„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Kdo je Maurice Strong? Tajemný muž v zákulisí mezinárodních vztahů

Autor: Ronald Bailey | Publikováno: 27.8.2010 | Rubrika: SVĚTOVLÁDA
Ilustrace

Příběhy Maurice Stronga & spol. ilustrují skutečnost, že člověk dnes nepotřebuje být všeobecně známou osobností k tomu, aby měl globální moc.

"Přežití civilizace víceméně v té podobě, jakou má dnes, může významně záviset na úsilí jediného člověka," prohlásil časopis The New Yorker. New York Times zdraví tohoto muže jako "strážce planety". Věčně se nalézá na užším seznamu kandidátů na funkci generálního tajemníka OSN. S kýmpak máme tu čest? S Mauricem Strongem, samozřejmě. Že jste o něm nikdy neslyšeli? Inu, vaše chyba. Vojáci se "proslavili" obavami, že černé helikoptéry provádějí společné manévry s modrými přilbami OSN s cílem ovládnout Ameriku. Skutečné nebezpečí je ovšem daleko subtilnější. Malý tým nenápadných mezinárodních byrokratů tvrdě pracuje na vytvoření systému "globální vlády", pomalu získávající kontrolu nad životy obyčejných Američanů. A Maurice Strong, osmašedesátiletý Kanaďan, je oním "nepostradatelným mužem" v centru tohoto plíživého mocenského usilování OSN.

Ne, že by pan Strong vypadal nějak zvlášť nenahraditelně. Vyzařuje spíše jakési negativní charisma. Je to malý, šedivý pán s tichým, sametovým hlasem a nenápadným prošedivělým kartáčkem pod nosem, na nějž byste se na ulici podruhé nepodívali. Přesto ho jeho pozoruhodná kariéra přivedla z chlapecké chudoby v kanadské provincii Manitoba do nejvyšších orgánů mezinárodních úřadů.

Mezi vestami, v nichž ho můžeme v současné době spatřit, je vesta hlavního poradce generálního tajemníka OSN Kofi Annana; hlavního poradce presidenta Světové banky Jamese Wolfensohna; předsedy Světové rady (Chairman of the Earth Council); předsedy Institutu světových zdrojů (World Resources Institute); spolupředsedy Rady Světového ekonomického fóra; člena Mezinárodního poradního sboru společnosti Toyota (Toyota's International Advisory Board). Jakožto poradce Kofiho Annana má "pod palcem" nové reformy OSN.

Ale svou zatím nejvýznačnější a nejvlivnější funkci zaujal jako generální tajemník Konference OSN o životním prostředí a perspektivách rozvoje (UN Conference on Enviroment and Development) - tzv. Summitu Země (Earth Summit) - konaného v Rio de Janeiru, kterýžto dal významný impuls globální regulaci v oblasti ekonomiky a životního prostředí.

"Je nebezpečný, jelikož je daleko chytřejší a mazanější [než mnozí v systému OSN]," poznamenává Charles Lichenstein, zástupce velvyslankyně při OSN za Reaganovy vlády. "Domnívám se, že je to velice nebezpečný ideolog, hodně levicové orientace."

"Ten chlap je cosi jako globální 'Ira Magaziner'," říká Ted Galen Carpenter, vicepresident pro obranu a zahraničně-politické studie v Cato Institute. "Našeptává-li Kofimu Annanovi, není to vůbec dobré."

Strong přitahuje tajemná podezření, neboť je ho těžko identifikovat. V rozhovoru pro Macleans v roce 1976 uvedl, že je "socialistou podle ideologie a kapitalistou podle metodologie". A ve své kariéře kombinuje obchod s naftou s lidmi jako Adnan Khashoggi a vztahy se zelenou levicí. Je vlastně jedním z politiků nového ražení: bisektoriální podnikatel využívající obchodní úspěchy jako politické páky a opačně.

Strong začal podnikat s ropou v padesátých letech. V letech šedesátých převzal a obratem prodal několik malých, nemocných energetických společností a v pětatřiceti byl již presidentem velké holdingové společnosti - the Power Corporation of Canada. To byl úspěch podle jakýchkoli měřítek. Přesto byl Strong při nejedné příležitosti (m.j. v publikaci Who's Who) přistižen, jak přehání. Tvrdil kupříkladu, že odchodem z Power přišel o plat 200 000 dolarů. Úředník společnosti ovšem přiznal, že ve skutečnosti šlo o 35 000 dolarů. Proč tyhle pohádky? Inu, hlavní odpovědný úředník je jen hlavní odpovědný úředník - ale "zázračné dítě" to může dotáhnout až na úředníka vládního.

A je to právě politika, kde Strongův talent opravdu září. Je Michelangelem v budování sítí. Už na začátku si udělal přátele na vysokých místech v Kanadské liberální straně - včetně Paula Martina st., kanadského ministra zahraničí ze šedesátých let - a udržel si je jako obchodní partnery v obchodě s naftou a realitami. Pěstoval si bystré mladé lidi s dobrými styky - jako Paula Martina ml., současného kanadského ministra financí a kandidáta zainteresovaných finančních kruhů na nástupce Jeana Chretiena do funkce ministerského předsedy - a "zušlechtil" si je prostřednictvím svých rozličných obchodních a politických sítí, takže prakticky vytvořili jakousi soukromou výzvědnou službu. A zdálo se, že vždycky ví, jaký bude příští politický trend - zahraniční pomoc, kanadský ekonomický nacionalismus, ochrana životního prostředí.

V roce 1966 Strong stanul, už jako favorit liberálů, v čele Kanadské mezinárodní rozvojové agentury (Canadian International Development Agency), a byl tak uveden na mezinárodní pole. Pod dojmem jeho práce v CIDA ho generální tajemník OSN U Thant požádal, aby se ujal organizace akce, jež se měla později stát prvním Summitem Země - Stokholmské konference o životním prostředí roku 1972. Napřesrok byl Strong jmenován prvním ředitelem nově založeného Programu OSN na ochranu životního prostředí (UN Environment Program); podnět k jeho založení vznikl právě ve Stockholmu. A v roce 1975 byl pozván zpátky do Kanady, aby vedl polostátní společnost Petro-Canada, založenou ministerským předsedou Pierrem Trudeau v reakci na ropný šok způsobený OPECem.

Petro-Canada byla úlitbou kanadské protiamerické levici, jež tehdy kritizovala fakt, že místní petrolejářské firmy jsou vlastněny Američany. Strong ve svých projevech úspěšně zahrál na ekonomicko-nacionalistickou strunu. Nicméně, byl to on sám, kdo byl hlavní příčinou toho, že kanadské petrolejářské firmy jsou v rukou Američanů. Před lety, ještě v Power Corporation, umožnil Shellu převzít poslední čistě kanadskou naftařskou společnost (tím, že mu "předhodil" kontrolní balík akcií). Jak podotýká článek v Macleans, nyní se vrací, aby to "za zvuku fanfár" napravil.

Po pár letech Strong Petro-Canada opustil a pustil se do rozmanitých obchodů, m.j. do podnikání s Adnanem Khashoggim, díky čemuž se nakonec stal vlastníkem 200.000 akrového Baca-ranče v Coloradu, na němž se nyní nachází "New Age" centrum vedené jeho ženou Hanne. (Mezi hledači v Baca jsou zenoví a tibetští budhističtí mniši, odpadlický řád karmelitánských jeptišek a následovníci hinduistického guru jménem Babaji.) Radostná kontemplace ovšem netrvala dlouho. Roku 1985 je zpátky jako výkonný koordinátor Kanceláře OSN pro operace na pomoc Africe (UN Office for Emergency Operations in Africa), pověřen spravovat příspěvek na nápravu následků hladomoru v Somálsku a Etiopii ve výši 3,5 miliardy dolarů. A v roce 1989 byl jmenován generálním tajemníkem Summitu Země, načež brzy odletěl do Ria.

Strongova flexibilita ovšem nesmí být zaměňována za nepředpojatou otevřenost. Jeho přátelé, jeho spojenci mezi kanadskými liberály, jeho sítě v OSN a ve Třetím světě, dokonce i jeho dlouhodobí obchodní partneři (třeba zesnulý Paul Nathanson, za války pokladník Výboru kanadsko-sovětského přátelství), ti všichni tíhnou doleva. Deprese ho, jeho slovy, "upřímně řečeno, velice zradikalizovala". A při schopnosti uskutečňovat svá předsevzetí představuje jeho soustavná podpora světu řízenému byrokraty cosi alarmujícího. Jak napsala Elaine Dewarová v torontském listě Saturday Night:

Je poučné přečíst si Strongův projev z r. 1972 ze Stockholmu a srovnat ho s programovými body Summitu Země z r. 1992. Strong naléhavě varoval před globálním oteplováním, devastací lesů, ztrátou biodiversity, znečištěním oceánů a populační časovanou bombou. Tehdy jako dnes pozval na konferenci zbrusu nové nevládní organizace: dal jim peníze, aby mohly přijet; dostaly pozvání, aby doma "ztropily kravál". Po Stockholmu se environmentální agenda stala nedílnou součástí státní správy v Kanadě, Spojených státech, Británii a v Evropě.

Strong mezitím pokračoval v budování mezinárodních sítí, na nichž spočívá jeho vliv. Stal se členem Světové komise pro životní prostředí a rozvoj (World Commission on Environment and Development), tzv. Brundtlandovy komise. Našel si čas presidentovat Světové federaci společností přidružených k OSN (World Federation of United Nations Associations), působil ve výkonném výboru Společnosti pro mezinárodní rozvoj (Society for International Development), jako poradce Rockefellerovy nadace a Světového fondu ochrany divoké zvěře (World Wildlife Fund). A především, pracoval v Komisi pro globální řízení (Commission on Global Governance) - jež by, jak uvidíme, mohla sehrát klíčovou roli v mezinárodním uchopení moci.

Někdy se opravdu zdá, že síť Strongových kontaktů musí soupeřit s Internetem. Vyjmenujme pár z nich:

           - Vicepresident Al Gore. (Samozřejmě.)

          - President Světové banky James Wolfensohn, původně v představenstvu Rockefellerovy nadace, nyní v představenstvu Rady pro otázky kontroly populace (Population Council Board); při své kanditatuře do čela Světové banky měl Al Goreovu podporu.

            - James Gustave Speth, šéf Rady pro životní prostředí (Council on Environmental Quality) při Carterově vládě, autor neblahé zprávy Global 2000, člen Clintonova-Goreova akčního týmu; nyní vede Rozvojový program OSN.

            - Shridath Ramphal, dříve generální tajemník (Britského) Commonwealthu, nyní spolupředseda Komise pro globální řízení.

            - Jonathan Lash, president Ústavu světových zdrojů (World Resources Institute), který úzce spolupracuje se Světovou bankou, Programem ochrany životního prostředí OSN (UN Environment Program) a Rozvojovým programem OSN (UN Development Program) - a spolupředseda Presidentské rady pro trvale udržitelný rozvoj.

            - Ingvar Carlsson, bývalý švédský ministerský předseda a spolupředseda Komise pro globální řízení.

Ale Strong není žádný snob; mezi své přátele počítá i republikánské presidenty. Opět Elaine Dewarová:

Strong se prořekl, že byl ze Summitu Země málem vyšachován lidmi z ministerstva zahraničí. "Tlačenku" poskytl Bílý dům, protože George Bush ho znal. Přiznal, že r. 1988 daroval Demokratům asi 100 000 dolarů a o něco málo méně Republikánům. (Republikáni to nepotvrdili.)

Byla jsem naprosto ohromená. Myslím, ano, podnikal hodně ve Spojených státech, ale jak se mu podařilo zařídit tyhle příspěvky?

Inu, měl tehdy zelenou kartu. Guvernér státu Colorado mu ji nabídl. Právník v Denveru mu poradil jak.

Ale proč? Ptala jsem se.

"Protože jsem chtěl vliv ve Spojených státech."

Strong tedy dal politické příspěvky (pochybné právní kvality) oběma stranám; George Bush, nyní přítel, intervenoval, aby mohl zůstat v čele konference v Riu; tím mu bylo umožněno, aby tam do programu prosadil sytě zelenou problematiku; a Bush získal politický hit pro svůj volební rok. Instruktivní příběh - pokud se nejedná o součást Strongovy mystifikace.

Většina Strongových přátel je nadto očividně kompatibilních, čímž se snad dá vysvětlit, proč se tak často překrývají ve svých institucionálních závazcích. Kupříkladu, James Wolfensohn (jehož si Strong na počátku šedesátých let vybral z Harvardu, aby vedl australskou pobočku jedné z jeho firem) ho jmenoval svým předním poradcem prakticky ihned po svém jmenování šéfem Světové banky. "Angažoval jsem se ve... Stockholmu zásluhou Maurice Stronga," říká Wolfensohn, jenž byl následně pověřen spoluvypracováním (s Michailem Gorbačovem) předlohy Charty Země (Earth Charter), předložené k posouzení na schůzce Rio + 5 v Brazílii počátkem tohoto roku. Šéf Světové rady, Maurice Strong, zasedání předsedal.

Ovšemže tu nejde o žádné spiknutí: jen skupina podobně smýšlejících lidí bojuje za to, aby zachránila svět před méně předvídavými a sobečtějšími silami - jmenovitě, silami trhu. A ačkoli se charakter krize mění - ve čtyřicátých letech II. světová válka, strach z atomové bomby v letech padesátých, v sedmdesátých "energetická krize" - levicový lék byl pokaždé stejný: větší roli mezinárodním úřadům. Dnes je v pozadí jejich snah o zvýšení pravomocí OSN údajný přízrak hrozící ekologické katastrofy. Strong varoval pamětihodnými slovy: "Pokud se nezměníme, náš druh nepřežije... Otevřeně říkám, můžeme se dostat do bodu, kde jediná cesta k záchraně světa povede přes zhroucení průmyslové civilizace." Brzy dojde k apokalypse, pokud nás mezinárodní instituce nezachrání před námi samými.

Minulý týden generální tajemník Annan odhalil veřejnosti plán Maurice Stronga na reorganizaci OSN. Aby nedošlo k mýlce, pověstně zkorumpovaná a nevýkonná byrokracie OSN by se s nějakým tím otřesem jistě dokázala vypořádat. Strongův plán ale míří převážně odlišným směrem - směrem načrtnutým v dokumentu Our Global Neighborhood (Naše globální okolí), koncipovaném zajímavě pojmenovanou Komisí pro globální řízení (Commission on Global Governance - CGG).

CGG byla zřízena v roce 1992, po Riu, na návrh Willyho Brandta, bývalého západoněmeckého kancléře a šéfa Socialistické internacionály. Generální tajemník Boutros Boutros-Ghali ji stvrdil podpisem. CGG přirozeně popírá, že by podporovala onen druh věcí, jež vojákům působí takové noční můry. "Nenavrhujeme kroky směrem k světové  vládě," napsali na uklidněnou spolupředsedové Ingvar Carlsson a Shridath Ramphal, "...[ale] to neznamená, že cílem by měl být svět bez řádů a pravidel". Doslova tak. Profesor práva na Hofstra University Peter Spiro k tomu napsal: "Cílem není superstát, nýbrž spíše vytváření normotvorných multilaterálních režimů... Tato konstrukce již omezuje činnost státu v kontextu lidských práv, ochrany životního prostředí a je odrazovým můstkem do dalších oblastí."

Koncept globálního řízení už nějaký čas zraje. V roce 1991 vydal Římský klub (Strong je samozřejmě členem) zprávu nazvanou První globální revoluce, jež prohlašovala, že současné problémy "jsou svou podstatou globální a nemohou být vyřešeny iniciativami jednotlivých zemí, [což] velice zvyšuje význam a důležitost OSN a dalších mezinárodních struktur". Strong také v témže roce vyhlásil, že Summit Země, jehož byl generálním tajemníkem, bude hrát důležitou roli "při reformě a posilování OSN jako základního článku objevujícího se systému demokratické globální správy". CGG roku 1995 v Our Global Neighborhood souhlasí: "Je to naše pevné rozhodnutí, že OSN musí mít i nadále ústřední roli v globálním řízení."

Američané by měli být znepokojeni některými návrhy této komise: například, že určité aktivity OSN by měly být financovány zdaněním devizových transakcí a nadnárodních korporací. Ekonom James Tobin odhaduje, že půlprocentní zdanění devizových transakcí by ročně vydělalo 1,5 bilionu dolarů - obnos přibližně odpovídající federálnímu rozpočtu Spojených států.

Komise rovněž navrhuje, aby byly zavedeny "uživatelské poplatky" pro společnosti operující "na globálním společném majetku". Takovéto poplatky by bylo možno vybírat z mezinárodních letenek, zaoceánských plaveb, rybaření na širém moři, aktivit v Antarktidě, oběžných drah geostacionárních družic a (pásem) elektromagnetického spektra. Ale opravdu studenou sprchou jsou daně z CO2 (carbon taxes), jež by se vztahovaly na všechna paliva a pohonné hmoty vyráběné z uhlí, ropy a zemního plynu. Daň z CO2, konstatuje zpráva s kamennou tváří, "...by přinesla vskutku velmi vysoké příjmy". Ted Carpenter z Cato Institute s vědomím rozpínavosti a korupce v rámci struktur OSN varuje: "Člověk si může jen představit rozměry té spouště, která by mohla nastat, kdyby (komise) byla financována z nezávislých zdrojů."

Zvláště významný pro Spojené státy byl návrh CGG na konečné zrušení práva veta pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN. Komise věděla, že současní stálí členové Rady bezpečnosti, včetně USA, se svého  veta nijak lehce nevzdají, a navrhla proto dvoufázový proces.

V první fázi má být Rada bezpečnosti rozšířena o pět nových členů (bez práva veta) - pravděpodobně by šlo o Japonsko, Německo, Brazílii, Indii a Nigérii - spolu s třemi novými křesly pro nestálé členy. Ale skutečné nebezpečí pro zájmy Spojených států se skrývá ve fázi druhé: "úplné přezkoumání členství v Radě... kolem roku 2005; pak bude možné veto postupně odbourat."

A tyto plány se dále rozvíjejí. President Valného shromáždění OSN, Razali Ismail z Malajsie, v březnu zveřejnil svůj vlastní recept na reformu Rady bezpečnosti. Jde hodně ve stopách návrhů CGG. Razali konkrétně navrhuje "působit na původní stálé členy, aby omezili užívání práva veta... a nerozšiřovat je na nové stálé členy". Chce, aby se veto stalo "do budoucna politicky neudržitelné" a doporučuje tato opatření za deset let znovu přezkoumat.

V červenci přistupuje Ministerstvo zahraničí USA na kompromis - akceptuje pět nových členů Rady bezpečnosti, ale mlčí v otázce veta. Jednoduše doufá, že otázka veta odezní, když Spojené státy přistoupí na rozšíření Rady. Ale zpráva CGG nenechává nikoho na pochybách, že agenda mající za cíl rozšíření moci byrokratů naopak šlape na plné obrátky. Otázka veta může být odložena o deset let - ale co pak?

"Těmhle iniciativám by se Spojené státy měly bránit ze všech sil," říká Ted Carpenter. Jakmile by totiž došlo ke zrušení veta, pro Spojené státy by to znamenalo, že by jiné země mohly činit klíčová rozhodnutí, jež se nás budou dotýkat, bez našeho souhlasu.

Komise chce rovněž posílit "globální občanskou společnost", kterážto, jak vysvětluje, "je nejlépe vyjádřena v globálním nevládním hnutí". Dnes tu máme přibližně 15 000 nevládních organizací. Přes 1 200 z nich má konzultativní status při Hospodářské a sociální radě OSN (v roce 1948 jich bylo 41). CGG chce, aby nevládní organizace byly formálně začleněny do struktury OSN (nedivme se, že to Kenneth Minogue nazývá Akronymií). Navrhuje tudíž, aby reprezentanti takovýchto organizací byli akreditováni na Valném shromážděním jako "Organizace občanské společnosti" a každoročně se scházely na Fóru občanské společnosti.

Jak by však byli tito reprezentanti vybíráni? Letošního června uspořádalo Valné shromáždění zasedání o otázkách životního prostředí s názvem Summit Země + 5. President Razali vybral množství reprezentantů z nevládních organizací a ze soukromého sektoru, jimž udělil exkluzívní privilegium promluvit na zasedáních pléna. "Měl jsem velký problém, abych vybral ty správné nevládní organizace," prohlásil. Takže koho vybral?

Mezi jinými to byli: Thilo Bode, výkonný ředitel Greenpeace, coby reprezentant vědecké a technologické komunity; Yolanda Kakabadse, presidentka Mezinárodní unie pro zachování přírody (International Union for the Conservation of Nature), a "z farmářů jsem vybral organického farmáře, Denise O'Briena ze Spojených států, člena Via Campesina". V jakém smyslu jsou tito lidé "reprezentativní"? Koho reprezentují? Byli představitel Obchodní komory USA, předseda představenstva Toshiby a president Farmářského výboru (Farm Bureau) všichni příliš zaneprázdněni, než aby mohli přijet promluvit na plénu?

Jiným příkladem toho, jak tento výběr funguje, bylo "velké fórum občanské společnosti" shromážděné "na pokyn" Strongovy Světové rady a Mezinárodního zeleného kříže Michaila Gorbačova na letošní březen. Asi pět set delegátů se sešlo, aby podle plánu zhodnotilo výsledky Summitu Země, ve skutečnosti však odsoudilo "nečinnost" signatářských zemí při uvádění závěrů z Ria do praxe. Delegáti byli vybíráni podle postupu založeného na národních radách pro trvale udržitelný rozvoj, jež byly samy konstituovány v návaznosti na závěry Summitu Země. Členství v těchto radách už samo o sobě znamená, že organizace je přesvědčena o potřebě boje proti globální environmentální krizi. Takže se můžete vsadit, že výběr neposkytl mnoho delegátů reprezentujících podnikání nebo obhajujících omezení moci vlády.

Tento druh mezinárodního "pokecu" je samozřejmě podivnou parodií demokracie. "Velmi málo i těch větších mezinárodních nevládních organizací funguje na demokratickém principu v tom smyslu, že členové volí své funkcionáře a usměrňují v konkrétních otázkách politiku organizace," konstatuje Peter Spiro. "Problém je v tom, že to jsou spíše peníze než členství, co určuje vliv, a peníze častěji reprezentují podporu centralizovaných elit, jako třeba velkých nadací, než podporu zdola (řadových voličů)." (CGG podstatně těžila ze štědrých darů MacArthurovy, Carnegieho a Fordovy nadace.)

Hilary Frenchová, vicepresidentka panikářského Worldwatch Institute, to objevně ospravedlňuje "jako paradox našeho času... že efektivní vláda vyžaduje, aby řízení bylo současně předáváno dolů lokálním komunitám a vzhůru mezinárodním institucím." Ať je to paradoxní nebo ne, volič se v tomto modelu vlády prakticky nevyskytuje. Obchází národní vlády a zastupitelskou demokracii a dává moc tomu druhu lidí, kteří jsou ochotni sedět na schůzích výborů až do hořkého konce. Ti, kdo mají lepší věci na práci - podnikatelé, dělníci, mámy - bohužel prohrávají v tomto typu centralizované decentralizace, jaký si v duchu představuje Worldwatch. Výsledkem budou rozhodnutí přijatá samoselektivními elitami. V domácí politice máme pro tyto elitářské skupiny pojmenování - zvláštní zájmy.

CGG doporučuje další věc, totiž, aby stará Poručenecká rada OSN "obdržela nový mandát nad globálními statky". Podle její definice mezi globální statky patří atmosféra, meziplanetární prostor, oceány za rámec národní jurisdikce a podobné environmentální systémy, jež přispívají k podpoře lidského života. Nová Poručenecká rada by dozírala "na hospodaření se společnými statky, včetně rozvoje a využití jejich zdrojů... [a] administrativní provádění dohod týkajících se životního prostředí v oblastech, jako je klimatická změna, biodiversita, meziplanetární prostor a námořní právo".

Je těžké zjistit, co tato expanzivní definice vlastně z jurisdikce Poručenecké rady vynechává. Biodiverzita zahrnuje všechny rostliny a živočichy na Zemi, včetně těch, co žijí na vašem dvorku. Seskočí jednotky OSN s nebe, aby vám zabránily porazit stromy na vašem majetku? Bezpochyby ne. Ale nedávný případ poblíž Yellowstonského národního parku může být předzvěstí toho, jak se mezinárodní instituce mohou vměšovat do domácích záležitostí.

Yellowstone byl označen za "Světové kulturní dědictví". Tato místa jsou přírodní útvary nebo kulturní památky uznané Výborem UNESCO pro světové kulturní dědictví za lokality mající "výjimečnou univerzální hodnotu". Místa jsou vyznačena ve smlouvě ratifikované roku 1973 americkým senátem a tato místa je možno umístit na "Seznam světového kulturního dědictví v ohrožení".

V tomto případě chtěla těžařská společnost vybudovat zlatý důl mimo hranice Yellowstonu. Normální přezkoumání dopadů projektu na životní prostředí dosud běželo právním postupem platným ve Spojených státech. Ale skupina nevládních ekologických organizací stavějících se proti dolu nebyla srozuměna s tím, že počká, až procedura dospěje k řádnému konci. Požádali členy Výboru pro světové dědictví (WHC), aby přijeli do Yellowstonu a uspořádali zde veřejná slyšení zainteresovaných stran. George Frampton, státní tajemník na ministerstvu životního prostředí v Clintonově administrativě, napsal WHC dopis se slovy: "Ministr [Bruce Babbitt] a Správa národního parku vyjádřily ostré výhrady k důlnímu projektu New World Mine." Frampton dodává: "Domníváme se, že existuje potenciální nebezpečí pro hodnotu parku, okolních vod a ryb, a že výbor by měl být informován, že majetek, jenž je zapsán v Seznamu... je v nebezpečí." Čtyři zástupci WHC přijeli služebně do Yellowstonu a provedli slyšení. A na svém zasedání v prosinci 1995 v Berlíně Výbor ochotně odhlasoval zařazení Yellowstonu mezi "Světové dědictví v ohrožení".

"Podle mého názoru to byl nehorázný politický akt," prohlásila republikánská členka Sněmovny reprezentantů za stát Wyoming Barbara Cubin během kongresového slyšení ve věci zařazení. "Provedli to, aby přilákali pozornost, vyvolali odezvu veřejnosti. Pod jejím nátlakem prosadili, aby důl nebyl vybudován." Jeremy Rabkin, politolog z Cornellské university, souhlasí s tím, že zařazení takovýchto míst na mezinárodní seznamy "poskytuje mezinárodní platformu, jejímž prostřednictvím je možné činit nátlak na americkou politickou scénu."

Byl by důl býval skutečně ohrožoval Yellowstone? To se nikdy nedozvíme. Zpráva o dopadech na životní prostředí nebyla nikdy vydána a těžařská společnost pod tlakem přijala federální výkup za 65 milionů dolarů plus výměnu za nespecifikované federální pozemky někde jinde. Takže i bez donucovacích prostředků tato "opěrná država" OSN dokázala provádět pozemkovou politiku za Spojené státy.

Tyto události přiměly poslance Dona Younga (R., Aljaška), aby předložil návrh Zákona o americké suverenitě nad půdou (American Land Sovereignty Act). Zákon má k dnešku 174 spolupředkladatelů a dal si za cíl "zachovat suverenitu Spojených států nad veřejnými pozemky stejně jako... udržet státní suverenitu a soukromá vlastnická práva na nefederálních pozemcích obklopujících tyto veřejné pozemky". Bude-li přijat, Kongres bude muset schvalovat - případ od případu - přidělení půdy učiněná na základě mezinárodních smluv.

Je však suverenita Spojených států skutečně ohrožena? V jednom interview Strong odmítl Youngovy obavy. "Nesdílím jeho znepokojení. Není to žádné vzdání se suverenity, budu-li ji vykonávat ve společnosti s ostatními. Konečně, zabýváme-li se globálními otázkami, není jiné cesty." Pokračuje: "Přidáme-li se k větší jednotce, samozřejmě získáme jisté výhody a obětujeme trochu naší svobody. Vždyť přesně tohle se děje v Evropě, kde se evropské státy rozhodly, že na tom celkově vydělají, vytvoří-li strukturu, v rámci níž se vzdají některých svých národních práv - a budou je vykonávat kolektivně skrze Unii."

Příklad Evropské unie nicméně znepokojuje velvyslance Lichensteina. "Byrokracie EU v Bruselu není zodpovědná nikomu," stěžuje si. "Vlády se sejdou, ministři zahraničí, ministři financí se sejdou a dejme tomu, že vyhlásí směrnice. Ale co si budeme povídat, za nitky tahají byrokrati."

Yellowstonský případ je příkladem toho, jak "dobře zamýšlený" symbolismus ve věci životního prostředí může být transformován v reálná omezení pro skutečné lidi ukládaná mimo zákon, bez demokratického dohledu a bez jakýchkoli prostředků nápravy. Je ironií, že Strong sám měl s coloradskými ochranáři střet o práva na místní vodu. Neměli takového filipa, aby si na newageovského rančera pozvali mezinárodní úřady - nebo si možná uvědomili, že Strong je právě tím vlastníkem, jehož práva OSN bude respektovat.

Byť Yellowstonský incident může být pro někoho sebevíc zarmucující, daleko větší potenciál pro nepravosti se skrývá v nové sérii "rámcových smluv" určených k tomu, aby se zabývaly globální problematikou životního prostředí. Zpočátku smlouvy vyzývaly k dobrovolným akcím ze strany jednotlivých vlád a zavedly postup konzultací. Ale ekologičtí aktivisté jako Hilary Frenchová velmi dobře vědí, jak tyto procesy fungují. "I když to může vypadat jako zklamání, politická vůle vytvořená [těmito rámcovými dohodami] může vést ke konkrétnějším závazkům." Už se to děje.

"Ačkoli její deklarace principů byla zřetelně proklamativní, stala se Stockholmská světová konference o životním prostředí člověka z roku 1972 zlomovým bodem v mezinárodních snahách o ochranu životního prostředí," napsal Peter Spiro. "Vynořila se z ní první stálá instituce (Program OSN na ochranu životního prostředí); následovaly slabé, ale zacílenější 'rámcové' smlouvy, jež už ke svému plnění vyžadují zvláštní regulační režimy. Vídeňská dohoda z roku 1985 o ochraně ozónové vrstvy sama neobsahovala žádné závazky, ale montrealské protokoly z roku 1987 a následující úpravy si stanovily za cíl úplné odbourání chlorovaných a fluorovaných uhlovodíků (CFC) a dalších ozónu škodlivých látek do roku 1996. Režim pokrývá 132 signatářských zemí s celkovou populací 4,7 miliard lidí. Mezi lety 1987 a 1991 se skutečně podařilo celkovou spotřebu CFC omezit na polovinu. Postupné plnění lze možná podobně očekávat i v případě konvencí o biodiversitě a klimatických změnách podepsaných v Riu."

"Konvence", o nich Spiro mluvil, se vynořily ze Summitu Země, jemuž předsedal Maurice Strong. Zabývají se dvěma údajnými globálními environmentálními krizemi - celosvětovým oteplováním a vymíráním druhů.

V čase Summitu Země někteří vědci na základě počítačových modelů podnebí předpovídali, že průměrná teplota na Zemi se v průběhu následujícího století v důsledku "skleníkového efektu" zvýší o 4 až 9 stupňů Fahrenheita. O těchto předpovědích se ovšem mezi vědci vedou spory. A jak se počítačové modely zjemňují, vychází z nich, že atmosféra se ohřeje daleko méně, než se původně předpovídalo. Přesnější družicová měření navíc žádné zvýšení celosvětové průměrné teploty za uplynulá dvě desetiletí neprokázala. Konečně, důležitá studie uveřejněná v Nature došla k závěru, že i v případě, že předpovědi oteplování jsou správné, je docela možné, že by bylo méně nákladné, kdybychom nechali emise skleníkových plynů dále růst deset nebo i více let, neboť technické inovace a uvážlivé investování kapitálu by je možná v jistém okamžiku umožnily snižovat daleko laciněji (ještě než by mohly začít působit vážné potíže). Jinými slovy, není třeba podnikat drastickou a nákladnou akci nyní.

Celý proces si ovšem stejně razí cestu vpřed. Rámcová dohoda o globální klimatické změně podepsaná presidentem Bushem na Summitu Země v Riu se už začíná přitvrzovat. Původně se od zemí očekávalo, že do roku 2000 dobrovolně sníží emise "skleníkových plynů" na úroveň roku 1990. Loni pak na schůzce OSN ke klimatické změně v Ženevě nabídla Clintonova vláda zavést ve Spojených státech na tyto emise právně závazné limity. Letos v červnu na zasedání Summitu + 5 president Clinton tento závazek potvrdil. A povinné limity na emise oxidu uhličitého mají být dopracovány na celosvětovém setkání signatářských států dohody v Kjótu v prosinci tohoto roku.

Odhadované náklady Spojených států na omezení emisí se pohybují v rozmezí 90 až 400 miliard dolarů ročně ve ztrátě hrubého domácího produktu a ve ztrátách mezi 600 000 a 3,5 milionu pracovních míst. Celkové náklady budou úměrně vyšší.

Spojené státy se kromě toho sice mohou zavázat k omezením, avšak, podle Rámcové dohody (Framework Convention), 130 rozvojových zemí včetně Číny a Indie se povinnost redukovat emise netýká. Jejich emise přitom při současných trendech převýší počátkem příštího století emise průmyslových zemí. Mají-li Spojené státy a další průmyslové země omezovat využití energií, zatímco Třetí svět bude z tohoto procesu vyloučen, mnoho průmyslových odvětví se jednoduše vytratí tam, kde budou ceny energií významně nižší.

Dostanou-li k tomu ovšem povolení. Neboť, jak se tázal senátor Chuck Hagel (R., Nebraska) na konferenci "Náklady Kjóta" pořádané Competitive Enterprise Institute: "Kdo bude plnění smlouvy o celosvětovém klimatu kontrolovat?... Budeme mít mezinárodní úřad pověřený prováděním inspekcí, pokutováním a popřípadě zavíráním amerických společností?" Senátor Hagel není sám, kdo sdílí tyto obavy. V červenci schválil Senát Spojených států poměrem 95:0 rezoluci vyzývající Clintonovu vládu, aby na Kjótské konferenci nečinila žádné závazné ústupky.

Ale smlouva o klimatické změně není jediným nebezpečím pro zájmy USA. President Bush sice odmítl podepsat Smlouvu o biodiversitě na Světovém summitu v Riu - kde, pamatujte, seděl v předsednickém křesle přispěvatel staroslavné strany Strong - to však věc jen oddálilo. Clintonova vláda ji podepsala krátce po své inauguraci. Jelikož smlouva zavazuje signatáře chránit rostlinné a živočišné druhy ochranou přirozeného prostředí, v němž se vyskytují, její naplnění může způsobit, že nám ve srovnání s tím budou připadat aktivity Výboru pro světové dědictví na americké půdě jako desetníkový mariáš.

O co dál po cestě narýsované CGG nás mezitím zavedly reformy OSN, vypracované Mauricem Strongem, jež minulý týden ohlásil Kofi Annan?

Nejdůležitější iniciativou je doporučení, aby Valné shromáždění zorganizovalo v roce 2000 "Shromáždění k miléniu" a jako jeho pandán "Lidové shromáždění". ("Lidové shromáždění" kopíruje myšlenku "Fóra občanské společnosti" při CGG - mezi jiným, jen akreditované nevládní organizace budou moci podat zprávu před Valným shromážděním.) Co však budou tyto velkolepé nové orgány dělat? Shromáždění k miléniu by chtělo pozvat "hlavy států... aby vyjádřily svou vizi vyhlídek a překážek v novém tisíciletí a dohodly se na postupu zásadního přehodnocení role OSN [zvýrazněno autorem]". Tato poslední neškodná fráze je diplomatický obrat pro otevření Charty OSN pozměňovacím návrhům. Pokud k tomu dojde, pak se může stát cokoliv - zejména mám na mysli zrušení veta v Radě bezpečnosti.

Shromáždění k miléniu má také schválit přijetí Strongovy Charty Země. Z této charty, pokud ji člověk čte, může mít jako z řady jiných dokumentů povětšinou dobrý pocit - její návrh říká, že "musíme jaksi znovu objevit průmyslově-technologickou civilizaci" a slibuje každému čisté životní prostředí, spravedlivý příjem a konec krutostí se zvířaty - ale už jsme viděli, jaké takovýto vyprázdněný symbolismus může nenápadně a soustavně přinášet konkrétní důsledky. Charta nevyhnutelně zastává názor, že "národy světa by měly přijmout, jako první krok, mezinárodní dohodu, jež by poskytla integrovaný právní rámec pro existující a budoucí zákony a politiku týkající se ochrany životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje". Je to, samozřejmě, charta pro nekonečné zasahování do vnitřních záležitostí nezávislých států.

Čímž opomíjíme vnější záležitosti. Takže - čáry, máry, fuk! Ve shodě s plánem CGG Annan se Strongem naléhají, aby Pověřenecká rada OSN "byla rekonstituována jako fórum, jehož prostřednictvím by členské státy vykonávaly svůj společný dohled nad integritou globálního životního prostředí a společných statků jako jsou oceány, atmosféra a meziplanetární prostor".

Prozatím se však Annan a Strong vyhýbali tomu, aby k financování OSN požadovali globální daně či uživatelské poplatky. Jeden mluvčí řekl, že záležitost byla jednoduše "příliš horká, než aby se jí mohli zabývat právě teď. Co navrhují, je Dlouhodobý úvěrový fond ve výši 1 miliardy dolarů, aby OSN měla zdroj pro operativní fondy i v případě, že důležitý přispěvatel (např. USA) načas přestane platit.

Stručně řečeno, detailní plán CGG na mocnější OSN se velmi podobá postupu při rozšiřování požadavků Rámcové dohody o globální klimatické změně. Dobývání se sice může odehrávat kousek po kousku, ale cíl je jasný: mocnější soubor mezinárodních institucí, v rostoucí míře osvobozený od kontroly hlavních mocností, ve zvýšené míře zodpovědný nikoli zastupitelským demokratickým orgánům nýbrž nevolenému úřednictvu a ve zvýšené míře užívající pravomocí k rozhodování o tom, jak lidé, společenství a vlády mají řídit svoje věci - nejen Američané, nýbrž každý. Trochu to připomíná, jak plukovník Kaddáfí definoval svou levičáckou Zelenou revoluci: "Výbory všude."

Je-li tomu tak, pak budoucnost vypadá pro Maurice Stronga docela dobře. Jeden zdroj OSN naznačoval, že by si přinejmenším přál, aby ho udělali generálním tajemníkem Shromáždění k novému tisíciletí nebo Lidového shromáždění. Jiní pokládají za možné, že si osmašedesátiletý Strong ještě líčí na post příštího Generálního tajemníka OSN.

Tento věhlas by možná pomohl vysvětlit podivný incident na počátku jeho kariéry. Jelikož měl odedávna politické ambice, rozhodl se vstoupit do kanadského parlamentu. Zavedený kandidát byl vedením liberální strany vypuzen z bezpečného volebního obvodu a Strong nastoupil na jeho místo. Když mu pak ve volební kampani roku 1979 zbývalo absolvovat už jen měsíc, Strong zničehonic ze závodu odstoupil. Strongovy obchody byly tou dobou zvlášť komplikované - zakládal Švýcarskou společnost na průzkum nalezišť ropy a zemního plynu s partnery, jako byli kuvajtský ministr financí a Arab Petroleum Investment Corporation. Toto vysvětlení se udává nejčastěji. Ale možná, že se prostě rozhodl, že pro člověka, který chce moc, jsou volby celkem zbytečnou překážkou.

Ronald Bailey je nezávislý washingtonský publicista a televizní producent. Je autorem knih "Eco-Scam: The False Prophets of Ecological Apocalypse" (St. Martin's) a "The True State of the Planet" (Free Press).


Z anglického originálu "Who Is Maurice Strong? International Man of Mystery", publikovaného v časopisu National Review, Vol. XLIX, č. 16, 1. září 1997, s. 32-37,

přeložil Jan Placht.

www.obcinst.cz

6249 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Podpořte nás
Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Švédská vláda ztratila kontrolu nad zemí: 120 pumových útoků za půl roku. Integrace migrantů v praxiTak tohle nedokážete! Greta prý vidí oxid uhličitý pouhým okem!Hrdinové z Antify proti důchodkyni s chodítkem (+ video)Na antirasistické konferenci zakázali bělochům pokládat otázkyGreta není první! Už před 27 lety tleskali světoví potentáti holčičce, která nechtěla dýchat vzduch a kupodivu dodnes blahobytně žije (+ video)

ePortal.cz

Rebelie lhářů. Vzpoura proti neexistujícímu „šestému masovému vymírání“ODS na cestě od modré k červené. K tomu můžeme ještě přičíst návštěvu předsedy ODS Petra Fialy v Řeporyjích, kam přijel podpořit místního hulváta Pavla Novotného

euPortal.cz

Jste připraveni zemřít? Neokonzervativci řídící americkou zahraniční politiku soustřeďují současné své úsilí na likvidaci zbytku dosavadních dohod zaměřených na omezení zbrojeníČeská televize vede tažení proti držitelům zbraní a pomlouvá je. ČT konkrétně šíří dezinformace a fake news ohledně zločinů spáchaných legálně drženou zbraní

Eurabia.cz

Turecko ukradlo další část území Kypru a EU drží hubu a krok. Asi má strach z Turka?Škoda Auto podporuje ekonomiku vražedného islamistického režimu v Turecku ...

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

euServer.cz

Rasputina na PutinaŽe Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým , moravským i slezským svorně proklínanou

ParlamentniListy.cz

„ČT? Všude je něco...“ Soukup jen zíral. Významný host pak oslovil mládežKurdové? O těchto jejich krocích se nepíše, říká Spencerová o době před vpádem Turecka
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny