„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Sýrie a východiska ze současné situace. Další vykalkulovaný tah na regionální šachovnici?

Autor: Cann Hallinan | Publikováno: 10.3.2012 | Rubrika: VE SVĚTĚ
Ilustrace

Existují dvě verze o současné krizi v Sýrii.

Podle jedné velká většina Syřanů povstala proti brutální a kriminální diktatuře. Vláda Bašára al-Asada je v koncích, isolovaná jak v Sýrii, tak mezinárodně, a drží se jen proto, že Rusko a Čína vetovaly intervenci pod vlajkou OSN. Americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová popisuje Asada jako „válečného zločince“ a president Barak Obama o něm hovoří jako o muži určeném k popravě.

Podle druhé verze zlověstná aliance feudálních arabských monarchií, USA a jeho evropských spojenců a mudžáhidů z Al-Kajdy se pod zástěrkou boje za demokracii snaží svrhnout vládu, která se těší podpoře většiny obyvatel, přetvořit sekulární Sýrii v náboženský stát a Damašek změnit na loajálního spojence Washingtonu a Saudské Arábie proti Iránu a libanonskému Hizballáhu.

Jako ve většině případů, obě verze mají své pravdivé i nepravdivé stránky. Ale zejména v případě Sýrie, která má strategicky významnou pozici na Blízkém východě, je nesmírně důležité oddělit mýtus od reality. Nesprávný postup by mohl mít dominový efekt z Káhiry do Ankary, z Bejrútu do Teheránu.

Není pochyb o tom, že poslední demonstrace, které se v Sýrii odehrály, byly spontánní reakcí na uvěznění a mučení některých žáků a studentů z města Dará syrskými vládními složkami. Nemůže být sporu ani o tom, že korupce a protlačování rodinných příslušníků Asadovy rodiny – kteří zastávají významná místa v armádě, bezpečnostních složkách, v telekomunikačních firmách, bankách i třeba stavebním průmyslu – spolu s brutalitou policie a dalších složek, jsou základem hněvu, který nepokoje podnítil.

Stejně tak je však pravdou, že i zahraniční hráči, zejména monarchie z Perského zálivu, USA a extrémistické sunitské skupiny, mají svá želízka v ohni. A ironií je, že zatímco monarchové z Perského zálivu obviňují Sýrii z útlaku vlastních obyvatel, Saudská Arábie a Bahrajn nemilosrdně zlikvidovaly domácí demokratická hnutí. A Washington stojí v otázce Sýrie v jednom šiku s Ajmánem Zavahrím, současný vůdcem Al-Kajdy.

A zatímco nejde popřít brutalitu Asadova režimu ani to, že zhruba sedm a půl až osm tisíců Syřanů v minulém roce v rámci nepokojů zemřelo, při izraelské invazi do pásma Gazy v letech 2008-2009 bylo v poměru k počtu obyvatel zabito ještě více lidí. A když se okolní státy pokoušely ukončit válku v Gaze, byly to právě Spojené státy americké, které blokovaly jakoukoliv akci OSN. Dvojí metr a pokrytectví jsou zkrátka nedílnou součástí blízkovýchodní politiky.  

Krizi v Sýrii nelze vnímat jednoduše jako boj „těch hodných proti špatným“, demokratů proti diktátorovi, většiny proti pevně usazené zločinecké elitě.

Za prvé, jakkoliv současné povstalecké hnutí reprezentuje nemalou část obyvatel, Asadův režim má mezi Syřany většinovou podporu. Jak zmínil Jonathan Steele v britském Guardianu, dle průzkumů veřejného mínění sponzorovaného Katarem by sice většina Arabů z ostatních států byla pro konec Asadova režimu, nicméně 55 % Syřanů si přeje, aby vládl i nadále.

Výsledky tohoto průzkumu nepřinesly pro prezidenta Asada jen chválu, například 55 % dotázaných obyvatel Sýrie si přeje svobodné volby, ale odrážejí skutečnost, že Syřané se nejvíce ze všeho bojí občanské války. To může být jen těžko překvapením. Americká invaze do Iráku a následná občanská válka zaplavila Sýrii miliony uprchlíků a jejich příběhů o vraždách, mučení a sektářském krveprolití. A Sýrie také z první řady sledovala patnáctiletou občanskou válku v sousedním Libanonu.

Syrský disident, Salim Kheirbek, řekl listu New Yorker: „Do  odporu proti vládnímu režimu není zapojeno více než třicet procent obyvatel. Ostatních sedmdesát procent když už přímo s režimem nesouhlasí, tak mlčí, protože se obávají změny zvláště potom, co se stalo v Iráku a Libyi. Tito lidé chtějí změny, ale ne za každou cenu.“

Ačkoliv nedávné referendum o změnách syrské ústavy bylo USA, evropskými státy i monarchiemi z Perského zálivu odmítnuto, ukázalo, že téměř šedesát procent voličů dané návrhy podpořilo.

Asadův režim má podporu i od menšinových skupin, zejména od křesťanů a alawitů, kteří dohromady tvoří asi 10 až 12 procent z dvaceti čtyř milionů obyvatel Sýrie. Alawité jsou náboženskou skupinou šíitské větve islámu a dominují současné vládě. Sunnité pak tvoří většinu obyvatelstva. V Sýrii rovněž žijí Kurdové, drůzové, Arménové, beduíni a další skupiny. Předpokládá se, že v zemi žije na 47 různých náboženských a etnických skupin.

Alawité a křesťané mají důvody k obavám. New York Times informoval o tom, že demonstranti v městě Homs, jednom z center povstání, skandovali mimo jiné i „křesťany do Bejrútu, alawity do hrobu.“ Al-Kajda běžně hovoří o šíitech jako o „kosti v muslimském hrdle“ a útočí na šíitské komunity v Iráku a Pákistánu.

Sýrie rovněž není izolovaná, regionálně ani z globálního hlediska. Ačkoliv Liga arabských států odsoudila Asadův režim, ne každý člen této organizace s tím souhlasí. Damašek má podporu Libanonu a Iráku a neutrální postoj k němu zaujímá Jordánsko (v Ammánu si rovněž dobře pamatují chaos války v Iráku.) Alžír, dominantní hráč Ligy v severní Africe, je k jejímu současnému postoji ostře kritický. „Liga arabských států již nadále není jednotnou ligou a už vůbec ne arabskou,“ řekl alžírský ministr zahraničí Abdelazíz Belkhadam francouzské tiskové agentuře, „a to od chvíle, kdy vyzvala Bezpečností radu OSN k intervenci proti jednomu ze svých zakládajících členů a žádá NATO o ničení zdrojů přírodního bohatství v arabských zemích.“

Dne 15. února tohoto roku valné shromáždění OSN většinově hlasovalo pro rezoluci vyzývající Asada k odstoupení, ale státy jako Brazílie či Indie, ačkoliv odsuzují násilí, se jasně vyjádřily, že jsou proti jakékoliv vojenské agresi či vyzbrojování opozičních sil, tzv. Svobodné syrské armády. Dokonce i Turecko, které stále volá po Asadově rezignaci, již ubralo ze své razance a zanechalo výzev k vytváření „bezpečnostních zón“ u hranic se Sýrií. Mnoho států se rovněž obává, že syrská občanská válka se může rozšířit do Libanonu, Turecka, Iráku, Jordánska a možná i do států v Perském zálivu.

Situace v Sýrii se uklidňuje, a pokud bude současný vývoj pokračovat, rebelové sice mohou v zemi udržovat napětí, ale bez zahraniční intervence NATO režim zřejmě svrhnout nedokážou. Na druhé straně lze však rovněž uvést, že ani po roce bojů se Damašku nepodařilo povstání zcela potlačit. Stručně řečeno vypadá to jako pat, při kterém je současná kampaň pro pomoc povstalcům ke svržení syrského prezidenta špatnou strategií a jejím jediným výsledkem může být prodloužení krveprolití.

Saudská Arábie, Katar a někteří američtí senátoři vyzvali k vyzbrojení povstalecké Svobodné syrské armády. To je však zcela špatný nápad, už jenom proto, že není vůbec jasné, kdo tuto skupinu vlastně tvoří. Podle neustále přicházejících zpráv jsou mezi jejími členy velké skupiny džihádistů z Iráku, Libye a Saudské Arábie. Na každý pád vyzbrojovat lidí, o kterých nic nevíme, aby bojovali proti těm, které nemáme rádi, je tou nejlepší cestou k zopakování afghánské katastrofy.

Za druhé, požadavky na bezpodmínečnou změnu režimu a obviňování Asada a jeho blízkých z válečných zločinů by z případné občanské války udělaly válku do posledního muže. Proč by měl režim v Damašku přistoupit ke kompromisům, když je požadavkem druhé strany vyhnání a uvěznění a jeho představitelů?

Jediným řešením v patové situaci je vyjednávání. Rusko nabídlo, že uspořádá mezinárodní konferenci, nicméně syrská opozice uvedla, že se nebude žádného jednání účastnit, dokud prezident Asad neodstoupí. USA a monarchie ze Zálivu zastávají prakticky stejný postoj. Je pochopitelné, že rozhovory mohou fungovat jen tehdy, pokud všechny zainteresované strany mají zájem se jich zúčastnit, což znamená upustit od požadavku na změnu režimu, ukončit sankce a skončit i s jakýmikoliv výzvami k vyzbrojování syrské opozice.

Možná již vše zašlo příliš daleko, ale v tuto chvíli to tak přece jen ještě nevypadá. Místo odsuzování by měly být Rusko a Čína povzbuzovány k vyjednání příměří a syrská opozice by měla přijmout ruskou nabídku na uspořádání setkání se zástupci vlády. Nedávné referendum pak může posloužit jako výchozí bod k novelizaci syrské ústavy.

Aby však mohl být tento scénář realizován, musely by však místní hráči, USA i Evropská unie přestat používat Sýrii jako náhradní bitevní pole. Jak uvedl Dan Meridor, izraelský ministr pro zpravodajské služby, pro New York Times, podpora povstání v Sýrii byla důležitá, protože „kdyby se podařilo rozbít nesvatou alianci Íránu, Sýrie a Hizballáhu, bylo by to velmi dobré.“

Velmi dobré pro koho? Bojuje se skutečně o svobodu a demokracii, nebo se i v případě Sýrie jednalo jen o vykalkulovaný tah na regionální šachovnici?

Zdroj: http://www.counterpunch.org/2012/03/07/syria-a-way-out/

Překlad pro freeglobe.cz: J.K.

čtěte také:

Generál Wesley Clark: V USA byl proveden státní převrat (video)

Michel Collon: USA vytváří a financují arabské opoziční skupiny

Philip Giraldi o tajné válce v Sýrii

Klíčová slova: USA  | válka  | Sýrie
4954 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny