„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Hlavní německá ekonomický deník zradil NWO a obrací. Západ je na špatné cestě

Autor: AC24.cz | Publikováno: 11.8.2014 | Rubrika: SVĚTOVLÁDA
Ilustrace

Poznámka pro českého čtenáře: Nový světový řád nejenže zradilo slovy amerických neoconů Rusko, ale už i jedna z vlajkových lodí německého mainstreamového tisku hlavní ekonomický deník Handelsblatt, protože v něm vyšel následující úvodník od vydavatele:

Ve světle událostí na Ukrajině vláda a mnohá média přepnuly z módu myšlení vlastní hlavou do vyšinuté agitace.

Spektrum názorů se zúžilo na šíři zorného pole snajperského zaměřovače. Politika eskalace nemá žádný rozumný cíl – a poškozuje německé zájmy.

Düsseldorf / Každý den doprovází nějaký druh mentální mobilizace: je to válečná horečka. Dokonce ani chytří lidé nejsou imunní k tomu, aby neupadli do záchvatů této horečky. „Taková válka je přeci při vší své strašlivosti pořád ještě ohromná a obdivuhodná věc. Je to zážitek, který stojí za to,“ radoval se v roce 1914 Max Weber, když (podle toho proslulého rčení o počátku I. světové války) v Evropě pohasínala světla. I Thomas Mann cítil „očištění, osvobození a nesmírnou spoustu naděje.“

I když už tisíce padlých leželo mrtvých na belgických bitevních polích, tak se horečka války nevytrácela. Přesně před 100 lety, 93 malířů, spisovatelů a vědců sestavilo „Provolání ke kulturnímu světu.“ Max Liebermann, Gerhart Hauptmann, Max Planck, Wilhelm Röntgen a další povzbuzovali své krajany, aby se k té krutosti vůči svým sousedům přidali: „Bez německého militarismu by německá kultura byla už dávno smetena s tváře země. Německé ozbrojené síly a Německý lid jedno jsou. Uvědomění tohoto činí ze 70 milionů Němců bratry bez předsudků podle vzdělání, postavení či stranické příslušnosti.

Vykolejili jsme si vlak svého vlastního myšlení: „Historie se sice neopakuje!“ Můžeme si tím být ale v těchto dnech jisti? Ve světle válečných událostí na Krymu a na východě Ukrajiny hlavy států a vlád Západu náhle už nemají žádné otázky a mají jen samé odpovědi. Americký Kongres otevřeně diskutuje o vyzbrojování Ukrajiny. Bývalý bezpečnostní poradce Zbigniew Brzezinski doporučuje vyzbrojení tamních obyvatel od domu k domu a zahájení pouličních bojů. Německá kancléřka, jak je jejím zvykem, se vyjadřuje daleko méně jasně, avšak ne méně zlověstně: „Jsme připraveni přijmout drastická opatření.“

Německý žurnalismus během týdnů přepnul z módu myšlení vlastní hlavou do vyšinuté agitace. Spektrum názorů se zúžilo na šíři zorného pole snajperského zaměřovače.

Noviny, o kterých jsme si myslívali, že jsou jenom o myšlenkách a ideách, teď pochodují pořadovým krokem v sevřeném tvaru s politiky a dupou podle jejich volání po sankcích proti ruskému presidentovi Putinovi. Dokonce i nadpisy svádí k agresivnímu napětí, jaké je obvykle příznačné pro fotbalové chuligány, když ‚podporují‘ své týmy.

Tagesspiegel: „Už dost mluvení!“ FAZ: „Ukažte sílu.“ Südddeutsche Zeitung: „Teď nebo nikdy.“ Spiegel volá po „Konci zbabělosti“: „To Putinovo předivo propagandistických lží a klamu bylo odhaleno. Trosky MH17 jsou také výsledkem ztroskotání diplomacie.“

Západní politici a německá média jsou ve shodě.

Každý řetězec vzájemně odrážených obvinění vede k tomu samému výsledku: v žádné době nebyly domněnky a proti-domněnky propletené až tak, že jimi fakta začala už být téměř úplně zakrytá.

A kdo začal klamat první?

Začalo to všechno ruskou invazí na Krym, nebo nejdříve Západ podnítil destabilizaci Ukrajiny? Chce Rusko expandovat na Západ nebo chce NATO na Východ? Nebo se snad ty dvě světové velmoci srazily u stejných dveří uprostřed noci hnány velice podobnými záměry vůči bezbranné třetí zemi, která teď na tu šlamastyku doplácí v první fázi občanské války?

Pokud v tomto okamžiku pořád ještě čekáte na odpověď, čí je to vina, tak byste docela dobře mohli přestat číst. O nic nepřijdete. My se nepokoušíme odhalit skrytou pravdu. My nevíme, kdo to začal. My nevíme, jak sto skončí. A my tu sedíme uprostřed toho všeho. Avšak přinejmenším Peter Sloterdijk má pro nás pár slov útěchy: „Žít na světě znamená žít v nejistotě.“

Naším záměrem je utřít trochu té pěny, co vytéká debatujícím od pusy, uzmout slova od pusy jak těm štváčům, tak štvaným, a předložitmísto toho jiná slova. Jde o jedno slovo, které se v poslední době přestalo používat, a tím je: realismus.

Politika eskalace ukazuje, že Evropě bohužel chybí realistický cíl. To je rozdíl od USA. Hrozby a pózování jsou tam prostě součástí přípravy na volby. Když Hillary Clinton srovnává Putina s Hitlerem, tak jen apeluje na republikánské voliče, tj. na lidi, kteří nemají ani cestovní pas. Pro mnohé z nich je Hitler jediný cizinec, kterého znají, kvůli čemuž se Adolf Putin stal vítanou kampaňovou figurínou. V tomto ohledu mají Clintonová s Obamou realistický cíl: apelovat na lidi, aby vyhráli ve volbách, aby vyhráli další presidentství pro Demokraty.

Angela Merkel ale pro sebe tohle těžko může považovat za polehčující okolnost. Geografie nutí každého německého kancléře k tomu, aby byl o špetku serióznější. Jako sousedi Ruska a jako součást evropské komunity vázáni údělem jako příjemci dodávek energie a dodavatelé tohoto a tamtoho máme my Němci jasně daleko více životně důležitých zájmů na stabilitě a komunikaci. My si nemůžeme dovolit na Rusko pohlížet očima americké Tea Party.

Každá chyba začíná chybou v myšlení. A my se této chyby dopouštíme, když věříme, že jen druhá strana má prospěch z našich ekonomických vztahů, a bude tudíž trpět, když se tyhle vztahy zastaví. Pokud se ekonomické vazby udržují kvůli vzájemnému prospěchu, tak jejich zpřetrhání povede ke vzájemným ztrátám. Trest a sebepotrestání v tomto případě jedno jsou.

Dokonce ani myšlenka na ekonomický nátlak a politickou izolaci, která srazí Rusko na kolena, není ve skutečnosti vůbec domyšlená. Dokonce, i kdyby se nám to snad povedlo: jaký by byl užitek z Ruska na kolenou? Jak chcete žít spolu v evropském domě s poníženými lidmi, s jejichž zvoleným vedením se zachází jako s párii, a jehož občany budete možná muset podporovat nadcházející zimu.

Samozřejmě, že současná situace vyžaduje rozhodný postoj, ale více než cokoliv jiného rozhodný postoj vůči sobě samým. Němci takovouto realitu ani nechtěli, ani nezpůsobili, takováto realita je ale teď už i naší realitou. Jen považte, co musel vyslechnout Willy Brandt, když jej jako starostu Berlína osud zavál do stínu Berlínské zdi. Jaké sankce a tresty mu navrhovali. On se ale rozhodl přenést se přes tento festival rozhořčení. Nikdy se neuchýlil k vytáčení spirály odvet.

Když mu udíleli Nobelovu cenu míru, tak vrhl světlo na to, co ho napadalo v těch hektických dnech, když se stavěla zeď: „Má to ještě další aspekt – a tím je impotence okecávačství, která se tím odhalila: zaujímání právních postojů, které neměly šanci na uvedení do reality, a plánování protiopatření pro případy, které se vždy lišily od toho, co bylo opravdu na dosah. V té kritické době, kdy jsme byli odkázání jen na své vlastní možnosti, neměly ty okecávané doktríny co nabídnout.“

To okecávačství je zpátky a jeho ústředí je ve Washingtonu D.C. Ale nikdo nás přeci nenutí poklonkovat tomu, co si oni poroučí. Poskakovat podle nich – i když vypočítavě a poněkud zdráhavě, jako to dělá Merkelová – přeci nechrání Německý lid, naopak může ho dost ohrozit. Tento fakt by zůstal faktem, i kdyby to nebyli Američané, nýbrž Rusové, kdo odpovídají za počátek té zkázy na Krymu a východní Ukrajině.

Willy Brandt se rozhodoval jasně jinak, než to teď dělá Merkelová, a to jasně v daleko vypjatější situaci. Jak vzpomínal, vzbudil se ráno 13. srpna 1961 „zcela probuzený, ale současně s tím otupělý.“ Zaskočil do Hannoveru na výlet, když dostal zprávy z Berlína o tom, že probíhají práce na obrovské zdi rozdělující město. Bylo to v neděli ráno a pokoření úřadujícího starosty mohlo být těžko větší.

Sověti ho postavili před hotovou věc. Američané mu nic neřekli, ač nejspíš z Moskvy nějaké informace dostali. Brand vzpomínal, že ho zachvátil „impotentní vztek“. Co ale udělal? Zkrotil své impotentní emoce a projevil svůj velký talent z reality vycházejícího politika, který mu vynesl post kancléře a nakonec i Nobelovu cenu za mír.

Na radu Egona Bahra tuto novou situaci přijal s vědomím, že žádné pobouření zbytku světa, ať jakkoliv velké, tu zeď zatím nestrhne. Dokonce nařídil Západoberlínské policii, aby použila obušky a vodní děla proti demonstrantům u zdi, aby katastrofa rozdělení nesklouzla do ještě daleko větší katastrofy války. Snažil se o paradox, který Bahr později formuloval jako: „Uznali jsme Status Quo, abychom ho změnili.“

A tuhle změnu se jim povedlo provést. Brandt a Bahr se postarali o speciální zájmy Západoberlínského obyvatelstva, za které teď odpovídali (od června 1962 dále, a k tomuto obyvatelstvu patřil i tento autor), aby se z nich stala politická opatření.

V Bonnu vyjednali Berlínskou subvenci, osmiprocentní přilepšení srážkou z daně ze mzdy a z příjmu. V hantýrce se tomu říkalo „prémie strachu“. Rovněž vyjednali dohodu o cestovních povolenkách s Východním Berlínem, která tuto zeď dva roky po jejím postavení učinila znovu průchodnou. Mezi vánocemi 1963 a novým rokem 1964 700 000 obyvatel Berlína navštívilo své příbuzné na východě města. Každá slzička radosti se krátce na to změnila na hlasy pro Brandta.

Voliči si uvědomili, že je tu někdo, kdo chce něco dělat s tím, jak budou žít každý den, ne jen vyvolat na příští ráno titulky v novinách. V této skoro úplně beznadějné situaci tento chlapík od SPD zápasil o Západní hodnoty – v tomto případě o hodnotu svobody pohybu – bez megafonů, bez sankcí, bez hrozeb násilí. Elita ve Washingtonu náhle začala slyšet i na slova, která nikdy před tím v politice neslyšela: Soucítění. Změna přes smíření. Dialog. Sladění zájmů. A tohle uprostřed Studené války, kdy se čekalo, že na sebe světové mocnosti záštiplně zaútočí, když scénáře neobsahovaly nic než hrozby a protesty; předkládání ultimát, vynucování námořních blokád, vedení zástupných válek, takhle se čekalo, že se Studená válka povede.

Německá zahraniční politika usilovala po smíření – na počátku to byla jen zahraniční politika Berlína – a ta se tehdy nejenže jevila jako odvážná, ale i jako hrozně pochybná.

Pak se ale Američané – Kennedy, Johnson a pak Nixon – k Němcům přidali; tím byl spuštěn proces, který nemá obdoby v historiinepřátelských národů. Nakonec z toho byla Helsinská schůzka, aby se tomu stanovila pravidla. Sovětskému svazu se garantovalo „nevměšování do jejich vnitřních záležitostí,“ které naplnilo šéfa strany Leonida Brežněva uspokojením a uvedlo krev Franze Josefa Strauß'e do varu. Na oplátku vedení moskevské Komunistické strany garantovalo Západu (tudíž i svým vlastním občanským společnostem) „respektování lidských práv a základních svobod, včetně myšlení, svědomí, náboženství a víry“.

Tímto způsobem se přes „nevměšování“ vneslo „zapojení“. Komunismus získal věčné záruky na své území, ale uvnitř jejich hranic začala náhle vřít lidská práva. Joachim Gauck na to vzpomíná: „Tím slovem, které mojí generaci dovolilo rozhýbat se, byly Helsinky.“

Pro duo Merkelová Steinmeier není ještě příliš pozdě použít těchto myšlenkových konceptů i v této době. Prostě se jen držet Obamy, jenž postrádá jakékoliv strategické myšlenky, nedává přeci žádný smysl. Všichni vidí, jak to on a Putin řídí jako náměsíční do uličky se značkou: Slepá ulice.

„Testem politiky není to, jak občas začne, ale jak to skončí,“ to je také od nositele Nobelovy ceny Henryho Kissingera. Ten po okupaci Krymu Ruskem konstatoval: měli bychom chtít usmíření, nikoliv dominanci. Démonizace Putina není politika. To je alibi pro její absenci. Ten radí, aby se konflikty kondenzovaly, tj. zmenšily se, nechaly se scvrknout a pak se z nich vydestilovala řešení.

V tomto okamžiku (a už dávno před tím) dělala Amerika pravý opak. Všechny konflikty se eskalovaly. Útok teroristické skupiny jménem Al Kaiída se přetvořil na globální kampaň proti islámu. Irák se bombardoval na základě pochybných ospravedlnění. Pak US Air Force začalo létat nad Afghánistánem a Pákistánem. Vztahy s islámským světem lze spolehlivě považovat za poškozené.

Kdyby Západ soudil tehdejší americkou vládu, která napochodovala do Iráku bez rezoluce OSN a bez důkazu o existenci „zbraní hromadného ničení“ podle stejných standardů, jako dnes Putina, tak by Georgi W. Bushovi okamžitě zakázali vstup do EU. Zahraniční investice Warrena Buffeta by byly zmražené, export vozidel se značkou GM, Ford a Chrysler by se zakázal.

Americký sklon k okecávacím kázáním a pak s vojenskou eskalací, izolací, démonizací a pak s útoky na nepřátele se neukázal být účinným. Poslední větší úspěšná vojenská akce, kterou provedly USA, bylo vylodění v Normandii. Všechno ostatní – Korea, Vietnam, Irák a Afghánistán – bylo jasné fiasko. Přisunutí jednotek NATO k polským hranicím a pomýšlení na vyzbrojování Ukrajiny je pokračování v té absenci diplomacie vojenskými prostředky.

Tahle politika vás vede hlavou proti zdi – a dělá to zrovna tam, kde je zeď nejsilnější – takže vám vynese jen bolení hlavy a nic víc. A to, uvážíme-li, že v té zdi jsou obrovské dveře vztahů Evropy s Ruskem. A na klíči k těm dveřím je visačka „sladění zájmů“.

Prvním krokem je to, co Brandt nazýval „soucítění“, tj. schopnost vidět svět očima ostatních. Měli bychom přestat s obviňováním 143 milionů Rusů za to, že se na svět dívají jinak než John McCain.

To, co je zapotřebí, je modernizace této země, nikoliv sankce, které dále jen prohloubí nouzi a poškodí předivo vztahů. Ekonomické vztahy jsou také vztahy. Mezinárodní spolupráce ve vztazích mezi národy odpovídá něžnosti, protože po ní se všichni cítí lépe.

Je dobře známo, že Rusko je energetickou supervelmocí a současně s tím i rozvojovou zemí. Politika sladění zájmů a společných zájmů by měla jít právě po tomhle. Rozvojová pomoc výměnou za územní záruky; ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier k popisu toho dokonce našel i ta správná slova: modernizační partnerství. Právě tahle zahozená slova by měl sebrat z prachu a použít jich jako inspirační slogan. Rusko je třeba integrovat, ne izolovat. Malé krůčky v tomto směru jsou lepší než ten velký nesmysl, tj. politika vylučování.

Brandt s Bahrem se nikdy neuchýlili jako k nástroji k ekonomickým sankcím. Věděli proč: neexistují historické záznamy o tom, že by se kdy jaká země pod sankcemi omluvila za své chování a byla následně poslušná. Bývá tomu naopak: na podporu sankcionizovaných vznikají kolektivní hnutí, a tak je tomu i s Ruskem. Tahle země těžko kdy tak jednotně stála za svým presidentem, jako teď. Člověka by to skoro svádělo k domněnce, že ti štváči ze Západu jsou na výplatní listině ruské tajné služby.

Ještě jedna poznámka k tónu této debaty. Anexe Krymu byla porušením mezinárodního práva. Podpora separatismu na východní Ukrajině také nezapadá do našich představ o státní suverenitě. Hranice států jsou přeci nedotknutelné.Ale každá akce vyžaduje kontext. A kontextem samotného Německa je to, že my jsme společnost v podmínce, která se nemůže chovat, jako kdyby porušování mezinárodního práva začal událostmi na Krymu.

Německo za posledních 100 let vedlo války proti svým východním sousedům dvakrát. Německá duše, o které se obecně tvrdí, že je pro ni příznačná romantická strana, projevila svou krutou stranu.

Samozřejmě, že my, co jsme přišli později, můžeme nadále vyhlašovat své pobouření nad padouchem Putinem a apelovat proti němu na mezinárodní právo, ale tak, jak se věci mají, bychom při tomto pobouření měli pociťovat lehký závan zahanbení. Nebo řečeno slovy Willyho Brandta: „Absolutními tvrzeními člověk ohrožuje sám sebe.“

Tohle si nakonec uvědomili i ti muži, kteří v roce 1914 podlehli válečné horečce. Po skončení této války kajícně vysílali další provolání, tentokrát k porozumění mezi národy: „Civilizovaný svět se přeměnit na válečné ležení a bitevní pole. Přišel čas, aby velký příliv lásky nahradil tu devastující vlnu nenávisti.“

V 21. století bychom se měli zkusit těm bitevním polím vyhnout. Historie se opakovat nemusí. Možná, že najdeme zkratku.

Klíčová slova: Německo  | světovláda
8570 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?Chtějí zrušit výuku hymny na základních školáchVeganství zachrání naši planetu, tvrdí slavný závodník formule 1. Dostal pádné odpovědi od svých kolegů (+ foto)Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxi

ePortal.cz

Prymula nenávidí hospodyPomozte nám, prosím

euPortal.cz

Jsou zde: Pustili jsme je dobrovolně. Výročí záchrany Evropy. Měli bychom se za osvobození od Turků stydět? Neznat dějiny - znovu je prožít. Padli za násEvropská unie nás chce donutit k přijímání uprchlíků. Musíme z EU vystoupit, nebo nás unie zničí

Eurabia.cz

Francouzský soud chrání muslimského uprchlíka, který před pár dny terorizoval PařížSoužití křesťanů a muslimů nemůže být pokojné! Orbán odmítl nový pakt Leyenové EU na relokaci imigrantů

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Nepodmíněný příjem? – Cesta do pekelÚtok na Navalného nebo na naši první signální soustavu?

ParlamentniListy.cz

Letiště Václava Havla si půjčí miliardu. Letadla stojí, potřebujeme vakcínu! zní poplach„Babiš na vás žárlí,“ řekl Moravec Fialovi. Hamáček jen zíral, z jakého úhlu jde kritika za roušky
Aktuálně nejčtenější
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny