Palestiny. Ke konci devatenáctého století představovala židovská populace v Palestině něco k 50 000. Dva roky po Balfourově deklaraci bylo v Palestině 65 000 židů, což činilo asi 7 procent počtu obyvatelstva, které v roce 1922 sestávalo ze 78 procent muslimů, 11 procent židů a 10 procent křesťanů. Ve dvanáctiletí mezi lety 1920 a 1932 se dobrovolně vrátilo do své pověstné "domoviny" 118 378 židů (čili 3/4 1 procenta světového židovstva). V prvních dvaceti letech po Balfourově deklaraci přišlo do Palestiny asi 500 amerických židů ročně. Po celé křesťanské údobí byli většinovým obyvatelstvem Palestiny Arabové. Tito Arabové po 600 let svědomitě pečovali o svatá místa, posvátná pro rodičovskou víru a její dvě dceřiná vyznání. Tito lidé a jejich bližní souvěrci nikdy nepochybovali o tom, že Palestina patří jim. Odvolávali se na tuto zemi jakožto na "součást severní Sýrie zvanou Palestina." 24/

Tehdy však v emocionální reakci na evropský barbarismus americké židovstvo upevnilo svůj požadavek na část arabského světa. Političtí sionisté dobře věděli, co činí. Tisícovky nesionistických amerických židů je podporovaly, aniž by si byli i jen maličko vědomi skutečnosti, že se tak přidali k otřásajícímu se cizímu nacionalismu - naprosto si neuvědomovali, jaké smrtelné nebezpečí může takováto cituplná podpora politického sionismu představovat ničením svých dřívějších snah po americké integraci.

ukázky z nové předmluvy ke knize Co stojí Izrael, září 2003

(z výročního vydání knihy Co stojí Izrael? z roku 2003 (1.vydání vyšlo roku 1953); převzato a přeloženo ze stránky Four selections from the brand new 16-page Introduction completed September 20, 2003)

http://www.lilienthal.czechian.net

Poznámky:

1/ Počet těch, kteří se vrátili, není znám. Nicméně nedocházelo k návratu hromadnému, ale po skupinkách a ne najednou.
2/ Viz Židovská encyklopedie, VI, 602.
3/ Ámos 9:7.
4/ Při slavnostní korunovaci Elizabety II. posvětil canterburský arcibiskup svůj slavný výrok: "A tak jako Šalamoun byl posvěcen Zadokem, duchovním pastorem..."
5/ Viz Dr. Julius Morgenstern, As a Mighty Stream (Philadelphia, Jewish Publication Society of America, 1949).
6/ Nevill Barbour, Nisi Dominus, A Survey of the Palestine Controversy (London: Harrap, 1946), citováno na str. 20.
7/ Max L. Margolis and Alexander Marx, A History of the Jewish People (Philadelphia: Jewish Publication Society of America, 1927), str. 525.
8/ Tamtéž, str. 233.
9/ Tamtéž, str. 289.
10/ Universal Jewish Encyclopedia, X, 531; rovněž svazek IX.
11/ "Židé" nazývali španělský poloostrov jako "Sepharad"
12/ Salo W. Baron, A Social and Religious History of the Jews (3 svazky, 1937).
13/ Elmer Berger, A Partisan History of Judaism (New York: Devin-Adair, 1951).
14/ Baron, tamtéž.
15/ Chovevei Zion, neboli Milovníci Sionu, vznik v roce 1881.
16/ Allen Tarshish, Not by Power (N.Y.: Bookman Associates, 1952), str. 239.
17/ Yearbook, Central Conference of American Rabbis, I, 80-125.
18/ Naomi Wiener Cohen, The Reaction of Reform Judaism in America to Political Zionism (1897-1922) (Publications of the American Jewish Historical Society, June 1951), str. 365.
19/ Tamtéž, str. 371.
20/ Tamtéž, str. 368.
21/ Solomon Grayzel, A History of the Jews (Philadelphia: Jewish Publication Society, 1947).
22/ Dr. David Philipson a Dr. Isaac Landman, před jednáním Výboru zahraničních věcí sněmovny, vztahující se k The Fish Resolution. (See The Reaction of Reform Judaism, str.389-390.)
23/ American Jewish Year Book, 1943.
24/ Rezoluce General Syrian Congress, Damašek, 2. července 1919.

čtěte také:

Jací Palestinci?

Dvojí loajalita

Amerika přebírá pochodeň

Klíčová slova: historie  | Izrael  | sionismus
3931 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Dvě lesby uřízly malému chlapečkovi… A pak… (+ foto)Googlem ke světovládě? Vyhledávač, po němž se blbne, ale správně volíČetba knih způsobuje změny v mozku!Svět se mění. K lepšímu? Pride 1959 vs Pride 2019Bilderberg! Známe agendu a účastníky letošního setkání šedých korifejů ve Švýcarsku

ePortal.cz

Než důchodovou reformu, raději postaví pekárnu na koblihyEliminace slov maminka a tatínek je ukázkou blbosti, nikoliv pokroku

euPortal.cz

Rusko rekordně nakupuje zlato a posiluje tak svou nezávislost. Tím bychom se měli inspirovat i myPodpořte nás prosím a bojujte společně s námi za to, aby naše země byla opět naše, aby se tu dalo dobře a bezpečně žít a abychom tuto zemi ubránili pro nás i pro naše děti a vnuky a další generace

Eurabia.cz

Čech si nechtěl nechat líbit předbíháni muslimem a tak ho německá policie zmlátila! Pro Němce jsme horší než muslimovéVelení švédské armády se již připravuje na nasazení proti odpůrcům imigrace a islámu?!

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životSilnější než chemoterapie: Bylinka na rakovinu, která vám roste přímo pod nosem

euServer.cz

Probíhá pokus spodiny o majdanizaci našich politických poměrů. O fašistický převrat, který se pro tupý dav a herce, nemající o politických faktech zbla tušení, zamaskoval do hávu demokracieMůže vůle 1/3 občanů přetlačit vůli 2/3 občanů?

ParlamentniListy.cz

Chcete místo nás ve vládě SPD? Onderka z ČSSD pohrozil. A vyslal vzkaz ZemanoviVolíte ANO? Jste zloději. Šílená veřejnoprávní jízda Josefa Klímy, i vy ji platíte. A jak se „maká“ v ČT? Peníze lítají ven oknem. Kontrolor ČRo Kňourek šel do otáček
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny