Pan génius Janeček se nechal slyšet na adresu prezidenta, že: "Je třeba ukázat, že to, co já považuji za zločin, mu nemůže projít bez povšimnutí". S touto svojí přeskromnou iniciativou oblbnul už prý 61 tisíc lidí a dokonce prohlásil: "Na své straně zatím máme zhruba dvacítku členů Senátu. K tomu, aby se podal podnět k hlasování, je potřeba získat podporu třetiny senátorů".

Chybí mu tedy již jen (zhruba) sedm (+ 8 miliónů a nějaké drobné dospělých občanů a kýžená poziitivní revoluce bude doma).

Podpořili ho prý už každopádně i slavní senátoři Lebeda, Bublan a Dientsbier.

Podle Janečka rovněž prý dosluhující prezident "spáchal zločin", když prý při udělení novoroční amnestie "skutečně poškodil právní stát".

Dosud platný §96 zákona o Ústavním soudu ("Velezradou pro účely tohoto zákona rozumí se jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu.") - jediná to v našem právním řádu nyní platná definice oné velezrady  (- jediný to zločin, ze kterého lze prezidenta obžalovat), se ale samozřejmě o ničem jako "poškozování právního státu" nezmiňuje ani písmenem (a je rovněž vůbec otázka, zda jsme zde v posledních zhruba 70ti letech něco takového vůbec měli. Tu však nechám raději být)...

Každopádně ale jak chce někdo někoho žalovat, notabene prezidenta z velezrady, když očividně ani nezná náš právní řád?

Přiznám se mé IQ na vyřešení této záhady bohužel nestačí.

Místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková, která naposledy absurdně plánovala obžalovávat prezidenta z velezrady, protože nechtěl podepsat Lisabonsou smlouvu, (ačkoli ta proti svrchovanosti naší republiky směřuje celkem jasně a podepsat, by mi přišlo, by jí tedy spíše asi neměl - ale jak říkám, to víte to mé IQ...), zase pokračuje novou slokou ve svém starém evergreenu: "Jestliže takto velký počet lidí cítí, že byli zrazeni a že byly porušeny principy právního státu, tak my máme povinnost se tím zabývat."

Zrazeni se možná cítí, ale byli skutečně i velezrazeni? A kým když už?

Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, pak místopředsedkyně Ústavního soudu, nyní geniální senátorka Eliška Wagnerová ale zase zatím prý váhá. Nicméně zvědavým reportérům včera sdělila že: "V jisté senátorské skupince uvažujeme o formulaci té žaloby".

 

Počkat: Bývalá nejvyšší, pak ústavní soudkyně...uvažuje...v jisté senátorské skupince...o obžalobě prezidenta z velezrady. A do toho Janeček.

Fííha, to musí být tedy už opravdu vážné...

 

Když už jsme tedy u paní exsoudkyně Elišky Wagnerové, nebude možná od věci, podívat se jí trošku blíže na zoubek.

Musím ale začít trochu ze široka:

Pan prezident už 3. ledna MfDnes řekl: "S odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva se za nepřiměřenou délku řízení považuje doba přesahující 6 let. Tento časový úsek jsem si já v žádném případě nevymyslel. Zdál se mi krátký, a proto jsem do textu amnestie místo čísla 6 dal svým vlastním rozhodnutím číslo 8."

Dopisuji si od té doby často s panem Jaklem z hradu. Snažil jsem se totiž jako i jiní vyzjistit, jakou že to geniální právní argumentaci to tam mají pro onen čl. II prezidentova výnosu, protože se mi také odzačátku nějak dost nezdál - a tak jsem se samozřejmě ptal po právních argumentech.

Pan Jakl byl velmi hodný a ochotný a zaslal mi obratem analýzu prof. J. Musila, rovněž ústavního soudce, "Rychlost trestního řízení".

Mezitím, co jsem ji pilně študoval, sdělil pan Jakl dne 6. ledna České televizi a dalším médiím, např. Parlamentním Listům, odkaz na jeden jediný judikát Evropského soudu pro lidská práva - případ Santos proti Portugalsku - kde soud skutečně shledal délku jednoho řízení 6 let a 2 měsíce za nepřiměřenou a přiznal panu Santosovi odškodnění.

Odkaz na stejný případ jsem našel i v páně Jaklem zaslané analýze prof. Musila. Tam se píše: "Judikatura ESLP dospěla též k určité kvantifikaci nepřiměřené délky trvání trestního řízení; vyslovila např., že dobu řízení trvající do pravomocného skončení trestního řízení déle než šest let nelze již tolerovat. Ve věci Santos proti Portugalsku (Requete n° 35586/97) doba řízení v délce šesti let a dvou měsíců byla označena za nepřiměřeně dlouhou, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel byl po část této doby nezvěstný."

Zdálo by se tedy, že už je jasné odkud ten pan prezident načerpal svou skálopevnost a kdo kde si tedy ten časový úsek 6 let vymyslel.

Ale chyba lávky: Když jsem si pak pro jistotu vyhledal ono rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případě Santos proti Portugalsku a protože umím alespoň francouzsky, když už nejsem příliš dovtipný, přečetl jsem si, o co se tam skutečně jednalo, užasl jsem, a několikrát si to četl znovu a znovu.

A se skutečnou hrůzou jsem tam opravdu ale opravdu zjistil, že to nebyl vůbec onen stěžovatel, jak uvádí prof. Musil, ale pachatel, kdo byl nezvěstný, a že stěžovatel byl naopak poškozeným účastníkem řízení o náhradě škod, které trvalo příliš dlouho i z viny nezvěstného pachatele, a že tedy případ vůbec nemůže ani náhodou sloužit jako argument pro onu amnestii pachatelů, jejichž trestní řízení prý trvalo příliš dlouho, a tak bylo prý proto zastaveno - což nicméně bohužel jaksi zřejmě i výrazně zasáhlo do práv poškozených typu onoho pana Santose.

Poškození, podotýkám, mají totiž úplně stejné právo jako oni obvinění, tedy aby se řízení netáhlo příliš dlouho a aby poškození tak v případě shledání pachatelovy viny dosáhli rozsudku o odškodnění co nejdříve, stejně jako pachatel svého zaslouženého trestu.

Okamžitě jsem informaci o zásadní chybě ve výkladu případu, který předtím už opakovaně užil v médiích, sdělil panu Jaklovi a také místopředsedovi sněmovny panu Zaorálkovi, který se na nějaký ten judikát v televizi Prima velmi trefně pana Jakla ptal, ale nedostalo se mu tam žádné odpovědi, jen mávání jakýmisi lejstry na kameru.

Pan Zaorálek pak chybnost argumentace ale kupodivu okamžitě pochopil, skoro až se zdálo jako by sám na ni přišel a okamžitě to plamennou dikcí svou vlastní zveřejnil. Jakkoli tedy později si přidával i další značně divočejší implikace, které možná nebyly zrovna nejšťastnější...na hradě na něj zanevřeli a nechtějí mu nic říct.

Hodný pan Jakl na mě ale naštěstí nezanevřel (- ani když jsem mu jasně sdělil, že analýzu prof. Musila neshledávám něčím, co by mě nějak příliš a rozhodně tedy ne jednoznačně uvrhlo do podpory oné abolice, a včetně tedy i sdělení na jeho adresu o fundamentální chybnosti argumentace případem Santos proti Portugalsku v analýze použité) a přešel nejblahosklonněji mé nejapné přípisy odpověďmi zřejmě na něco zcela jiného, než jsem se ptal, nevím bohužel přesně co, nicméně emailem z hradu mi pak promptně zaslal další kratší tentokrát perfektně anonymní analýzu, kde byl jako další argument zmíněn další případ, tentokrát rozhodovaný u našeho slavného Ústavního soudu a vedený tam pod sp. zn.:

I. ÚS 554/2004

Otevřel jsem si tedy skvělý to vyhledávač rozhodnutí našeho Ústavního soudu a vyhledal si onen nález.

Tam jsem v odůvodnění nálezu okamžitě se vstávajícími již vlasy našel toto: "Vedle rozsudků citovaných ve shora uvedených usneseních Nejvyššího soudu odkázal stěžovatel na rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, v němž doba řízení v délce šesti let a dvou měsíců byla označena za nepřiměřeně dlouhou, a to bez ohledu na skutečnost, že stěžovatel byl po část této doby nezvěstný"

Byl jsem šokován: Opět tedy ten samý chybný argument a ta samá věcná chyba s nezvěstným stěžovatelem jako analýze páně Musilově.

Zásadní to faktická chyba (a výklad případu tak byl ve skutečnosti víceméně naprostým opakem toho, co by mohlo být použito jako argument pro obhajobu oné abolice trestního stíhání obviněných z čl. II amnestie). Ta ale očividně tedy nevznikla vinou pana prof. Musila, jak se původně mohlo zdát, ale pocházela z již už i jen fakticky chybného výkladu případu Santos proti Portugalsku přímo v oficiálním odůvodnění onoho nálezu I. ÚS 554/2004 od našeho slavného to Ústavního soudu.

Je tedy vhodná chvíle, abychom se dobrali k základní otázce celého tohoto zatím spíše smutného elaborátu:

Kdo byl tak asi zpravodajem toho případu, který tu faktickou i věcnou chybnost stěžovatelovy argumentace případem Santos proti Portugalsku neodhalil, a ještě si z ní zřejmě vyvodil onen veskrze zmatečný výklad "6tiletý" (odporující rovněž velmi příkře už po desetiletí velmi ustálené judikatuře právě Evropského soudního  dvora pro lidské práva - ale o tom až někdy jindy někde jinde) ve vztahu k onomu případu řešeném před naším přeslavným Ústavním soudem, možná protože pořádně neplnil své povinnosti soudce zpravodaje1?

A to je ta pointa, které se snad už konečně od srdce zasmějete: Soudkyní zpravodajkou v případu I. ÚS 554/2004, kde vyrobila hlavní prý argument pro onu abolici, byla právě tehdejší soudkyně  Ústavního soudu, nynější senátorka Eliška Wagnerová.

- Tedy úplně ta samá osoba, která nyní prosím prý "uvažuje" žalovat prezidenta pro velezradu, nesouc se politicky a mediálně už nějakou dobu na vlně protestu proti oné části amnestie - což bylo velmi pravěpodobně primárně v řetězu neúprosných příčin a následkůch způsobeno na počátku právě chybným výkladem případu Santos proti Portugalsku Eliškou Wagnerovou v r. 2005 v případu I. ÚS 554/2004, který zpravodajovala.

Je to tedy právě ona, kdo je tedy velmi pravděpodobně tím primárním viníkem situace oné současné už více než měsíc se táhnoucí blamáže s amnestií?! (která již graduje až úvahám to přemoudrých stařešinův o žalobě ústavní) - kdy byl pan prezident velmi pravděpodobně oklamán právě její chybnou právní argumentací případu Santos proti Portugalsku, zmiňucí výslovně onu nesmyslně pak zobecněnou hranici 6ti let, velmi bohužel se s ní možná až velezrazen svou jinak celkem dobrou intuicí i ztotožnil, přičetl pro jistotu 2 a podepsal, což mu ale nemůžeme zase až tolik zazlívat stanul-li tváří v tvář takové přece často až majestátní právní autoritě - a protože zřejmě jako neprávník a nejspíše i neovládající francouzštinu právnickou k ověření pochopitelně přece nemohl tušit, že přímo v oficiálních nálezech našeho přeslavného Ústavního soudu se prokazatelně vyskytují naprosto chybné - věcně i fakticky - výklady případů ze Štrasburku. (Tedy alespoň snad ne zazlívat do té míry, že bychom ho tamtéž k onomu zdroji jeho omylu hnali posunkem, aby tam byla sťata našeho státu hlava.)

A to pak dále vedlo ke všem dalším přezávažným konsekvencím jak pro prezidenta (kterého teď značná část společnosti kvůli tomu přestává respektovat a hemží se to v ní teoriemi o spiknutí - které se pravidelně vyrojí téměř vždy, když je něco evidentně špatně a chybí klíčové informace proč - ačkoli je někdy možné jednodušší vysvětlení než planetární spiknutí tunelářů), tak pro premiéra a potažmo vládu (která za amnestii podle Ústavy plně zodpovídá) a potažmo naši zletilou již republiku českou a její občany poškozené oním čl. II amnestie - kde můžou být tedy i citelné škody na účet našeho státu (pokud tedy Ústavní soud přece jen nevydá nějaké opravdu šalamounské rozhodnutí, takové, které by plně obnovilo ona řízení o náhradě škod adhezní s důkazním břemenem v režii státu, či onen článek amnestie raději rovnou nezruší, jako odpočátku založený na hrubém omylu - vzniklém tamtéž u našeho orgánu ústavnosti ochrany a zřejmě tedy bez prezidentova zavinění a skoro již 8 let předtím, než vyhlásil onu nešťastnou amnestii, která vzbuzuje takového nadělení dennodenní masáže mediální) - škody, které by mohly jít možná doslova do miliard - neboť ony možná doslova zástupové poškozených by si samozřejmě šli legitimně také stěžovat k tomu Mezinárodnímu soudu pro lidská práva do Štrasburku, jako pan Santos, když by teď věděli, jak to s ním opravdu bylo a že byl pomyslně jedním z nich - pokud by uspokojení svého legitimního očekávání odškodnění ze strany pachatelů v řádných adhezních řízeních podle platných zákonů, do kterých se dávno doufajíce v platnost zákonův zapojili, nemohli již zde dosáhnouti.

To by pak mohlo ale samozřejmě skončit korunou vší absurdity, že by tam Česká to naše republika byla ve právv onom Štrasburku odsouzena plně je odškodnit, nicméně pak by si poškození část svého odškodnění museli zaplatit na daních a zbytek bychom jim doplatili my ostatní občané, na něž ještě osvícená to bota státu našeho právního jako na ně (zatím) tolik nedošlápla.

Každopádně ale nepředpokládám, že kdyby k tomu už opravdu mělo dojít, tak že vybaveni tímto příběhem jasné blamáže v historii naší mladé dvacetileté republiky ojedinělé (na jehož počátku stálo možná i zneužití chybného výkladu judikátu ESLP před naším slavným Ustavním soudem, kdo ví, a každopádně hrubá chyba zpravodajky, že chybnost jako soudkyně ústavní neodhalila, ale naopak na ní založila chybnou a zřejmě i nepřípustnou argumentaci obecnou v návrhu rozhodnutí, se kterým se ale nějak ani předseda senátu očividně nemohl plně ztotožnit a připojil pro jistotu své výhrady -viz dále), a při jejich předpokládaném množství a tedy pomalu politické síle, pochybuji už silně, že by tam se svými nároky proti naší milené české demokratické republice kolektivně alespoň částečně neuspěli.

A za to vše zřejmě primárně nese značný díl spoluzodpovědnosti právě tato paní Wagnerová, která má nyní ale i tu drzost "v jisté skupince senátorů" prosím prý i uvažovat o obžalobě prezidenta pro velezradu měsíc před skončením jeho mandátu a myslet to asi i vážně.

Kárné řízení proti ní je zřejmě už vyloučeno, ale nebylo by na místě odstoupt ze senátorského postu? Po této blamáži si opravdu přece jen těžko lze představit, že by v této zemi ještě kdy měla koho zastupovat.

A nebo přecejen zůstane věrna své židli a imunitě a bude třeba i dále za naše peníze vyplňovat pracovní dobu uvažováním o absurdních žalobách o jakých kolegyně paní Gajdůšková sní už zřejmě léta - až tím zřejmě v další vhodnou chvíli pro starou písničku nakazila i další senátory?

Poznamenám, že i prestiž Ústavního soudu mohla být i poškozena, neboť chyba, kterou v onom nálezu způsobila, zřejmě možná i zásadněji ovlivnila i rozhodování v onom případu.

Ale vem ho čert, stejně šlo jen o zrušení rozhodnutí jiné instance ve prospěch stěžovatele - a z toho se nestřílí.

O té pošramocené prestiži Ústavního soudu si to ale navíc úplně nemyslím, spíše naopak - a mám pro to pádný důvod: již totiž přímo právě v onom samotném nálezu I. ÚS 554/2004 (stále ten samý, který obsahuje onen neblaze chybný výklad případu Santos proti Portugalsku) byla současná neblahá situace téměř přesně předpovězena odlišným stanoviskem předsedy senátu, který případ rozhodoval - pana Miroslava Výborného - který tam na samý závěr nálezu dnes snad možno říci velmi prorocky připsal - a dovolím si ho zde plně odcitovat:

"Ačkoliv souhlasím s výrokem nálezu i převážnou částí jeho odůvodnění, nemohu nepřipojit dále uvedené výhrady.

Prvotně považuji za vhodné doplnit odůvodnění nálezu o připomenutí toho, že stěžovatelův případ se co do skutkové situace významně odlišuje od těch věcí, v nichž Ústavní soud dosud judikoval tak, že průtahy v trestním řízení nezakládají nepřípustnost trestního stíhání. Avšak i přes tyto skutkové odlišnosti vedoucí i mne k závěru o porušení ústavního požadavku proporcionality trestu, jenž byl stěžovateli uložen, neshledávám žádný důvod pro změnu opakovaně prezentovaného postoje Ústavního soudu, dle něhož "porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod" [viz např. nepublikovaná usnesení sp. zn. II. ÚS 32/03, sp. zn. IV. ÚS 8/03 a dále usnesení sp. zn. IV. ÚS 487/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 31, usn. č. 26) a též nález sp. zn. II. ÚS 7/03 (Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 100; publ. rovněž in www.usoud), a to byť v tomto nálezu je uvedené vyloženo jako obiter dictum], a to z důvodů, které v citovaných rozhodnutích Ústavní soud v minulosti vyložil.

Za správné považuji, aby při neschopnosti státu zabezpečit vedení trestního řízení tak, aby proběhlo spravedlivě, tedy mimo jiné bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě) dostalo se obviněnému dostatečné kompenzace za porušení tohoto ústavně zaručeného základního práva. Tato kompenzace se může projevit nejen ve formě výroku o trestu, ale i formou náhrady škody (za kterou - dle mého názoru - není vždy nutno považovat pouze materiální újmu) či formou finančního zadostiučinění. Poskytnout však tuto kompenzaci - byť zcela výjimečně - až zastavením trestního stíhání může se nejen významně dotknout práv poškozených, ale může též podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož úkolem mimo jiné je cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, a nikoli z důvodu protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout."

***

A nyní již spíše telegraficky: Jakkoli snad oklamán chybným právním výkladem a částečně snad i morálně odpovědný za nynější situaci, V. Klaus končí v úřadu za měsíc.

Do té doby by ho senátoři ani zřejmě nestihli obžalovat i kdyby to po výše uvedeném mělo ještě vůbec nějaký smysl o něčem takovém vůbec uvažovat.

Příští schůze Senátu je 3. března a muselo by se to ještě dostat na pořad přes proceduru organizačního výboru a odhlasovat.

Natož aby ho Ústavní soud stihl odsoudit - Ústavní soud musí dát podle zákona prezidentovi vědět nejméně 10 dnů před jednáním.

A pak už to nebude nikdy možné, protože jaksi přesně k 8. březnu, díky novele, která ten den vstupuje v platnost, přestane platit onen §96 zákona o Ústavním soudu, který dosud definuje velezradu, takže by po uvedeném datu dozajista nebylo vůbec možné prezidenta soudit, protože by jaksi nebylo doslova podle čeho, protože nové ustanovení o velezradě od 8. března přímo v Ústavě, i kdyby se na něj mohlo vztáhnout, což nemůže, vstoupí v platnost až zase toho 8. března a staré nahradí, kdy už V. Klaus nebude ve funkci hlavy státu, a nebude tedy co stínat, neboť penzisty je už stínat zapovězeno.

Jinými slovy tedy i kdyby se ona ústavní žaloba pro velezradu nějak stihla sflikovat v Senátu - včetně tedy nutnosti svolání mimořádné schůze Senátu na hodně dříve než onoho 3. března - řízení by se muselo u Ústavního soudu pak stejně zastavit úderem 8. března, protože jednoduše už pak nebude platit onen paragraf definující velezradu, podle kterého by ale naši geniální senátoři, dokud ještě platí, museli nutně prezidenta zažalovat (- Myslí-li samozřejmě něco takového vůbec vážně a nejde-li jen ve skutečnosti o další oblbování veřejnosti do podpory populistických kašpárků vezoucích se na momentální vlně za její peníze, a co zkouší hadrozubé bububu na skutečného politika, který sice není neomylný, ale stejně mu očividně v obhajobě naší svobody a potažmo suverenity, územní celistvosti a skutečné demokracie nesahají nejspíš ani po kotník a podle jejich vlastní logiky by si zasloužili být obžalováni ze zrady národních zájmů až snad na ojedinělé výjimky všichni.)

Suma sumárum génius Janeček a neméně geniální senátoři tedy zase mysleli a mysleli a mysleli, až vymysleli kulatý čtverec, nejspíše aby měli v novinách a na internetu zase nějakou vyslovenou pitomost, kolem které by o nich psali a kolem nich hodně hopsali, byla sledovanost a příjmy z reklam a pan "geniální miliardář" se zase zadarmo zviditelnil.

Zhruba 20 senátorů takovéto absurdity - které zřejmě nemají sebemenší naději na něco jiného, než další blamáž - prosím vážně dělá zřejmě v pracovní době za horentní platy, na které se jim skládáme na stále vyšších daních?

Obžalovávat prezidenta z velezrady za abolici? Za kterou notabene zcela nově (přesun pravomoci abolice z čl. 62 do čl. 63 novelou Ústavy účinnou od 1. 10 2012, a kterou si notabene vydupala právě sociální demokracie ;) už podle Ústavy (čl. 63/4) zcela jasně, výslovně a pouze odpovídá vláda, resp. zejména premiér, který to spolupodepsal. Zatímco podle téže Ústavy naopak prezident není z výkonu své funkce odpovědný (čl. 54/3)... 

...fakt úžasné, přeji opravdu hodně štěstí...

A dovolil bych si tedy panu milardářovi Janečkovi, samozřejmě za patřičný obolus za zprostředkování, a těm očividně podobně geniálním senátorům a specielně paní Wagnerové i snad zdarma doporučit přeskvělého Dr. Chocholouška - není to sice zástupce právní ale zákonný, ale i tak s ním určitě nad tím velezrádným Klausem vyhrají

...nějaký ten delší pobytový zájezd do, řekněme, ozdravovny.

 

Bohužel ale jak někoho (vele)zradí vlastní rozum, obvykle to s takovými jde stejně bohužel už většinou z kopce, neboť podle dosavadních vědeckých poznatků se zdá, že blbost je nejen velmi těžko ozdravitelná, sám to na sobě občas pozoruji, nemluvě samozřejmě o uzdravitelnosti, ale zdá se i, že sama sebou se násobí, či jak to inspirativně dnes právě v souvislosti s oním velezradováním v Senátu označil náš Aston, jedná se co do exponentu přinejmenším o tzv. blbnutí na kvadrát.

 

------------------------------------------------------------------

1 Každý návrh na zahájení řízení je přidělen podle klíče stanoveného rozvrhem práce jednomu ze soudců, který pak vystupuje jako soudce zpravodaj (shromažďuje podklady pro rozhodnutí a předkládá návrh na rozhodnutí, případně rozhodne ve stanovených případech sám o odmítnutí návrhu na zahájení řízení).

http://janzeman.blog.idnes.cz

čtěte také:

Paradoxy amnestie a srdceryvný vzkaz jejím odpůrcům

Amnestie aneb vohnoutí ruka spravedlnosti

Podpis zavazuje. Amnestie jako akt odpuštění je svou podstatou ušlechtilý skutek