„Mnozí z učitelů dějepisu se nám svěřovali, že raději svůj výklad končí u přelomu století, než aby vstoupili na nejistou půdu „dějin současnosti“, Chtěli však vědět, „jak to skutečně bylo,“ a když se po roce 1985 začalo temno měnit v šero, požádali nás, abychom se pokusili sepsat přehled, který by osvětlil „bílá místa v dějinách“. Souhlasili jsme a začali psát.“  (str. 5).

„Vycházeje z této tradice i potřeb současnosti, rozhodli jsme se napsat knihu poznámek a shrnujících soudů o důležitých otázkách dějin XX. Století, Napsat ji tak otevřeně a pravdivě, jak je to dnes, na dosaženém stupni poznání, možné a jak toho sami jsme schopni.“ (str. 8)


 

Autoři zejména k studentům směřované knihy Křižovatky 20. století se v samotném úvodu díla snaží čtenářům prezentovat své motivy pro jeho sepsání. Činí tak více než umně, vyvolávajíce dojem, že jednali z pohnutky veřejnosti. Vyjadřují se, jakoby se z jejich strany nejednalo o nic menšího a jiného než o nezištnou službu společnosti - to se pokusím vyvrátit nebo alespoň poukázat na možnost, že havlisté cíleně využili prostor ovlivnit naše myšlení a pokusili se zaset určitý druh odevzdání se, fatalizmu a pocitu bezmocnosti do našeho myšlení.

Jen o několik málo stran dále lze vyčíst, v jakém duchu byla myšlena fráze z úvodu „který by osvětlil bílá místa v dějinách“. V kapitole Pojem dějinné epochy. Industriální dějinná epocha a její vývojová fáze si autoři z pozice historiků nelegitimně přivlastnili možnost předpovídat důsledky tzv. 3. průmyslové revoluce. Jsem nabyt přesvědčení, že to učinili účelově pro prezentaci pouze a zejména vlastního havlistického pohledu na podle nich od té doby nutný směr vývoje lidské společnosti. Plné využití tzv. 3. průmyslové revoluce podmínili uvolněním stávajícího řádu a následnou integrací do širších nadnárodních celků. Více o své (havlioidní) vizi autoři sami:

 


„Tento nový převratný trend ve vývoji výrobních sil si vynucuje i nové způsoby organizace a začlenění ekonomik. I v největších zemích se stává národně státní rámec úzkým a nevyhnutelnou nutností se stávají mnohostátní a nadnárodní integrace.“ (str. 14)


 

Duchem a myšlenkami ryzí komunisté v rozporu s úlohou historika stupňují výklad své vize budoucnosti. Poodkrývají, čeho všeho by se integrační proces měl dotknout:

 


Jen v jejich rámci lze vytvořit dostatečný prostor pro efektivní využití robotizované výroby, projektovat systémy dělby práce, zabezpečovat suroviny, specializaci výzkumu, optimalizaci sortimentů, unifikaci součástek a uzlů, odbytu a servisu pro výrobní prostředky, ale i pro rozvoj laciné výroby spotřebního zboží. Jen v této dimenzi nadnárodních integrací mohou také efektivně fungovat informační, transportní, bankovní, měnové, ale i školské a kulturní systémy. (str. 14)

Pokud jde o světové prostředí, bude tedy v této fázi proces integrace směřovat k faktickému a prudkému snížení role skutečně suverénních státních subjektů. Zde vznikají možnosti jak mohutnějších zájmových konfrontací, tak ale i racionálních dohod a kooperací i stabilizaci vztahů. Zmenšením množství subjektů totiž vzniknou i jednodušší světové poměry. (str. 15)


 

Má podle Vás taková forma textu rysy pokusu o objektivní výklad historie? Kdybychom připustili, že autoři byli zasvěcení do záměru unifikovat světovou společnost, vytvořit tak nevyšší možnou podobu komunistické utopie, mohli bychom se oprávněně domnívat, že se jedná o pokus dopředně legitimizovat demontáž národních států. V minulém režimu by je za takový záměr a slova odsoudil stát, v tomto čase to můžeme udělat (díky bohu) jen my sami, uvědomit si a odsoudit jejich manipulativní snahy utlumit skrze média (v tomto případě skrze literaturu) v nás žijící demokratické principy, postavené na přirozené tužbě po svobodě.

Kniha nazývající sama sebe historickou učebnici ve svých myšlenkách mnohdy zachází až do podivuhodných krajností. Všimněte si například, jakým slovem autoři označují pozitivní vývoj lidské populace, označují jej nebojácně jako problém. S textů a proslovů Václava Havla je konečně také dobře známo, že eugenika a sociální inženýrství mají v jeho idejích své místo. Jeho následovníci pak přímo jmenují OSN jako do budoucna jediného možného řešitele fenoménu neregulovaného lidského rozmnožování. Věnujte pozornost také budoucímu času, který tito historikové užívají k tomu, aby popsali dle svých slov co nejobjektivněji naší historii, a jak se na havloidního historika sluší, historii budoucí:

 


 „Bude možné – na určitém stupni vývoje – projektovat i realizovat společné cílové programy více integračních celků, směřujících např. k dovršení industrializace třetího světa, k řešení problému populační exploze, ekologických projektů a norem, vesmírných výzkumů atd. Zdá se, že teprve v této vývojové fázi se plně rozvinou možnosti -  dnes pouze dřímající – v světové organizaci (OSN), jejíž první úlohou zřejmě bude zabezpečovat trvalost světového míru, ale která postupně bude sloužit i jako iniciativní struktura pro vyvolání a později i pro řízení těchto programů.“


 

Tyto ambice si havlisté jako součást globální socialistické revoluce uzurpují mít. Jakkoli mohou znít slova výše elegantněji a ctnostněji, důležité je, co jejích naplňování přináší. Je důležité myslet nejen na dosažení cíle, ale také na důsledky jeho uskutečňování. To je věc, která je pro havlisty zdá se nedůležitá – viz bombardování Jugoslávie, které v zájmu dosažení cíle lepšího stavu tamější společnosti, Václav Havel označil jako humanitárního charakteru. Toto může říci pouze člověk, který jde za svým cílem nemilosrdně, ignorující cenu za jeho dosažení, nehledící na jiné a na nic než na sebe a svůj úspěch.

http://tomaskupec.blog.idnes.cz