Halík v deníku Právo biskupy varuje před sbližováním se s hradem a přirovnává takovéto tendence k středověkým vztahům mezi panovníky a církvi. Církev se podle něj musí rozhodnout, zdali bude v duchu austrokatolicismu okuřovat panovníka (čili prezidenta Klause), anebo zda v duchu prorocké tradice bude umět říci lidem typu Václava Klause své statečné NE. Skutečnost, že se Halík pustil do této neuvážené kritiky, je znamením, že ideologický a náboženský proud, který se Halík snaží prosazovat, u katolíků v České republice naráží. Ti se čím dále častěji vymaňují ze spárů Halíka, jenž s tradicionalismem je v neustálém konfliktu.

Pan Halík vykazuje příznaky neomarxistického syndromu, má totiž neustále pocit, že jiné kultury a náboženství jsou společností utlačovány, a je podle něj tedy nutné je legitimizovat, ideologicky a společensky neustále podporovat. Tradicionalismus je pro něj velkou překážkou, protože ten klade důraz na historické souvislosti a úctu k předkům. V okamžiku, kdy si vážíme odkazu a práce naších rodičů, prarodičů, jejich prarodičů atd. a obdivujeme kulturu, kterou jsme si v průběhu tisíciletí vypěstovali, nemůžeme filozofii smíšeného světa podle Halíka, kde si budou na každém území a v každé společnosti všechny myšlenky, náboženství a zvyklosti rovny a budou hrát více méně podobnou roli, přijmout za svou. Prezident v konečném důsledku svým krátkým projevem dokázal podmést téměř celoživotní snahu kněze Halíka odpoutat českou (věřící) společnost od „staromodního“ chápaní světa. Což si Halík uvědomuje a to se mu samozřejmě nelíbilo, proto využil nejbližší příležitosti, aby napadl prezidentův projev.

Nejsem věřící člověk, ale jistá dávka homogenní religiozity alespoň jako pozůstatek úcty k minulosti našeho národa, je nutná, nutná i pro naši budoucnost. Hans Adam II. kníže z Liechtensteinu ve své knize Stát ve třetím tisíciletí bystře poukazuje na skutečnost, že státy, jež nebyly nábožensky nijak legitimizovány, v minulosti vždy velmi rychle zanikaly. Můžeme sice přijmout namísto náboženské legitimity legitimitu ideologickou, ale ta podle zkušenosti má opět jen minimálního trvání a v konečném důsledku vždy vedla pouze ke krvavým koncům.

Představa, že by se Evropská unie zaštítila ideologií multikulturalismu, je tedy podobná, jako kdyby se zaštítila jiným ismem, například nacismem nebo komunismem - důsledek v takovém případě bude téměř vždy stejný, jak z minuloslti dobře víme. Samotná legitimizace Evropské unie pouze modelem technokratického státu bez minulosti a tradice, bude rovněž mít jen krátkého trvání. Pokusy utvořit nový státní celek mají bohužel s velkou pravděpodobnosti vždy stejný důsledek, je jím konflikt svobodného ducha se snahou vykonstruovat nepřirozené.

Jakou cestou se chceme vydat? Chceme opustit naše tradice a dát příležitost zničit naši kulturu, národ a vlast?

Zajímala by mě v této souvislosti jedna poslední věc. Věnujte mi teď prosím pozornost. Proč se snaží většina našich politiků zničit národní cítění a zadupat tradicionalismus a zároveň tak vehementně podporují izraelský nacionalismus a spolučinní se na legitimizaci židovské kultury v oblasti nejen Palestiny? Jakto, že v tomto případě se podporuje zcela opačný proces? Proč všichni velcí globalisté a atentátníci na národní suverenity v případě Izraele zastávají zcela opačný postoj? Můžete mi to někdo vysvětlit?

tomaskupec.blog.iDNES.cz

čtěte také:

Halík by za války podporoval Hitlera, řekl klausovec Bátora