„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Ženy nepatří do kalhot

Autor: Karel I. Šimek | Publikováno: 1.7.2013 | Rubrika: MYSLÍM SI
Ilustrace

Žena ať se neobleče v roucho mužské a muž ať neužije roucha ženského; jeť ohavný u Boha, kdo takové věci činí. (Deuteronomium 22:5)

Setkal jsem se s názorem hovořícím zhruba o tom, že sedm ran egyptských nebylo ničím proti „nožní pandemii“, která se po celém světě rozšířila během 20. století. A s názorem jsem se ztotožnil, neboť jako mnozí další vnímám onen všeobecný mravní a společenský úpadek, který je jak příčinou, tak i dílčím důsledkem tohoto jevu. O tomto odpadu od transcendentálně zakotvených a tradicí udržovaných bazálních hodnot bylo již napsáno mnohé, přejdu tedy rovnou (se stále přítomným důrazem na tuto souvislost) k tématu.

Z historie

Od úsvitu dějin, po celá tisíciletí, byl styl oblékání mužů a žen jak z praktických důvodů (charakter práce, anatomická specifika), tak především na základě přirozeného mravního vědomí, odlišný. Ženy nikdy v celé historii lidského pokolení nechodily v kalhotách či v podobném typu oblečení, totiž takovém, který by provokativně zdůrazňoval jejich boky, klín a jemu blízké části nohou. Počítaly krom jiného se svojí fyzickou zranitelností vyplývající z fyzické převahy mužů a nechtěly se vystavovat ještě větším rizikům, než těm, ve kterých nevyhnutelně žily. A vedle toho – řečeno spíše dnešním jazykem – potřebovaly být ženy oceňovány a respektovány také za své osobní vlastnosti, nikoli na základě své fyzické obdařenosti. Nošení „rozštěpeného“ oděvu na dolní polovině těla bylo ve všech časech u všech kultur, včetně pohanských a barbarských, považováno za vážné porušení mravů a pošlapání ženské identity.

Jistě naleznete celou řadu účelově sepsaných textů, které budou hovořit jinak. Nenechte se však mást.

Ano, v některých zemích jižní Asie či Dálného východu ženy i v minulosti nosily kalhoty, avšak boky a nižší partie zakrývaly vlajícím pláštěm či delší tunikou. Na jiném konci světa – v polárních oblastech – ženy z důvodu drsných přírodních podmínek nosily a leckde stále nosí kalhoty z tulení kůže. K nim však patří komplet ve stylu pončo, který vždy spadá až pod kolena. Ať již u Vikingů, nebo u Keltů, či u Attilových kmenů z východu, nikde nebylo zaznamenáno, že by ženy nosily kalhoty jako vnější součást oblečení.

V osmnáctém století pořádala rozmařilá ruská carevna Alžběta řadu maškarních plesů, na kterých bylo vyžadováno, aby ženy nosily mužské oblečení a naopak. Kalhoty byly skutečně součástí ženského maškarního kostýmu, i zde však byly pouze částečně viditelné pod zkrácenými sukněmi a jejich použití bylo omezeno pouze na tuto frivolní příležitost.

Během Americké války za nezávislost či v Evropě během Napoleonských válek byly ženy dobrovolníků účastny válečných událostí – pomáhaly ve vojenských táborech, staraly se o kuchyni, o raněné a podobně. Nosily uniformu, jejíž součástí však byla sukně přes kalhoty či volná kalhotová sukně v orientálním stylu. Až v 19. století se začaly objevovat různé kombinace a úpravy ženského oblečení připomínající kalhoty – obvykle se setkaly se společenským odsouzením. I ve zbrojních továrnách za světových válek první poloviny 20. století měly ženy přes pracovní kalhoty navléknuté dlouhé zástěry.

Všeobecné encyklopedie až do 60. let 20. století definovaly kalhoty jako „mužské oblečení“. Posun v tomto vnímání nastal až během takzvané sexuální revoluce, která přinesla celou řadu dalších závažných nešvarů a poklesků. Většina dnešních lidí si patrně myslí, že lidstvo včetně všech osobností a jejich světlých činů v minulosti, bylo bandou slabomyslných usurpátorů a že teprve dnes je to to pravé. Osobně mi tedy o tolik moudřejší (a o své výdobytky šťastnější) nepřipadají. Spíše naopak.

Můžeme konstatovat, že celospolečenský (v rozměru celého lidského pokolení) konsensus ohledně ženského oblečení existoval od nepaměti až do nedávné doby. Evidentně nebyl žádným sociálním konstruktem, nýbrž věcí přirozenou, napříč všemi kulturami, kulty či modloslužbami. Nejspíš jen málokdo si to ve své moderní nabubřelosti vůbec dokáže uvědomit.

Rovnost (svornost, bratrství?)

Až koncem devatenáctého století a v první polovině století dvacátého začaly některé duševně i duchovně deprivované ženy – především sufražetky – hlasitě prosazovat společenské přijetí ženských kalhot v domnění, že se tak po zásluze vyrovnají mužům. To bylo původním motivem jejich snah. Myslely si, že k nim, pokud potlačí svoji vlastní ženskost, budou mít muži větší úctu a budou je brát jako sobě rovné. To bylo mimo jiné založeno na jejich zcela lichých představách o mužské společnosti jako o jakési elitní a zároveň rovnostářské skupině.

Dopadlo to však zákonitě přesně naopak. Oblečením kalhot žena tehdy shodila svoji důstojnost, stala se z ní defektní bytost – neženská, nemužská. Osobou, která se zřekla svojí identity a zároveň bojuje o své uznání násilným způsobem – cestou vnucování pravidel. Žena a muž jsou si přirozeně rovni pouze ve své plnosti, teprve tehdy, kdy vytvářejí archetyp, resp. naplňují ideál svého pohlaví se všemi jeho nepostradatelnými vlastnostmi. V tu chvíli nastává žádoucí komplementarita, nikoli tehdy, kdy se jedna strana upachtěně snaží napodobováním strany druhé dosáhnout uznání. Je to ubohé, směšné a veskrze kontraproduktivní, přesto to v myšlení naší západní civilizace v současné době dominuje a nabírá dalších a dalších absurdních rozměrů.

Je příznačné, že většina historicky zaznamenaných kritik nevhodného ženského oblékání pochází teprve z nedávných dob. [1] Ve vzdálenější historii totiž zpravidla nikoho ani nenapadlo se tímto problémem zabývat, protože jednoduše neexistoval – dělo se leccos, překročení tak bytostného pravidla však bylo zkrátka nemyslitelné. Literárních dokladů, citátů skvělých osobností, výroků morálních autorit či vzpomínek dosud žijících pamětníků je nespočet a mnohdy jsou velmi originální, inspirující či dokonce vtipné. Má-li se však tato úvaha udržet v čitelných mezích, neměla by čtenáře zavalit množstvím citací.

Za všechny jen zmíním jednoho z nejpronikavějších géniů, kteří se kdy na Britských ostrovech narodili – G. K. Chestertona – a jeho několikeré brilantní komentáře k tomuto tématu. Za zmínku rovněž stojí slova biskupa de Castro Mayera, jenž (v kontextu následující kapitoly) výstižně prohlašoval, že kalhoty jsou ještě horší než krátká sukně, neboť ta útočí spíše na mužskou fantazii, kdežto kalhoty útočí bezprostředněji: přímo na zrak.

O jednom z velkých světců, Padre Piovi, se v knize Arrivederci, Padre Pio [2] dočteme, že se prý zdráhal dát rozhřešení ženě, která za ním ke zpovědi cestovala do Itálie až z kanadského Vancouveru, a sice z toho důvodu, že vlastnila obchod s oblečením, kde prodávala též dámské kalhoty. Uložil jí, aby se všech těchto částí oděvu zbavila, avšak nikoli tak, že je věnuje ženám, které by je mohly nosit.

V čem je vlastně problém? Jsa katolík, mohl bych se čtenáře pokoušeti utloukati argumenty, mravními poučkami, apely a doporučeními na základě toho nejdůležitějšího motivu – čistoty duše jako podmínky spásy (tím v žádném případě nechci kněžím – lidově řečeno – fušovat do řemesla a nechat svá slova vyznívat nějak „kazatelsky“; pouze se zmiňuji o elementárních souvislostech). Jakkoli je pro člověka tento aspekt důležitější než cokoli jiného, pokusím se jej omezit na nezbytné minimum a vysvětlit problém spíše „psychologicky“.

Ještě dodám, že považuji za velmi důležité zamyslet se nad tímto pohledem a pokusit se domyslet, jaké s sebou popisované jevy nesou dílčí důsledky v mezilidských vztazích. Důležité je neslovíčkařit, nevytrhávat z kontextu a neulpívat na expresivních slovních ilustracích, jak je v dnešní zrychlené komunikaci zvykem. Žádnou z žen nepodezírám v tomto směru ze špatného úmyslu, spíše si myslím, že na vině je nevědomost, resp. nezamýšlení se nad těmito tématy v dnešní „moderní“ době. V té se ostatně čím dál více zdá, že mravnost jako cesta k dosažení obecného dobra je tabu a je zapotřebí se za ni stydět, naopak nemravnost, vyzývavost, smyslnost a sprostota má zelenou, je brána jako pozitivum a symbol pokroku a její negativní povaha je bagatelizována.

Jak působí žena v kalhotách na podvědomí?

Odhlédneme-li od toho, kolik žen vpravdě neuvěřitelným způsobem znásobuje drobné estetické nedostatky své postavy nevhodnou volbou oblečení, je tu především hledisko osobní důstojnosti a bezprostřední, ničím nezatížené komunikace a kooperace. Postava je v pohybu – v tomto případě zejména během chůze – charakteristickým způsobem deformována. Kalhoty zásadním způsobem zdůrazňují pozici rozkroku, resp. klína a vytváří z něho v mužském podvědomí brutálně dominující prvek na pozorované ženě. Mužskou fixaci na tento bod si s trochou horrorové imaginace můžeme představit jako jakýsi všestravující kužel vyrůstající přímo z pojednávaných partií. Budeme-li – s jen velmi mírnou nadsázkou – ještě ilustrativnější, vypůjčíme si pojmy z astronomie a budeme hovořit o gravitační čočce, resp. černé díře na okamžik pohlcující lidské podvědomí. I ta nejkratší minisukně je tedy méně dráždivá než kalhoty ke kotníkům (nemluvě o všelijakých šortkách, „tříčtvrtečních“ délkách a dalších, mnohdy opravdu ohavných a – vzhledem k věku, místu použití atp. – nedůstojných modelech).

Přestože je muž „naučen“ spořádané sociální interakci a nedá na sobě nic znát, není schopen tento podvědomý vjem zcela eliminovat a přistupuje ke svému protějšku jinak, než kdyby se mu tohoto vjemu nedostalo. Z celého článku proto zdůrazňuji především následující: žena může být v takový okamžik z důvodu smyslového přehlcení v první řadě vnímána jako jakási neosobní zvířecky fertilní entita, až ve druhé řadě jako osobnost a partnerka pro společenskou či pracovní komunikaci. Žena tak sama sebe, budeme-li se držet takové hierarchie hodnot, kde duševní parametr stojí nad fyzickým, dobrovolně ponižuje. Je paradoxní, jak se ženy různého věku na jednu stranu ze všech sil snaží úpravou svého zevnějšku ze své osoby (ať už vědomě či nevědomě) udělat pouhý objekt sexuálního zájmu a zároveň kladou na své okolí požadavky, aby tak v ten samý okamžik brány nebyly. To je nejen absurdní a hloupé, ale i – a to vlastně především – sobecké.

Kapitolou samotnou pro sebe je žena v kalhotách patřená zezadu. Nedochází zde zpravidla k tak silné podvědomé fixaci jako u „přední varianty“, o to vyzývavější je však tvar oněch partií ve své zakulacené lascivitě. Mužské zraky tímto směrem hledí již zcela nepokrytě a většinu zbývající části těla po většinu doby ignorují. Jestliže však tyto partie u mnoha mužů nesplňují jejich přísné (veskrze individuální) nároky na přijatelný tvar či rozměr, dochází v jejich nitru k extrémnímu posunu: stávají se pro ně něčím směšným a opovrženíhodným, čímsi jako částí těla hospodářského zvířete očekávající zásah zootechnika. Pouze vnitřní kultivace mužů určuje, nakolik jsou tyto asociace vědomé či pouze podvědomé. Samotná ženská osobnost již tak jako tak v tuto chvíli zcela opustila časoprostor. Jde ženám právě o toto?

Oproti tomu, jestliže žena zvolí sukni vhodného střihu, případně část oblečení, která funkci sukně plní, výše popsané jevy mizí. Pozornost muže na fyzickou stránku ženy je, pokud tato volí přiměřené oblečení i pro horní část těla, rozptýlena u někoho na drobné rychle přehlédnutelné detaily, u jiného zcela. Mezipohlavní napětí absentuje a proti sobě stojí dvě důstojné lidské bytosti, uvědomující si svoji odlišnost, avšak vzájemně si nenarušující svoji duševní a mravní integritu, tedy v kýženém rovnocenném postavení.

Spoluzodpovědnost za následky

Jak již bylo naznačeno, velmi častým postojem mnoha žen je přehazování zodpovědnosti na své protějšky – muže. Vyjadřují se v tom smyslu, že „se přeci nemusí koukat“, „co jim je do toho“, „důkaz toho, jaká jsou to čuňata“ a podobně. To je však sobeckým popřením lidské přirozenosti (ženy jsou také obdařeny – ne zrovna zanedbatelnou – řadou specifik, kterým muži musejí vycházet, mnohdy do roztrhání těla, vstříc – a tak je to dobře) a ve výsledku kontraproduktivním, nekooperativním a nespolečenským jednáním.

Díky Bohu si oproti tomu některé ženy uvědomují, jak se věci ve skutečnosti mají. C. Hammondová v jednom rozhovoru uvádí: „My ženy si často neuvědomujeme, že to, jak se oblékáme, vytváří podvědomé účinky – nemluvě o hormonálních reakcích – u mužů kolem nás. […] Muži jsou z biologických příčin více náchylní ke smyslovým reakcím na vizuální podněty. Jsem vdaná déle než dvacet let a popravdě řečeno, stále tomu nerozumím – ale uznávám to!“ Následovně pojednává o tom, že vlastně ani sama nemá právo muže uvádět do nebezpečí pokušení. [3]

Dodejme, že by si žena měla uvědomit svoji spoluzodpovědnost za situaci, která následuje – ať už se jedná o „pouhé“ narušení mravní integrity muže (případně následky téhož na třetí stranu), nebo zda má tato situace nějaké nepříjemné vyústění i pro ni (zde je spoluzodpovědná samozřejmě pouze do určité míry – ve světle dalších okolností).

Úcta, důstojnost a společenská role

Muži mají instinktivní úctu k ženské plodnosti a mateřství, pokud tyto atributy zvládnou vnímat v „nefyzické“ rovině. Žena má tu výhodu, že je ženou již ze své podstaty, sama ze sebe; je totiž obdařena plodností, která je odjakživa něčím posvátným, jak dokazují nejrůznější historické prameny a indicie. Muž, pokud chce dosáhnout stejné hodnoty a důstojnosti, musí svoje kvality teprve dokázat svými činy. V dnešní době se zcela pomíjí duchovní stránka plodnosti a všude se pojednává pouze její fyzická, případně „technická“ stránka, chcete-li. Vulgární oděv zdůrazňuje právě tuto druhou stránku útokem na smysly, načež se v mysli člověka již jen ztěžka hledá místo pro onen prvně zmíněný aspekt.

Jestliže žena není prostřednictvím svého oblečení v rozporu se svoji archetypální ženskostí, odkazuje tím na tuto svoji hodnotu. Před sukní muž – pokud není zvířetem – zcela přirozeně, vědomě i podvědomě, kapituluje. V případě kalhot musí nejdříve vzpomenout na vykonstruovanou etiketu, teprve poté se z podvědomého respektu k pravidlům možná zachová galantně. Je v tom skutečně obrovský rozdíl a minimum mužů i žen si to dokáže uvědomit.

Nevhodné ženské oblečení navíc přináší smyslové přetížení, které potlačuje vrozenou skromnost a pokoru. Kazí vztahy mezi pohlavími, přináší vágnost, víceznačnost, nedokonalost. Napomáhá relativistickému pohledu na společnost a její mravy. Ideologie, která tento nešvar zavedla, poškodila lidské myšlení tak, že je odmítán přirozený model rodiny. Společnost není schopna identifikovat přirozené mužství a přirozené ženství, vypomáhá si různými sociálně-inženýrskými konstrukty, aby tuto danost nahradila. Rozlišení rolí v rodině v očích malého dítěte je neujasněné, což se následně promítá do jeho postojů v dospělosti. Každý aspekt by se dal velmi široce rozvádět a vydal by na samotné pojednání. Přeceňování tohoto fenoménu v rámci článku je pouze zdánlivé, neboť celá věc zapadá do nesmírně závažného kontextu.

Kultura dámských kalhot je jedním z nejzákeřnějších vedlejších produktů moderního liberalismu. Přinesla morální lehkomyslnost, exhibicionismus, zmatenost, znehodnocení žen, zhrubnutí postojů žen a snížení mravní úrovně společnosti. Vytváří kontrast mezi mnohdy ještě obstojně individuálně zachovanou vnitřní mravností a nevázaným zevnějškem.

Epilog

Pokud jste se při četbě článku dostali až sem, jistě vám v hlavě rezonuje jedna významná námitka: co praktická stránka věci; pohodlí; sport; dnešní životní styl etc.?

Jistě jsou některé činnosti, u nichž lze výše popsaným nárokům dostát jen s velmi velkými obtížemi (například zmíněný sport). Na takové příležitosti z nich lze samozřejmě slevit. Současně však lze apelovat na skromnost a výše mnohokrát zmíněnou důstojnost na úkor totálního pohodlí. Ženy jsou ohledně oblečení většinou velmi vynalézavé a kreativní, řešení obvykle najdou. Bylo by bezesporu přehnané po ženách požadovat podávání některých sportovních výkonů v sukních, avšak vězte, že posléze po jejich vykonání vás celé okolí zase brzy velmi rádo uvidí v celé své ženské kráse a důstojnosti.

Na samotný závěr nechme promluvit samotného G. K. Chestertona. [4]

Jest vysoce příznačné pro vzteklý plagiarismus, jenž nyní jest všude vydáván za emancipaci, že před nedávnem bylo něčím běžným, aby se „uvědomělá“ žena dovolávala práva nositi kalhoty, práva asi tak groteskního jako jest právo nositi falešný nos. Bylo-li by svobodě ženy mnoho pomoženo, když by na každé noze nosila sukni, nevím. Snad by turecké ženy mohly nás o tom poučiti. Chodí-li však západní žena vlekouc s sebou (abych tak řekl) opony haremu, jest docela jisto, že její tkaný příbytek jest určen pro putovný palác, nikoliv pro putovné vězení. Jest docela jisto, že sukně znamená ženskou důstojnost, nikoliv ženskou porobu, což lze dokázati zkouškou ze všech nejprostší. Žádný vladař by se s rozmyslem neoděl v uznávána pouta otroka; žádný soudce by se neobjevil před lidmi jsa pokryt šatem trestaneckým. Když však mužové chtějí býti majestátní, působiví, například soudcové, kněží nebo králové, nosí sukně, dlouhé, vlečkové roucho ženské důstojnosti. Celý svět jest pod vládou sukní; neboť dokonce i mužové nosí sukně, chtějí-li vládnouti.

 

Poznámky:

[1] Nedostatečně důrazná stanoviska Církve v poslední době souvisí se zničujícím liberálním převratem uskutečněným na 2. vatikánském koncilu. Tato otázka by vydala na samotný článek. Anglicky je pojednána zde. Z tohoto textu též hojně čerpám v úvodu tohoto článku.

[2] Cillis, Anne McGinn (Franciscan Tertiary): Arrivederci, Padre Pio: „A Spiritual Daughter Remembers“, A Book of Lifetime Memoirs. 2003. ISBN-10: 0-9685824-0-0. ISBN-13: 978-0-9685824-0-4.

[3] Rozhovor se uskutečnil pro časopis Te Deum. Online zde.

[4] Chesterton, Gilbert Keith: Co je špatného na světě. Praha. 1997. Votobia. ISBN 80-7220-062-3.

 

http://www.stjoseph.cz

 

čtěte také:

Klesající spotřeba alkoholu je příznakem našeho civilizačního úpadku

Naše porodnictví je původcem traumat a nástrojem totality

Proč by Írán nemohl mít atomovou bombu?

 

Klíčová slova: konzervatismus
8679 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxiTak tohle nedokážete! Greta prý vidí oxid uhličitý pouhým okem!Hrdinové z Antify proti důchodkyni s chodítkem (+ video)Na antirasistické konferenci zakázali bělochům pokládat otázkyGreta není první! Už před 27 lety tleskali světoví potentáti holčičce, která nechtěla dýchat vzduch a kupodivu dodnes blahobytně žije (+ video)

ePortal.cz

Rebelie lhářů. Vzpoura proti neexistujícímu „šestému masovému vymírání“ODS na cestě od modré k červené. K tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla Novotného

euPortal.cz

Další šílenosti, které se dějí ve Čtvrté říši Angely Merkelové. Každý, kdo je v Německu proti imigraci, je automaticky označován za „rasistu“ či „pravicového extremistu“...Tajné služby: Vyšší forma diplomacie? Náš významný zpravodajský důstojník o tom byl přesvědčen. Bývali špióni statní jonáci! Poslední Polreichova "zpráva o stavu světa"

Eurabia.cz

V Brně na ZŠ Vejrostova propagují dětem lásku k islámu!Orbán: Pokud Turecko pustí imigranty, použijeme na hranicích sílu!

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Rasputina na PutinaŽe Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým , moravským i slezským svorně proklínanou

ParlamentniListy.cz

Ján Čarnogurský pro PL: Za migraci může Západ. Liberalismu se bojím více než komunismu„Kdo nehlásá ve jménu EU, USA i Grety svaté, hlásá proti nám.“ Komentátor Vyoral tuší, co se po „výhrůžkách“ Pavla Zemana bude dít a koho to postihne
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny