„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Nepřátelé. Příběh nenávisti: Izraelci se radují ze smrti palestinských dětí

Autor: Gideon Levy | Publikováno: 1.3.2012 | Rubrika: VE SVĚTĚ
Ilustrace

Nemůžeme ignorovat to, co se kolem nás děje: Palestinské děti zemřely při nehodě a mnoho Židů z toho má radost. A navíc se za to ani nestydí.

Když dorazily první zprávy, že autobus (který 16. února po střetu s nákladním autem havaroval na Západním břehu Jordánu a v němž zemřelo devět dětí ve věku pět až šest let – pozn. překl.) byl palestinský, nastal konec poplachu. Jen ti nejbystřejší pozorovatelé této nehody mohli shledat rozdíl, ale něco ve způsobu zpravodajského pokrytí této nehody se změnilo. A pak se začaly objevovat první reportáže a obrazové záběry. Zpracování bylo profesionálně dobře zvládnuté, když si odmyslíme další souvislosti. Není však obtížné si představit, jak by byla takováto strašlivá nehoda prezentována, kdyby ony usmrcené děti byli Židé: pochopitelně s daleko více krví a slzami. Není sporu o tom, že, jak říká Talmud, každý člověk má v oblibě především sám sebe – a svůj vlastní lid, mohli bychom dodat. Stejně tak jistě můžeme odpustit směšný přístup novinářů, dle kterých se silnice z Jeruzaléma do Ramalláhu, poblíž severní části hlavního města, najednou ocitla „na druhé straně izraelské hranice“.

Ale to, co následovalo, již rozhodně omlouvat nemohu. Internet se rozbouřil a to nemám na mysli obvyklé anonymní komentáře, poslední útočiště neotesanců a zvrhlíků. Nyní se diskutující ukázali i se svými jmény a fotky v profilu na Facebooku a vychrlili odporné a rasismem prostoupené plivance, které, zdá se, převáží vše, co se stalo dosud.

„V pohodě, byly to palestinské děti,“ napsala Benny Dazanashvili na Twitteru. Na to reagoval Tal Biton slovy: „Vypadá to, že to byli Palestinci… Boží vůle.“ Itai Viltzig nabídl modlitbu: „Doufám, že každý den bude mít takovýto autobus podobnou nehodu.“ Tucty, ne-li stovky lidí na internetu děkovaly bohu – za strašlivou smrt v plamenech malých dětí na školním výletu – a obdobné komentáře čtenářů byly i na stránkách izraelského premiéra a izraelské policie.

„Oni všichni chtějí peníze, protože peníze jsou pro ně důležitější než vlastní děti, které zemřely,“ napsal další komentátor. A další přidal: „Neměli bychom poslat další náklaďák?“ A dodal: „Já sám klidně pošlu tahač i s návěsem k vyhlazení všech těch hajzlů.“

Na oficiální facebookové stránce premiéra Benjamina Netanyahu, který i během své návštěvy Kypru rychle vyjádřil soucit pozůstalým, jsou takovéto komentáře stále viditelné jako Kainovo znamení jejich autorů. Například Yisrael Ohana: „Nezajímá mě to. Pro mě je každé palestinské dítě potencionální sebevražedný útočník.“ Tomer Ben Haim: „Každý, kdo útočí na judaismus, si zaslouží pouze jedno.“ Jediný světlý bod v komentářích na tomto místě je příspěvek od Meiry Baruch, která napsala: „Je mi 63 let. Jen málokrát v životě jsem se styděla za to, že jsem Židovka. Ale dnes se za to stydím. Jak se může kdokoliv radovat ze smrti malých dětí?“

Nemyslím si, že tohle všechno můžeme pominout s tím, že se jedná jen o vyjádření pár bláznů, kteří nereprezentují ostatní. A asi bychom rovněž měli poděkovat za demokracii, která umožňuje, aby i tyto komentáře byly zveřejněny a aby vzbudily veřejný zájem. Musíme si však rovněž přiznat, že nálada, kterou vyjadřují, je v izraelské společnosti hluboce zakořeněná.

Nepřátelé a příběh nenávisti. Během několika minulých let nenávist proti Arabům a rasismus dosáhly obludných rozměrů a již nejsou omezeny jen na nepatrnou menšinu. Mnoho lidí se sice obává takové postoje projevit, ale ještě více lidí s nimi souhlasí. Veškeré diskriminační a separační zákony přijaté v posledních letech jsou autentickým vyjádřením právě této nenávisti.

Když Netanyahuova vláda požaduje, aby palestinské úřady zastavily podněcování proti Izraeli, pak by si měla nejprve zamést před vlastním prahem. Zřejmě je obtížně určit to přesně, ale po 25 letech izraelské okupace a po nespočetných setkáních s obyčejnými Palestinci si myslím, že mohu s jistotou říci, že nenávist a rasismus na naší straně je nesrovnatelně silnější, než nenávist a rasismus na straně Palestinců. Již mnohokrát jsem sám byl udiven tím, že většina z těch tisíců Palestinců, které jsem potkal, hovořila o svém snu o společném životě v míru, zatímco většina Izraelců sní o separaci.

Jistě, mezi Palestinci jsou i tací, kteří nenávidí, kteří podnikají vražedné útoky, a jen málokdo z ostatních proti tomu protestuje. Ale palestinská nenávist je z větší části zaměřena na izraelskou okupaci. Během rozsáhlého lesního požáru v pohoří Karmel v severním Izraeli v roce 2010 palestinské úřady vyslaly na pomoc vlastní hasičské vozy a nikdo z Palestinců neprotestoval. A je nepravděpodobné, že by se Palestinci radovali ze smrti Izraelců při tomto požáru stejně tak, jako se Izraelci radovali z mrtvých palestinských dětí.

Ale i kdybych se pletl, i kdybych byl slepý k některým skutečnostem a ona nenávist je ve skutečnosti vzájemná, ani tehdy není možné ignorovat, co se s námi stalo: Palestinské děti zemřely při nehodě a mnoho Židů z toho má radost. A navíc se za to ani nestydějí.

zdroj: Haaretz (http://www.haaretz.com/print-edition/opinion/enemies-a-hate-story-1.413424)

překlad: J.K.

čtěte také:

USA: AIPAC u vesla

Paralelní deník čtenáře (43) Židé to vědí. Bude válka

Zelená masakru. Ukázka z knihy "Otevřený hrob: krize izraelské společnosti"

Klíčová slova: Izrael  | judaismus  | sionismus
5933 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny