„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Hospodářství a peníze. Ukázka z knihy "Co nesmíte vědět"

Autor: Michael Morris | Publikováno: 23.3.2012 | Rubrika: ZISKY & ZTRÁTY
Ilustrace

„Mluvit pravdu v čase
všeobecného klamu je revoluční čin.“

George Orwell

Ze čtyř dílů této knihy vás bezpochyby nejvíce potěší obě střední části. Půjdeme zde doopravdy k věci, slovo za slovem doslova „vymeteme chlívek“, pojmenujeme osoby v pozadí - vládce Země, rozpleteme síť firem a zveřejníme, jaké ničemnosti naplánovali pro naši budoucnost. Dozvíte se všechny detaily.
Abyste všemu lépe porozuměli, přece jen se však nejprve budete muset zabývat hospodářstvím, penězi, zlatem, inflací a vůbec nástroji moci a manipulace, jinak řečeno: bankami. Místy to možná půjde poněkud ztuha, ale nakonec budete odměněni - mnohem lépe pak pochopíte souvislosti.
Začneme událostmi posledních let, protože jsou do jisté míry stále ještě čerstvé. Kolik toho víte o probíhající hospodářské krizi? Co si myslíte, že ji spustilo a co způsobilo? Domníváte se, že už je zažehnána?

Velká krize

Las Vegas. Flamingo Road. Tma se rozprostírá nad pouštním městem, avšak miliardy světýlek proměňují noc v den. V kasinu uvnitř Caesarova paláce, jednom z nejluxusnějších ve městě, to sladce voní vášní a chtíčem. Vzadu u jednoho z pokerových stolů sedí muž, kterému právě přeje štěstí: černý oblek, bílé boty, nagelované vlasy sčesané dozadu. Před ním se kupí svazky dolarů a hromady žetonů. Má teď vítr v plachtách - chová se stále rozpustileji a také stále více riskuje; shlukují se kolem něho ženy s hlubokými dekolty, šampaňské teče proudem, adrenalin kalí rozumné uvažování. Vzduch by se dal krájet. Zase má dobrou kartu. Davem proběhne vlna šepotu.

Vše se daří až do chvíle, kdy má manažer kasina, který sedí v potemnělé místnosti v jednom z horních pater, dítěte štěstěny prostě dost. Dává znamení krupiérovi a do hry se dostávají falešné karty - plán B. Nyní záleží jen na tom, jestli se jedná o profesionálního hráče, nebo ne. Pokud ne, obratem ruky vše zase prohraje. Pokud ano, ukončí hru, nechá si proplatit žetony a vytratí se.
V tom případě se ale spouští plán C - jsou vysláni rváči. Na parkovišti nebo v hotelovém pokoji mu seberou všechny peníze a přinesou je nazpět. Hra je jednoduchá: zisk nakonec vždycky putuje do banku, jinak by neexistovala kasina. Jakýkoliv jiný scénář představuje naprostou výjimku nebo idealistické představy.

Nejedná se totiž o hollywoodskou gangsterku, jež končí happyendem, nýbrž o realitu. V zásadě neexistuje rozdíl mezi hernami, soukromými bankami a centrálními bankami. Všechny přinášejí nepředstavitelné bohatství svým vlastníkům, a ti pak milostivě dovolí ostatním, aby se na jejich zisku podíleli - ovšem jen do té míry, nakolik uznají sami za vhodné.

Las Vegas žije ze show, blikajících světel, dlouhých nohou a krátkých sukní, z adrenalinu, tvrdého pití, hudby, kulis, mýtů, falešných tvrzení a nadějí na rychlé zbohatnutí. To však není možné, přinejmenším ne na dlouho, protože nakonec vždycky vyhraje banka!

Americký trendový prognostik Gerald Celente v rozhovoru ze 17. listopadu 2010 řekl:
„Tohle je začátek konce eura. Euro bylo vytvořeno s velkými očekáváními, v době velké hospodářské euforie a za předpokladu, že růst nikdy neskončí - ale každý růst má nevyhnutelně svůj konec! To, co se v Evropě děje, není jen prostý dominový efekt, tohle je světová hospodářská krize. Od roku 2007, kdy začala, se (kromě toho, že centrální banky vysypaly biliony dolarů jako pokus o záchranu systému, který se zhroutil sám do sebe) nic nezměnilo!“

Lze očekávat, že současná hospodářská krize, jež se dala do pohybu souběžně s bankovní krizí a prasknutím bubliny v oblasti obchodu s realitami v Anglii, Irsku, Španělsku a v USA, dalece překoná krizi ze třicátých let. V tomto bodě jsou mnozí vážení ekonomové zajedno.

Spouštěčem obrovských problémů, které nyní trápí všechny státy, bylo, že banky - především ve výše jmenovaných zemích - poskytovaly úvěry na nemovitosti, u nichž bylo jasné, že je dlužníci nikdy nebudou schopní splatit. Nemyslím tím, že si dlužníci (tedy stavitelé a nakupující) uvědomovali, že úvěry nesplatí, nýbrž že každý soudný ekonom, a tím pádem také banka, musel nevyhnutelné splasknutí bubliny předvídat, a to z jednoho prostého důvodu: velké banky západního světa v devadesátých letech poskytovaly úvěry bez jistiny každému, kdo o to požádal. V Číně byla podobná situace. Úvěry se přímo vnucovaly, úroky neustále klesaly, půjčky byly pořád výhodnější a banky financovaly nemovitosti až do výše sta procent! To znamená, že dlužník vůbec nemusel přispět vlastním kapitálem, a přesto si mohl od banky vypůjčit na koupi domu nebo bytu celou částku - což hovoří proti jakémukoliv obchodnímu duchu a uvažování; přinejmenším na první pohled.

To mělo za následek, že stále více lidí, kteří si dříve ani netroufali snít o vlastním bydlení, zavětřilo příležitost a bralo si realitní úvěry. Stoupající poptávka povzbuzovala obchod s realitami, ceny stoupaly. Domy se proměnily v objekty spekulace. Chuť nakupovat stále rostla. Spotřeba stoupala, jakoby neexistovalo "zítra!" Velmi snadno se dalo přijít k penězům a kdekdo chtěl své bohatství vystavovat ostatním na odiv.

Vše vypadalo zdánlivě dokonale: kdo si koupil dům, mohl se již po roce těšit z domnělých pěti nebo deseti procent růstu jeho hodnoty. Za deset let by tentýž objekt měl mít teoreticky dvojnásobnou, pokud ne ještě vyšší hodnotu! A co teprve po dvaceti letech? Fantazie a lačnost neznaly hranic.

Tento údajný nárůst hodnoty vypočítali tzv. nezávislí experti, které nepověřili ani prodávající, ani banky. Podle fair value (=reálné tržní hodnoty) se neustále vypracovávala nejnovější ocenění nemovitostí. Sotva překvapí, že většinou ve prospěch zadavatele, a podle toho "naskočila" i hodnota. Co následovalo?
Lidé vycházeli z předpokladu, že při podobném obchodu beztak nemůže nikdo nic ztratit. Zlehkomyslněli a začali si najednou brát i úvěry s očividně špatně nastavenými podmínkami. Prostě každý chtěl být u toho. Lidé byli doslova svádění k tomu aby se zadlužovali. Auta, elektronika, zařízení, dokonce i dovolené - vše se dalo pořídit na dluh, stačilo vytáhnout kreditní kartu.

Konec internetové horečky (=anglicky: dot-com-bubble) na konci devadesátých let však jako silné varování dostatečně nezapůsobilo. I když přišly o veškeré své úspory miliony lidí na celém světě, poté co investovali do tzv. nové ekonomiky (=New Economy). Jednalo se o firmy zaměřené na počítače a internet, které však nevlastnily prakticky nic, žádné licence, továrny či stroje. Žily pouze z barvitě líčených idejí a profitovaly z rychle rostoucího trhu. Když se však trh nasytil a mnohé představy se ukázaly bezcenné, burzovní kurzy firem New Economy se propadly a strhly s sebou i veškeré obchodování s akciemi.

Šok netrval dlouho. Všichni totiž vycházeli z předpokladu, že ceny nemovitostí porostou i nadále. A právě tohle byla ona zásadní chyba - omyl, se kterým velké banky počítaly!

Je totiž nemožné, aby hodnota určitého zboží nekonečně stoupala. Konstantní nárůst cen je možný jedině tehdy, kdyby na trh proudilo stále více peněz. Jinak by přece chyběly peníze k uhrazování stále vyšších sum, takže ceny by zase klesly.

Stále větší objemy peněz v oběhu, které ve skutečnosti vznikaly následkem ulehčeného a podporovaného poskytování úvěrů, však způsobily, že peníze ztrácely na hodnotě. Inflace rostla, až se nakonec srovnala s domnělým zvyšováním hodnoty. Životní náklady i mzdy rostou, ovšem ne ve stejné míře. Euforii střídá strach, začíná se boj o přežití.

Poznámka:
Máte-li na tomto místě problém pokračovat ve čtení, prosím o strpení. Tematiku poskytování úvěrů a inflace brzy blíže probereme. Vím, že je frustrující, když člověk něčemu nerozumí, i to, že s uvedenými pojmy mnozí čtenáři mohou mít obtíže. Znám to z vlastní zkušenosti. Určité souvislosti pochopíte již po několika stránkách, to vám slibuji.

Když ekonomika stoupá strmě vzhůru a do oběhu jde více a více peněz, neproporčně stoupají ceny vůči platům, neodvratně se tehdy dostává do bodu, kdy se konzumenti, aby si udrželi životní úroveň na jakou jsou zvyklí, stále více zadlužují. Potom se začíná šetřit, chuť nakupovat mizí. V tomto bodě se motor ekonomiky začíná drhnout a vynechávat.

Nejistota se rozmáhá. Média a politika chlácholí a povzbuzují k dalšímu konzumu, znovu a stále dokola: „Poslouchej!, Konzumuj!, Konzumuj!, Konzumuj!...“
Lidé by rádi, ale už to nejde. Chybí peníze. Náhle se motor zastaví nadobro. Ujel svých tři sta tisíc kilometrů a je vyřízený. Hospodářství se zadrhává - šíří se strach, panika, čiré zděšení. Jak se to mohlo stát?

Stále více dlužníků už nedokáže udržet pod kontrolou své půjčky, už si je nemůže dopřát. To je okamžik, kdy bublina splaskne. Tohoto bodu jsme dosáhli na podzim roku 2007. Již několik let předtím bylo jasné, že se blíží konec, ale velké banky přesto dále vesele poskytovaly úvěry a nutily menší instituce, aby činily totéž, protože by je jinak postihl masivní odliv klientů. Popsaný princip známe pod názvem letadlo nebo pyramidový systém: první, kteří vstoupí do hry, slíznou smetanu. Čím později se kdo přidá, tím jistěji na svém vkladu totálně prodělá. Jedná se o odedávna známý a osvědčený princip, jenž stále znovu nachází své oběti. Pod titulkem „Alle Ballons kommen runter“ (=Všechny balóny klesnou) napsal Spiegel online již 14. března 2006:
„Nikdy v posledních třiceti letech ceny amerických nemovitostí tak masivně nestouply, jako v období od roku 2003 - a nikdy nebyl tak často prorokován také krach“, psal ekonom Filli Semmler. „Šťastní jsou ti obyvatelé New Yorku, kteří se na začátku devadesátých let chopili příležitosti. Tehdy, krátce po první válce v Iráku, byl dvoupokojový byt na Manhattanu k mání za rovných patnáct tisíc dolarů. Dnes, o patnáct let později, je tržní cena někde kolem čtyř set tisíc dolarů. Během uplynulých třech let se ceny ještě jednou zdvojnásobily.“

Hovořit lze o tučném zisku - nebo také o mohutné inflaci. Zatímco ceny domů a bytů v Americe v letech 1975 až 2000 ročně stoupaly v průměru o 1,8 procenta, od roku 2000 vzrostly o podivuhodných 7 procent. V roce 2005 se pak v celostátním průměru vymrštily o dalších přibližně deset procent nahoru - ve velkoměstech dokonce i výše.

Všechno to umožnily lehkomyslně poskytované úvěry od bank, které samozřejmě jednaly velmi promyšleně. S chladnou vypočítavostí a svým chováním provokovaly stoupající poptávku po nemovitostech. Tatáž hra probíhala v obdobném měřítku v Anglii a Irsku, stejně jako ve Španělsku a v umírněnější podobě také v celém západním světě i v Číně.

Když od roku 2002 nesplácených úvěrů neustále přibývalo, tedy stále více dlužníků nebylo schopno hradit své dluhy, rozjelo se čilé obchodování právě s těmito závadnými úvěry. Kvůli velké míře rizika se s vysokými náklady prodávaly jako kompletní balíky z jednoho státu do druhého.

Jednoduše vyjádřeno: banky prodávaly nekryté úvěrové pohledávky svých klientů jiným bankám, aniž by se zeptaly samotných dlužníků! Obchodovaly s dluhy! Umíte si to představit? Ptáte se, jak to funguje?

Když si například rodina v Kentucky vzala od Bank of America úvěr na dům, najednou dlužila tyto peníze, dejme tomu, u Deutsche Bank, nebo jiné bankovní instituce někde na Islandu či v Itálii. Jestliže rodina v Kentucky předtím měla svou kontaktní osobu ve filiálce své domovské banky, pak se už neměla na koho obrátit, protože, zůstaneme-li u příkladu, Deutsche Bank v Kentucky žádnou pobočku nemá!

Nechci vás trápit dalšími detaily. Pokládám jen za důležité, abyste pochopili, jak absurdní a nelidské je čachrování s lidskými životy a existencemi a jak nás to všechny navzájem odcizuje. Vede k tomu, že konzument ztrácí jakýkoli přímý vztah a spojitost s penězi. Při bližším průzkumu se zdá, že se vše odehrává přesně podle plánu.

Ještě bych chápal, že někdo se chce špatných úvěrů zbavit, prodat je a vylepšit si tak své bilance. Stěží pochopitelné však je, že se tak dlouhou dobu našlo tolik bláznů, kteří tyto bezcenné úvěry koupili.
Jestliže se nyní ptáte, jak je možné, že se takový obchod vůbec uskutečnil, odpověď zní prostě: protože banky si svá pravidla a zákony určují samy. Na tomto místě mému tvrzení musíte prostě věřit, vysvětlení se dočkáte později.
Žádná z bank tak přesně nevěděla, co vlastně koupila od jiné. Pokud například v Neckarsulmu (=město v Německu) koupila v jednom balíku tisíc úvěrů z Alabamy, dalo se skutečně jen stěží odhadnout, jestli dlužníci budou moci splácet i dále. Nevěděla ani to, jestli v dané chvíli vůbec splácejí, nebo dokonce to, jestli jsou domy obydlené a či ještě vůbec stojí! V USA se realitní úvěry totiž ve skutečnosti vztahují jen na budovu a ne na vlastníka. Proto si Američané, kteří se dostali do platební neschopnosti, prostě sbalili, lidově řečeno, jejich pár švestek, opustili své čtyři stěny a začali znova někde jinde - bez dluhů z minulosti. U nás nemá dluhy dům, nýbrž ten, kdo si bere úvěr.

Splasknutím bubliny přišli miliony lidí v USA v exekucích o své domy a následně skončili na ulici. Jen v roce 2008 jejich počet vzrostl o padesát tři procent. Miliony Američanů tak dnes znovu žijí jako kdysi ve třicátých letech - na ulici nebo obrovských stanových koloniích ztracených někde v poušti.

Nyní ceny nemovitostí razantně klesly! Hodnotu však neztratily jen soukromé domy, ale také, a to především, průmyslové objekty. Mezi lety 2000 a 2007 se jich postavilo a bylo financováno mnohem více, než bylo ve skutečnosti potřeba. Další velkou bublinou, která proto nevyhnutelně musela splasknout, byly právě průmyslové objekty. K danému tématu psalo online vydání novin Handelsblatt ze dne 16. dubna 2010:

„Krize v obchodu s průmyslovými nemovitostmi si žádá svou daň. S Whitehall Street International (=mezinárodní realitní investiční fond) Goldmanna Sachse dramaticky ztratil na hodnotě další fond. Z někdejší 1,8 miliardy dolarů podle posledních známých propočtů ještě zbývá přesně 30 milionů dolarů. Uvedené informace vyplývají z výroční zprávy za rok 2009, jež byla během minulého měsíce doručená majitelům podílů… Veškerý trh s hospodářskými nemovitostmi se zhroutil a leží v troskách.“

V případě fondů se, zjednodušeně řečeno, jedná o projekt, kdy více lidí vhodí peníze do jednoho hrnce a následně pak celou sumu do něčeho investují - například do nemovitostí. Každý vlastní (přiměřeně podle toho, co do hrnce hodil) ve fondu určitý podíl, něco jako akcii, kterou může kdykoliv prodat.
V případě realitního fondu Whitehall Street International každý, kdo vhodil peníze do hrnce, přišel v roce 2009 o více než devadesát osm procent svého vkladu, protože nemovitosti, jež podílníci společně draze koupili, náhle pozbyly hodnotu.

„Příčinou světových událostí není náhoda: Pouze to tak vypadá, ať už se jedná o národní, nebo komerční zájmy. Většina z nich je zinscenovaná a mají je na svědomí ti, v jejichž rukou končí provázek od měšce s penězi.“
Denis Healey, bývalý britský ministr obrany

knihu objednávejte u nakladatelství www.anch-books.eu

čtěte také:

Ukázka z knihy "Co nesmíte vědět!"

V sestřeleném vrtulníku zahynuli muži z jednotky, která dostala bin Ládina

Nepřátelé. Příběh nenávisti: Izraelci se radují ze smrti palestinských dětí

Ukázka z knihy Falešná vlajka 11. září od Philipa Marshalla

Klíčová slova: krize  | banky  | světovláda
7127 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny