„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Předmluva knihy SMRT V SAMETU. Dobrodružná cesta z Uprostřed Nikde

Autor: Petr Hájek | Publikováno: 20.11.2012 | Rubrika: MÉDIA
Ilustrace

VTIPNÝ AFORISMUS dobře vystihující setrvačnost a omylnost lidského smyslového vnímání říká, že kdyby se Bůh náhle rozhodl neudržovat nadále vesmír v chodu a stiskl pomyslný vypínač, svět by sice v okamžení zmizel – ale většina lidí by si toho nemusela vůbec všimnout. Nestačili by ani postřehnout, že už nejsou. Zdánlivě by dál existovali, jen už by nic nebylo skutečné, vše pouhá iluze.

Někteří tvrdí, že už se stalo.

NA JAŘE 2009 jsem vydal knihu „Smrt ve středu“. Zabýval jsem se v ní mimo jiné mystifikacemi a manipulacemi, jimiž hlavní média – takřečený mediální mainstream – ovládají myšlení, jednání a činění miliónů lidí. U nás, stejně jako v celém v euroamerickém civilizačním prostoru.

Pokusil jsem se ukázat, jak tato média a jejich známí i běžně neviditelní spojenci krok za krokem cílevědomě a záměrně ničí demokratický politický systém a lidskou svobodu. Jak samy sebou vyvolené mediálněpolitické „elity“, postupně převzaly moc. A jak proto namísto demokracie žijeme – v mediokracii.

NOVINÁŘŮM z hlavních médií moje kniha kdovíproč hnula žlučí. Ve snaze ji očernit a odradit od ní čtenáře, spustili proti mně obvyklou skandalizační kampaň. Většina z nich přitom knihu ani neotevřela a hrdě se k tomu přiznávali. Netajili se ani tím, že dostali odpovědný úkol jakýmikoli prostředky mě společensky popravit. Dobře tak v praxi ilustrovali téma, o němž jsem psal.

Budiž popravdě řečeno, že jsem byl v mnohapřípadech spíše zástupným cílem. Žurnalisté spolu s některými osvědčenými celebritami „kulturní fronty“ se nad mou knihou rozhořčovali podle metody vybroušené letitou praxí. Na to, jak je jednoduchá, má poměrně dlouhý název: „Jakákoli mediální mystifikace, která může v očích veřejnosti Václava Klause poškodit či skandalizovat, je posvěcena, použitelná a přípustná, což stejně platí pro každého v jeho nejbližším okolí."

Tuto podmínku jsem víc než splňoval. V blízkosti hlavy státu jsem v té době pracoval již několik let. Nejprve jako prezidentův tiskový mluvčí, ředitel tiskového odboru a konečně jako vicekancléř prezidentské kanceláře. Takový výtečník má v české mediokracii pouze jediné nezcizitelné lidské právo: Využít své příležitosti a mlčet.

ZÁMINKOU k „odstřelu“ se oficiálně stala moje skepse k útoku z 11. září 2001. Po prostudování dostupných materiálů jsem dospěl k závěru, který musí učinit každý, kdo se k tomu odhodlá: Tato tragédie, která změnila svět, nemohla proběhnout tak, jak ji mediální mainstream vypálil do paměťových center většiny veřejnosti. Alespoň pokud fungovaly přírodní zákony, rozum a logika.

Atentát na budovy Světového obchodního centra v New Yorku jsem použil jako učebnicový příklad úspěšné mediální mystifikace a manipulace. Jako přesvědčivou ukázku, jak snadno veřejnost přijme za pravdu zjevnou lež. Všichni si totiž byli jisti, že prostřednictvím obrazovek katastrofu na Manhattanu nejen „na vlastní oči“ viděli, ale že také vědí, kdo ji způsobil.

Unesená letadla bořící se do věží Světového obchodního centra. Hořící a hroutící se budovy. Lidé vrhající se v zoufalství z oken. Sloupy prachu a kouře, chaos, křik, zděšení a pláč. Zbabělý útok islámského terorismu na srdce západní civilizace.

Existuje, jak známo, i jiná verze. Mainstreamová média ji sice občas v nějaké karikované podobě zmíní, ale vždy jen s „vysvětlujícím komentářem“, že jde o pokrm bláznů, o „konspirační teorii“. Tím se rázem vysvětlí, proč něco sice nemohlo proběhnout tak, jak média či vlády tvrdí, ale stejně to nic neznamená. Pokud realita nesouhlasí se svým mediálním obrazem, má smůlu a musí se přizpůsobit.

Absolutní většina veřejnosti tak byla od počátku krmena jen verzí oficiální – i když právě ta je ve skutečnosti konspirační. Předvedly ji televize, noviny a časopisy stotisíckrát. Ze všech myslitelných úhlů a záběrů, celků, polocelků i detailů. Staly se z ní televizní znělky.
I malé dítě tak dnes ví, co 11. září bylo - i čím se stalo: Symbolem spravedlivé obranné války Západu, kterou satanovi s tváří Usámy bin Ládina vzápětí americký prezident Bush vyhlásil: Proti mezinárodnímu terorismu, státům, které ho podporují, a občanským svobodám ve svých zemích.

SMRT VE STŘEDU se navzdory skandalizacím dočkala řady dotisků a na pár měsíců se stala nejprodávanějším titulem ve svém žánru. Dodnes dostávám mnoho zajímavých dopisů ze všech koutů naší země i ze zahraničí. Zúčastnil jsem se také řady pozoruhodných diskusních setkání se čtenáři. Dominovala v nich jedna stále se vracející otázka: Mají média veřejnost definitivně pod kontrolou? Jeden pozoruhodný fakt může být přinejmenším částí odpovědi: Ve chvílích, kdy píšu tyto řádky, již většina Američanů nevěří, že 11. září proběhlo tak, jak se jim prostřednictvím mainstreamových médií pokusila zabudovat do hlavy jejich vlastní vláda. V mnoha evropských zemích uvádějí různé průzkumy podobně skeptické výsledky. Jak na to ti lidé přišli, když mainstream nadále omílá pouze mantru oficiální verze?

Mnohé nasvědčuje tomu, že se dávají do pohybu daleko mohutnější síly, kterým ani média, ani ti, kdo za nimi v přítmí stojí, nemohou či neumějí svými technologiemi a propracovanými metodami manipulace vzdorovat. Pokud nejde jen o další iluzi, je na programu dne klíčová otázka: Jsme schopni porozumět mechanismu těchto „samočinných“ procesů a neřízených sil? Dokážeme pochopit jejich podstatu a – je-li to
vůbec možné –, spolupracovat s nimi v téměř již ztraceném boji proti mediokracii a jejím spojencům a kolaborantům, mohutným pátým kolonám, usilujícím v jistém velmi konkrétním zájmu zničit naši civilizaci?

TYTO ÚVAHY - a mnohé další v nich pramenící – mě vedly k rozhodnutí napsat volné pokračování textu, jenž vzbudil téměř jednoznačně upřímnou zášť mediálního mainstreamu a stejně upřímnou a téměř jednoznačně pozitivní reakci většiny čtenářů. Jenže zběsilý pád mnoha napohled neotřesitelných jistot na začátku druhé dekády prvního století třetího tisíciletí připomíná, že za oponami mediálních lží a mystifikací se skrývá problém mnohem komplexnější: Tichým překlopením demokracie v mediokracii získal projekt globální totalitní revoluce zbrusu novou mocenskou základnu, proti dosavadním metodám přímo zázračnou. Kterákoli část reality se nyní může kdykoli proměnit ve svůj protiklad, bez náhrady zmizet, nebo se naopak vytvořit - a my si toho nemusíme vůbec všimnout. Nestačíme včas postřehnout, že už jako svobodné lidské bytosti neexistujeme.

UTŘÍDIT napohled chaotickou změť signálů, znamení a událostí do smysluplného výkladu v takto relativně stručném a všeobecně zaměřeném textu není prakticky možné. Možné však je vrátit se k podstatě a původnímu významu mnoha zapomenutých pojmů, „proroctví“ a mediálním propagandistickým smetím nezamlžené podstatě historických souvislostí.

Epocha „klipů“, v níž žijeme, dává mediokracii do rukou obrovskou zbraň: Pěnivý tok nových a nových „informací“ vytváří iluzi, že každou chvíli se „všechno změní“. že „to, co bylo, dávno není“, protože aktuální kauza, skandál, krize, politické šarvátky, skutečné či pouze virtuálně vytvořené globální nákazy - pandemie - cokoli, co dosti hlasitě po několik dnů či týdnů média v různých „reality show“ předvádějí publiku, smaže paměť a nadiktuje paradigma JE JEN NYNÍ.

Je to přitom přesně naopak: Jenom uchováním paměti a vědomí souvislostí, kontinuity historických událostí máme šanci pochopit, kam všechny manipulace vedou - a bránit se jim. Nevystačíme už s křehkým povědomím o včerejšku či předvčerejšku, s matnými vzpomínkami na minulé měsíce či roky, na poslední desetiletí - i když také o nich už nic určitého lidé většinou nevědí, a přijímají proto jako realitu jejich falešné mediální kopie.

KONEC SVĚTA „podle mayského kalendáře“ patří do okruhu malých záhad, jež s výše řečeným bezprostředně souvisejí. Z jakých důvodů rozehrála média tento motiv silněji a s menším opovržením než mnohá jiná podobná „proroctví“? Vědí snad ti, kdo stojí v pozadí za mediálními kampaněmi globálních rozměrů, že skutečně hrozí nějaké mimořádné nebezpečí, na něž touto varietní metodou veřejnost decentně upozorňují a připravují?

Anebo ještě jinak: Co znamená „konec světa“, pokud z něj strhneme mediální nálepku senzačnosti, bulvárnosti, a tím také naprosté nepravděpodobnosti? Má smysl se něčím tak podružným a nevážným vůbec zabývat? Copak existuje reálná možnost, že náš svět nemá před sebou vědecky předpokládaných několik miliard roků, ale třeba jen pár měsíců nebo let? Kupodivu něco takového opravdu možné je.

Nikoli však ve smyslu různých sci-fi či katastrofických filmů, které v posledním dvacetiletí prožily obrovskou konjunkturu. Zvláště pokud měly ekologický podtext, či líčily nečekaný příchod nepřátelských bytostí z vesmíru a statečný boj pozemšťanů o zachování svobody a naší krásné civilizace, takže šlo pouze o součást běžné propagandy - pracující ovšem s čímsi, co je v člověku hluboce uložené. S očekáváním nějaké zásadní události, která zcela změní tok dějin a postaví nejen každého člověka, ale vpravdě celé lidstvo před zásadní a definitivní volbu, která naše životy přesahuje.

Takové myšlenky a představy si většina lidí dnes příliš nepřipouští. Nanejvýš se jimi baví či „příjemně děsí“ v kinech a před televizí. A přece stačí málo, abychom spatřili, že v tomto osudovém tématu o nic nevážného, podružného ani senzačního nejde. Vůbec není vyloučeno, že možná dřív, než bychom čekali, zažijeme cosi zcela nepředstavitelného. Mimo aktuální možnosti fantazie průměrného občana Západu TO bude proto, že to před ním jak mainstreamoví politici a novináři, tak autoři a výrobci „katastrofických“ filmů již celá desetiletí usilovně tají. A samozřejmě i před sebou.

CO VÍC - naše bezprostřední realita má podle mnoha známek s tímto opovrhovaným tématem dost možná hlubokou souvislost. Stejně jako se po pádu komunistické moci ve významné části světa mnohým zdálo, že navždy přišla doba míru, demokracie, svobody a prosperity - takřečený konec historie - tím víc jsou dnes tito lidé frustrováni pocity opačnými: Finanční a hospodářské krize, války v mnoha částech světa, roh hojnosti jako by vysychal, dříve neznámé existenční problémy jsou víc a víc každodenní skutečností.

Tajné služby, policie, státní zastupitelství a soudy vstoupily do našeho světa s donedávna nepředstavitelnou arogancí a všudypřítomností. Slovo KORUPCE se stalo tímtéž základním pojmem jako v minulém režimu TŘÍDNÍ BOJ. Má také podobné důsledky: Policie zatýká, údajní i skuteční zločinci se skrze mediální štvanice škvaří ve společenském opovržení či přímo ve vazbě, aniž ještě proběhl soud. A když k němu dojde, probíhá v přímém přenosu s rozsudky často tak fantastickými, že o nějakém hledání spravedlnosti nemůže být ani řeči - bez ohledu na vinu či nevinu obětí.

Ostatně dnes už soudci v rolích nevolených politiků rozhodují o existenci celých státních útvarů. O jejich suverenitě, či podřízenosti velkým nadstátním celkům - a většinu veřejnosti to nechává zcela chladnou. To proto, že z médií vědí, že je to tak správně. A když to říkají média, není proč se vzrušovat. A tak se nakonec občan ani nevzruší, když mu soud vezme jeho základní občanské právo: volit a být volen.

Stejně tak je občanu jedno, když mu před očima mizí základní mravní a společenské hodnoty, které ještě před pouhými několika desetiletími patřily k jeho jistotám – dokonce i uprostřed „reálného socialismu“. Například že stát dává jistá privilegia osobám opačného pohlaví, aby vytvořily rodinu, z níž vzejdou děti. A že tyto výhody nemohou mít třeba homosexuálové, protože z jejich nepřirozeného vztahu nic přirozeného vzejít nemůže.

Stačí však pár let mediálního oslavování homosexualismu, aby občan mávl rukou - a ještě si připadal moderně „tolerantní“, neboť je v tomto smyslu mediálně chválen.

Stejné je to s potraty, které již nejsou vnímány jako vražda života v jeho samém počátku, ale jen jako „technický“ zásah, jenž je zcela v kompetenci toho, kdo dítě nosí. že je početí a vznik života absolutní zázrak, který nikdy nemůžeme zcela pochopit, zdánlivě vyvrací „technika“: Takzvaná asistovaná reprodukce, umělé spojení vajíčka a spermie ve zkumavce. Zda se vznikem života, který v přirozené podobě být neměl, nezpůsobují v budoucnu nepředstavitelné následky, není zajímavé. Stejně nezajímavé jako umělé „ukončení života“, takzvaná eutanazie, čistá vražda - zatím jen na „přání“ vražděného.

Podobných příkladů je neskutečně mnoho a přibývá jich geometrickou řadou. Zdá se, že už úplně všechno se smí a že je to možné. „Yes, we can“, Ano, my můžeme, bylo heslem volební kampaně muže, jenž kandidoval na nejvyšší post v nejmocnější zemi světa a byl zvolen v hysterické atmosféře připomínající příchod Mesiáše. Jaký div, že poté začal prosazovat normy, které s původním světem a hodnotami, na nichž vznikla euroamerická civilizace, nemají nic společného.

MESIÁŠ je pojem právě z „onoho“ světa, který se jako v lučavce královské rozpouští tempem přímo závratným spolu se základními mravními a společenskými normami, jakož i hodnotami platnými po tisíciletí. Za jásání a aktivního přispívání mediálních a politických elit jej pohlcuje svět „Ano, my můžeme“: Můžeme prohlásit cenné za bezcenné, nelidské za lidské, vraždu za techniku, Boha za mrtvého. V takovém světě již neplatí nic. Není-li Bůh, je možné COKOLI. Ateismus, náboženství, které přinesla a postupně uzákonila francouzská revoluce a její dědicové a následovníci, je vyjádřením právě onoho cokoli. Přineslo kromě jiného bolševismus a nacismus - a v naší epoše europeismus. Ideologie, které směřovaly k novému vytvoření světovládné říše - tolik podobné té, z jejíhož pádu naše civilizace povstala: starověké Říše římské.

Nahradilo ji křesťanství. Misijní světové náboženství navazující na židovskou víru v jediného Boha, na víru v Mesiáše, spasitele lidstva. Tím, podle křesťanů, byl Ježíš Kristus. Byl ukřižován, přesně jak předpověděl. A přesně podle jeho dalších předpovědí a norem, které tento vtělený Bůh člověku přinesl, začal neuvěřitelný rozmach civilizace, které je dnes více než dva tisíce let. Háček byl v tom, že Ježíš předpověděl také svůj opětovný příchod na Zemi - parusii: Poslední soud Boží nad každým živým i mrtvým - a konec našeho světa. Pro mnohé naději na novou duchovní i tělesnou existenci po pozemské fyzické smrti, pro mnohé hrůzu z věčného zatracení.

KONEC SVĚTA - takzvaná Apokalypsa - je závěrečná kniha Bible, která popisuje proč, jak a za jakých událostí tento konec světa nastane. Podle čeho bude možné jeho blízkost poznat. Co mu bude předcházet, co jej bude provázet, podle jakých znamení a událostí bude možno usoudit, že dějiny pozemského lidstva se přiblížily ke svému konci. Od té doby se nejvýznačnější duchové snažily tuto zprávu o konci časů vyložit a pochopit. V mnohém se výklady liší, v zásadním se však naprosto vždy shodují: Hlavním příznakem bude masivní odpadnutí od křesťanství a rozšíření ateismu. Druhou nezbytnou podmínkou je příchod Antikrista - člověka, jenž se postaví do čela nové světové říše, obnoveného Říma. Protože většina z mnoha a mnoha znamení závěrečných etap Apokalypsy je v současném světě realitou, není od věci pátrat i po oněch zbývajících, především po těch nepochybných. Pro ateisty věc k bohorovnému úsměvu - přesně podle dávných předpovědí.

ANTIKRIST a jeho několikaletá vláda nad světem je téměř jediným ze znaků, které zatím ve „skládačce“ chybějí. Zdá se, že nejednou měl již nakročeno, ale vždy NĚCO jeho příchodu a vládě zabránilo. Světem zřejmě prošly desítky potenciálních Antikristů, kteří se nakonec „nepodařili“. Je tomu tak i v současnosti?

Bylo by s podivem, kdyby ne, když naše doba jinak většinu ostatních podmínek všeobecné absolutní zkázy tak skvěle naplňuje. Ale kde hledat tohoto zásadního protivníka božského zakladatele křesťanské civilizace? V Americe? V naší milované Evropské unii, která je jasným a nezakrytým pokusem o nové oživení velké říše? Mezi nejmocnějšími muži a ženami politiky, vědy či umění? Mezi bankéři či nejbohatšími podnikateli naší doby?

Existuje jedno významné proroctví z konce předminulého a počátku minulého století, od autora, kterého uznávali třeba i Dostojevskij nebo Tomáš Garrigue Masaryk či papež Jan Pavel II. Literární díloproroctví, které kromě jiného fascinuje svým přesným popisem událostí na počátku jedenadvacátého století.

Proroctví, které přesně popisuje původ, vlastnosti, životní dráhu i ambice muže, jenž se může stát Antikristem. Je fascinující, jak věrně tento popis odpovídá obrazu našeho významného rodáka - Václava Havla.

První prezident naší „postsovětské“ republiky se ale Antikristem zjevně nestal - a pro své tušené kritiky raději výslovně dodávám, že si nemyslím, že na tuto strašlivou „funkci“ vědomě aspiroval. Tvrdím však, že byl někým a něčím podstatně jiným, než za co ho vydávala média, něčím a někým podstatně jiným, než za co ho měli jeho spoluobčané. Něčím, co s antikristovskou tématikou úzce souvisí.

Zemřel oslavován a veleben jako nekorunovaný svatý muž, srdceryvně, upřímně a po mnoho dnů želen veřejností své údajně hluboce ateistické země. Alespoň mediální obraz této události - tolik připomínající skony diktátorů Stalina, Gottwalda a dalších - chtěl něco takového navodit a vyprovokovat. To by ještě nebylo nic tak zvláštního. Náhle osiřelí pohrobci malého velkého muže v politice, kultuře a médiích potřebovali zafixovat v mysli národa nesmrtelnou ikonu, z jejíhož obrazu musejí dále žít. Ti pracovali pro sebe.

Celý euroamerický svět se ve svých elitách sjel do Prahy při příležitosti jeho pohřbu. Šlo vskutku jen o projev nesmírné prestiže našeho velkého muže v mezinárodních kruzích, nebo Václav Havel představoval a byl dlouho připravován ještě pro něco jiného? Takové
otázky už zdánlivě míří z apokalyptických úvah někam do daleka „obyčejné“ politiky. Ale opravdu jen zdánlivě.

Nejen proto, že žádná „obyčejná politika“ není, protože už není vůbec žádná politika. Především však proto, že stopy apokalypsy - ať si pod tím představuje podle svého světového názoru kdo chce co chce - je vždy nutno hledat ve svém nejbližším okolí.

DVACETILETÝ SOUBOJ Václav Havel - Václav Klaus v tomto slova smyslu vůbec nebyl jen „regionální šarvátkou“ dvou výrazných osobností polistopadového českého světa. Jako na displeji ukazoval všechny tendence a směřování naší nemocné euroamerické civilizace, její velké možnosti i fatální nebezpečí. Právě tento rozměr politického zápasu na „malé české“ mocenské scéně měl daleký a hluboký přesah.

Co však více - často dramatické klání dvou klíčových postav českého veřejného života hrálo podle mnoha indicií významnou roli i v mezinárodních souvislostech -, a nejen v našem bezprostředním okolí. Roli daleko podstatnější - a hlavně úplně jinou - než předstíral jednohlasý chór havlistických mediálních sborů. Pokud v „pátrání po realitě“ odstraníme tuny balastu a mystifikací a pohlédneme na tuto „válku světů“ v českém brožovaném vydání jinýma očima, vynoří se otázky nejzákladnější. Ta po smyslu a podstatě nikoli filmově brakové postavy Antikrista na místě prvním. A s ní všechny další.

ČÍM NAŠE CIVILIZACE - dnes, více než dvě stě let po francouzské revoluci - doopravdy je? Nese ještě étos demokracie a svobody, jak o sobě tvrdí, nebo je od počátku spíše laboratoří v rukou „osvícených“ - tedy iluminátských - revolucionářů, odhodlaných uskutečnit šílený sociálně inženýrský plán?

Co je smyslem tohoto PLÁNU? A především - jakou roli v něm jeho autoři přisoudili nám, takzvaně obyčejným lidem, kteří chodí do práce, nakupují, mají rodiny a všední starosti a jednou za čas vyrazí k volbám, aby zmanipulováni médii tento temný projekt postupně legalizovali?

Taková cesta nutně vede na KŘÍŽ otázek, které naši každodenní realitu přesahují: Jaké šance má dávný plán na totalitní ovládnutí světa? Je pouze v lidských hlavách a rukou, nebo mu ve skutečnosti vládnou nadlidské síly, které chtějí zničit naši dva tisíce let existující dominantní civilizaci, protože je smrtelně ohrožuje? Síly, které na jedné straně ve svobodných zednářích, nebo obecněji řečeno v iluminátech, a na straně druhé v islámu a v dalších otevřených či skrytých nepřátelích křesťanství vykročily v posledních dvou stoletích společně k závěrečnému „pochodu na Řím“?

Nebo mají naopak pravdu ti, kteří se takovým úvahám shovívavě usmívají jako zábavě pro volný čas v podání „romantických přátel konspiračních teorií“? Ti, kteří jsou dostatečně vážní a seriózní, aby nepochybovali, že naše civilizace je výsledkem evoluce rozumu. Ti, kteří věří, že to byl právě rozum a jeho nekonečné schopnosti a možnosti, co nás postupně osvobodilo od tmářských náboženských představ, v nichž bohužel stále ještě spočívá absolutní většina méně vyvinutého lidstva. Nebo to je ještě jinak?

Pokusme se na tyto otázky podívat pohledem nezakaleným mediálními ohňostroji slov, obrazů a zvuků. Pokusme se nad tímto textem alespoň na chvíli vrátit do zákoutí našich vnitřních světů. Zkusme svobodně, bez cenzury politické korektnosti, udělat malý kontrarevoluční úkrok od mediálního rachotu každodennosti.

A pokud snad někoho následující stránky osloví, nebo dokonce na okamžik povytáhnou z pěny mohutného proudu předstírané reality, pak se společně ptejme, jaká je šance vytvořit k němu PROTIPROUD. Není to beznadějná cesta. Máme spojence, kterého nikdo nepřekoná, přestože se o to mnozí soustavně a zbytečně pokoušejí. Druhou možností je nechat se nést proudem a neptat se, kam ústí, ani kde pramení.

K dobrodružné pouti za realitou nejsou potřeba letadla a výlety do dalekých zemí. Stačí se rozhlédnout kolem sebe - a v sobě. Mnohé pak možná překvapí zjištění, že „všechno je jinak“. Že velmi pravděpodobně i událost, která nám zpočátku tak nádherně změnila život a jejíž název-výklad SAMETOVÁ REVOLUCE jsme tak bezstarostně a vděčně přijali, byla součástí cynického „zdrojového kódu“ mystifikace.

Pokud jeho skrytému smyslu neporozumíme, již zítra budeme opět velebit otroctví jako svobodu a SMRT – tentokrát balenou v syntetickém SAMETU - jako báječný život.

Někteří tvrdí, že už se stalo.

čtěte také:

Hájek: Média v ČR ovládají havlističtí zednáři

Ještě z knihy Petra Hájka: Kdo řídil zinscenovaný pád komunismu a jak škodil Václav Havel

Václav Havel byl služebníkem Satana a mohl být pravým Antikristem. Čteme z knihy Petra Hájka

Klíčová slova: pravdoláska  | média  | Havel  | domácí politika  | Česká republika  | historie  | propaganda  | manipulace  | Klaus  | demokracie  | církev
5339 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny