„Vládnoucí třída má školy a tisk pod palcem. To umožňuje hýbat pocity davů.“ (Albert Einstein)

Václav Havel a ideál demokracie

Autor: Marie Neudorflová | Publikováno: 3.2.2012 | Rubrika: HISTORIE
Ilustrace

Příspěvek vychází z celkem snadno ověřitelné skutečnosti, že celkový důraz na demokracii nebyl v minulém desetiletí určující, ačkoli se revoluce v listopadu roku 1989 uskutečňovala ve jménu demokracie. Neméně významnou skutečností je, že už základy politického systému, které se kladly v prvních letech po revoluci, postrádaly závažné hodnoty týkající se možnosti rozvíjet efektivně demokracii, a že ideologický a praktický obsah práce předních disidentů před rokem 1989 hrál v tomto kontextu závažnou roli, neboť měli po revoluci zásadní vliv na kladení základů politického systému. Protože Václav Havel patřil v ideologické oblasti k osobnostem nejvýznamnějším, zvláště po revoluci, můj příspěvek je orientován  na stručné shrnutí velké většiny politických projevů a článků Václava Havla od listopadu 1989 do začátku roku 1995 ve vztahu k demokratickému ideálu, včetně některých významných esejů z doby před rokem 1989. (1) Výsledky tohoto výzkumu byly značným překvapením ve srovnání s původním očekáváním.

Hlavní teze, které vyplynuly ze zkoumaných dokumentů, indikují, že ideologické a filosofické postoje Václava Havla ovlivňovaly celkovou atmosféru a vývoj po roce 1989 po několik let daleko více než se obecně soudí, že v pozadí jeho politické filosofie, hodnot a názorů nebyla skutečná víra v možnosti pozitivní role veřejnosti v politice a tím i demokracii, ale že naopak politickými koncepty, které přijal jako ústřední ve svých projevech, vědomě či nevědomě otevíral prostory k  těm nedemokratickým a málo konstruktivním aspektům, které v politice a ekonomice po roce 1989 v praxi převážily. Jeho politické ideje obsahovaly koncepty, které měly jen málo společného s filosofií demokracie, a jeho názory byly do značné míry pokračováním myšlenek přijatých již z počátku 70. let, kdy navštěvoval semináře filosofa Jana Patočky,  jehož politické názory také nevycházely z demokratické a humanitní filosofie. Nejvýraznějším důsledkem této situace je skutečnost, že veřejnost měla a má na celou politiku vliv nedostatečný, neodpovídající pravidlům. (2)

Před rokem 1989 viděl Havel cestu z totality a k obnově občanské společnosti v obecné obnově „lidské identity“, v osobní statečnosti a v přijetí „absolutní a univerzální hierarchie hodnot“, (3) v potřebě vyvinutějšího metafyzického pocitu bezpečí a individuálního svědomí. Nejen, že náplň těchto abstraktních a od života odtažených pojmů zůstala nevyjasněná a cesta jak jich dosáhnout nevysvětlená, ale vytvářela se tu nebezpečná iluze, že charakter a kvalita politického systému je závislá na kvalitě jednotlivců a na hodnotách a ideologii, které budou závazné pro všechny. Pomíjí se tu důležitost politických a právních pravidel, které jsou ve skutečnosti důležitější jak pro charakter a efektivnost politického a společenského systému, tak pro dosahování politické dospělosti jednotlivců. Pokud se vychází z úrovně jednotlivců jako určující kvalitu demokratických institucí a systému, pak se všechny nedostatky těchto institucí mohou vysvětlovat špatnými vlastnostmi jednotlivců, jejich nedospělostí, atd., což se dosud často děje. Součástí tohoto přístupu bylo i hluboké podcenění potřeby osvěty a výchovy lidí v demokratických hodnotách a principech. Podobně se ignorovalo, že každý demokratický systém je v prvé řadě zakotven ve všech důležitých duchovních, kulturních i ekonomických potřebách společnosti jako celku i většiny jejích jednotlivců. Tak se „demokratický systém“ dostal do začarovaných kruhů bránících jeho skutečnému rozvoji.

Není náhodné, že v souladu s filosofií Charty 77  ještě v roce 1992 Havel konstatoval, že lidem je jedno, v jakém systému žijí, jen když slouží jejich zájmům. (4)

Není snadné určit, jaká filosofická stanoviska jsou v pozadí tohoto názoru, ale nedocenění nutnosti politické participace veřejnosti pro systém, který má sloužit jejím zájmům, je jednou z nejzávažnějších slabin tohoto postoje.

Nejvíce zavádějící je, že je ignorována skutečnost, že fungující demokracie má silné korektivní mechanismy související s efektivní participací veřejnosti, a že jedině demokracie má potencionál sloužit potřebám a zájmům většiny a společnosti jako celku, protože jedině demokracie umožňuje, aby veřejnost své zájmy svobodně formulovala, obhajovala a politicky prosazovala. Ve stejné době začal Havel zbožňovat demokracii s lidskými právy a občanskou společností, jakoby funkčnost a efektivnost obou nebyla přímo závislá na existenci demokracie – filosoficky i institucionálně.

O rok později označil „přirozené síly“ (aniž by učinil pokus vysvětlit  obsah tohoto pojmu) za nejpřijatelnější mechanismus pro korekci společenského vývoje, a versailleský a jaltský systém za zhroucený v důsledku působení těchto sil. (5) V podtextu této úvahy je zcela zřetelný respekt pro mocensky silnější subjekty.  Zároveň Havel označil „lidskou přirozenost“, „svědomí“ a „lidskou identitu“ za dostatečný základ pro zodpovědnou účast v politice. Je zřejmé, že tato koncepce ignoruje základní principy demokracie, a že postrádá myšlenku mechanismu kontroly  moci veřejností, bez níž se každá moc zvrhne v nějakou formu útlaku. Zmíněné pojmy dávají nekonečnou možnost k různým interpretacím. Zdá se, že tyto jeho názory zapadají do radikálních postmoderních pokusů smést tradičně uznávané a nutné předpoklady pro zodpovědnou politickou participaci veřejnosti, která není možná bez důkladnějšího všeobecného vzdělání, kontinuální osvětové práce směřující ke sdílení mravních a politických hodnot a k praktickým schopnostem v demokracii efektivně participovat, bez konkrétních znalostí o společnosti, bez víry v potřebu spravedlnosti, bez schopnosti k účinné komunikaci, atd. Václavu Havlovi také schází vědomí, že demokracie počítá spíš s tím, co lidi spojuje – jak na základě konkrétních potřeb a zájmů, tak na základě společné historie, kultury, národních a státních zájmů atd. Přehlíží, že lidská práva tak, jak je začal ve své politické filosofii zdůrazňovat, mají silný potenciál stavět lidi a skupiny proti sobě. Také jeho postupné zdůrazňování „občanského principu“ jako nadřazeného principu politickému ignoruje skutečnost, že bez vysoce integrované společnosti, bez skutečné tradicí vytvořené komunity, se obsah „občanského principu“ velmi zužuje a dokonce se může stát téměř prázdným pojmem.

Ve stejnou dobu (1993) odsouvá demokratické ideje ještě více do pozadí a začíná propagovat roli vlády ve smyslu liberalisticko-ekonomickém, tj., že má především vytvářet podmínky pro soukromou ekonomickou iniciativu; do ní je možné zahrnout i iniciativu mezinárodních korporací, bank, globalistů, atd. Nedostatek jejich vazby na pozitivní společenské, sociální, kulturní, historické a obecně demokratické dimenze vztahující se k blahu obce (což je jeden z nejstarších principů demokracie) zmíněn není, podobně jako schází jakékoli pozitivní úvahy o lidském pokroku. (6) Téměř se zdá, že tržní ekonomiku vítá i s jejími destruktivními prvky, které zahrnuje do pojmů „přirozený svět“ a „přirozený stav“, což v daném kontextu může snadno znamenat svrchovanost hrubé síly ať už fyzické, ekonomické, politické či vojenské. (7)

Tento přístup beroucí malý ohled na ty, kteří jsou v mocensky slabší pozici, je v přímém rozporu s principy demokracie. Zahalen do konceptů práv menšin a různých nedemokraticky orientovaných skupin může takový stav vést časem ke konfliktům ve společnosti a v důsledku nesprávně chápaných příčin vytváří prostor pro volání vlády silné ruky i pro možnost zásahu zvenčí.

Už dnes se často svádí zodpovědnost za mnohá selhání po roce 1989 na demokracii, bez vědomí, že nelze ztotožňovat demokracii s ekonomickým liberalismem a globalismem a že hlavní příčinou těchto selhání je naopak nedostatek demokracie. A tak nesprávně informovaná veřejnost by mohla být zmanipulována k podpoře těch, jimž potřeby a zájmy veřejnosti připadají zbytečné, kteří nemají zájem na rozvoji demokracie a jejichž podíl na ekonomické a politické moci je již v současnosti nepřiměřený. Důvody, pro které Václav Havel důvěřuje spíše mocným tohoto světa a ne veřejnosti a vlastnímu národu, nejsou úplně jasné.

Již před rokem 1989 byla součástí těchto málo demokratických názorů V. Havla nejasně vyjadřovaná  víra v nutnost dezintegrace společnosti a nutnost vytváření menších komunit. Po roce 1989 je tato jeho orientace spojena se sympatiemi pro globalismus. Postupně Václav Havel povyšuje globalismus na arbitra řešení všech závažných konfliktů, včetně tzv. „konfliktu kultur“, nově vymyšleného v duchu globalismu a považovaného za potencionálně „nebezpečnou realitu“.

Na rozdíl od demokracie globalismus interpretuje jako nejlepší cestu k celkové zodpovědnosti, aniž se zabývá skutečnými příčinami konceptu globalismu, jeho konkrétními rysy, obsahem a důsledky. (8) Globalismus vítá jako schopný zavést nový humánnější pořádek, ale důvody této naivní víry zůstávají zatajeny, podobně jako důvody, pro které je ochoten vyslyšet argumenty proti-globalistů v současnosti. Havel někdy více někdy méně otevřeně útočí na myšlenku lidského pokroku. S výše zmíněnými politicko-filosofickými přístupy Václava Havla souvisí i málo vstřícný pohled na existenci národů. Zvláště když mluví o českém národě, používá negativistických interpretací jeho dějin, zdůrazňuje nejrůznější negativní rysy Čechů a českého národa, vytýká mu nedostatečnou politickou kulturu.(9) Tím samozřejmě nepřispívá ani k jeho větší politické a celkové dospělosti, ani k jeho větší sebeúctě a sebedůvěře. Tím vědomě oslabuje jeho celkovou integraci, schopnost k demokratické participaci a posiluje možnosti k manipulaci mocnými. Tradice navazující na vlastní pozitivní demokratické zkušenosti nebyly těmi, kteří se po listopadu 1989 dostali k moci, vítány a v současnosti řada historiků přirovnává celkovou politickou atmosféru k atmosféře druhé republiky po Mnichovu. Ač českému národu Havel vytýká nedostatek politické kultury, skutečným příčinám, které souvisí s prodejem českého tisku a s přílivem západní úpadkové kultury do země, pozornost nevěnuje. Přitom stál u tichého a rychlého výprodeje českého tisku většinou německým majitelům s odůvodněním, že soukromým vlastníkům jde jen o investice a o zisk a že obsah tisku neovlivňují. Celkový přístup tohoto tisku (až na nepatrné výjimky) je však podobný: negativní vůči českému národu, jakoby záměrně orientovaný na pěstování nedospělosti, konfliktu a tlaku na sebeobviňování českého národa v mnoha směrech. Celkový postoj Václava Havla vůči českému národu je v hlubokém rozporu s demokratickými hodnotami a s jeho demokratickou politickou orientací. Ta je postavena ve značné míře na důvěře v lidi, na důvěře v jejich pozitivní potencionál a na úsilí vytvářet takové společenské a ekonomické podmínky, které by dávaly většině jednotlivců i společnosti jako celku možnost se k tomuto pozitivnímu potencionálu rozvíjet, umožňovaly veřejnosti se efektivně účastnit záležitostí veřejného zájmu a umožňovaly řešit problémy prostřednictvím informovaných debat a rozumnými kompromisy prostřednictvím politického systému.

Shrneme-li rysy metody Václava Havla k přístupům k různým nově se objevujícím trendům politického myšlení, je možné říci, že jedním z hlavních rysů je, že se daleko dříve než ostatní myslitelé ve svých úvahách začne zabývat pojmy, které s těmito trendy souvisí, spojujíc je s určitými nadějemi, které jsou pro lid důležité. Když se později ukáže, že tato realita nesplnila naděje do ní vkládané, a trend sloužil k jiným účelům, buď se o problematice už nezmiňuje nebo ji dokonce i kritizuje, ale realitu je nesmírně těžké, až nemožné napravit. Je otázka, zda si je této skutečnosti vědom či ne. Tato metoda se dá dát do souvislosti s mnoha závažnými událostmi, jaké jsou omluva sudetským Němcům, agresivní pronikání západní úpadkové  kultury, rozpadu Československa, výprodej českého tisku do cizích rukou atd. Ani v jednom případě neměla česká veřejnost možnost vlivu na politická rozhodování, ale nepřiměřené důsledky musí nést ona. Tento vývoj je v podstatě v souladu s Havlovou vírou, že současnost je jen přechodným obdobím „postmodernismu“, v němž dojde ke zhroucení samotných základů naší civilizace, což považuje dlouhodobě za pozitivní jev, aniž vysvětluje důvody k této iracionální víře. Destruktivní aspekty, které doprovázejí tento umělý proces, v jehož centru je boj o zásadní mocenské pozice určitých nedemokratických mezinárodních skupin, se Václav Havel nezabývá.

Když Václav Havel kritizuje západní demokracie, uznává sice některé jejich pozitivní atributy, ale především na ty aspekty, které se mu jeví jako negativní materialismus, morální relativismus, bezduchovost, sobectví, expansivnost. (10)  Neuvědomuje si, že hodnoty, které kritizuje, mají jen málo společného s demokracií, ale že jsou součástí tržní globalistické ideologie, kterou obhajuje a do které vkládá velké naděje. Rozdíly mezi těmito dvěma ideologickými světy unikají jeho pozornosti. Tím jistě přispěl k tomu, že v této zemi nejen veřejnost, ale i odborníci a politici ve vysokých funkcích nerozlišují mezi filosofií demokracie a ideologií ekonomického liberalismu (tržní ekonomiky). Tento postmoderní způsob myšlení, svou podstatou daleko více abstraktní než konkrétní, destruktivní než konstruktivní, a upírající lidem možnost objektivního pohledu na realitu i možnost ovlivňovat vývoj pozitivním způsobem, vytváří myšlenkový a filosofický zmatek, který je vysoce zneužitelný jak v ekonomické, tak v politické oblasti a v žádném případě není v souladu a hodnotami a filosofií demokracie.

PhDr. Marie Neudorflová (Spory o dějiny III, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2000, str. 149-154)

Poznámky:

1) Tento příspěvek je do určité míry kritickým shrnutím rozsáhlého výzkumu, jehož výsledky byly publikovány  pouze v angličtině: „Václav Havel and the Ideal of Democracy.“ In: Historical Reflections on Central Evrope. Ed. Donald Hill, Great Britain, Macmillan Press Ltd., 1999, str. 116-137. V tomto článku je uvedena podrobně všechna použitá literatura, která zabírá řadu stránek.

2) Václav Havel jako politický činitel začal svou komunikaci s veřejností na konci roku 1989 po revoluci symbolicky známým citátem u Jana A. Komenského o navrácení vlády do rukou českého lidu, ale tento citát byl podivně změněn.

3) Základ jeho názorů je v jeho sbírce esejů O lidskou identitu (1969-1978), Francie: Svědectví 1980.

 4) Václav Havel, Vážení občané, Projevy červenec 1990 – červenec 1992. Praha: Lidové noviny 1992, str. 155-7; O lidskou identitu, str.87

5) Tyto myšlenky, obsažené již v souboru  O lidskou identitu (str.123, 126-7), se znovu objevují v dalších souborech esejů. Do různých stran (eseje a články z let 1983-89 a vybrané texty z let 1965-69), Scheinfeld-Schwarzenberg, Čs. středisko nezávislé literatury, 1998, Libiny in Trud; Londýn; Faber und Faber Ltd., str. 136-42, a „Středoevropské justiční forum“. In: Václav Havel 1992-1993, Praha: Paseka, str. 124-7. Další prvky Havlova „přirozeného světa“ občas obsahují víru, že lidská práva se vztahují k jednotlivcům i skupinám, ale relevantní povinnost a závazky jen k jednotlivcům.

6) Václav Havel, Vážení občané, str. 93-6;

7) Vážení občané, str. 99-101, 147-51.

8) Relevantní články jsou: „Zamyšlení nad světem“, Lidové noviny 7.7.1994. „Konflikt civilizací“, Nový domov (Kanada, 09.10.1994.)

9) Václav Havel, Vážení občané, str. 14-15, 121-22; Václav Havel, 1992-1993, str.46-8, 50-56;

10) Václav Havel, 1992-1993, str. 86-95, 134-6.

zdroj

čtěte také:

Havel si přál návrat sudetských Němců i jejich majetku

A cenu zrádce národa získává ... Václav Havel

Václav Havel – boření mýtů!

Klíčová slova: Havel  | Charta 77  | Česká republika  | historie  | demokracie
4704 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

FreeGlobe.cz

Francouzská banka diskriminuje jistou francouzskou politickou stranu. Diskriminace, která potěší všechny pokrytecké odpůrce diskriminaceMuslim přejížděl lidi dodávkou, evropský soud našel polehčující okolnosti a dal mu nižší trest. Byl prý zmožen ramadánem (+ video)Sluníčkoví magoři řádí dál! Škola zakázala dětem mít nejlepší přátelé. Diskriminuje to prý ostatní dětiTři města v Germanistánu odmítají přijímat imigranty. Už nemohou…Policie nainstaluje mikrofony, které mají monitorovat trestnou činnost

ePortal.cz

Neuvěříte, ze které politické strany se ozývá volání po uzavírání manželství a adopcí dětí homosexuály. Je to šok!Neuvěřitelné, jak jsou naše soudy rychlé, když se proviní "bílý heterosexuální Čech". Takovou "nezávislou" justici si nechte. Poláci a Maďaři mají pravdu

euPortal.cz

Zadluženost státu za Babiše vzrostla meziročně o třetinu!Zvěrstva Bruselu a Sobotkovy vlády. Smyčka se utahuje, sbohem naše republiko, vítejte bezprávní občané v bezprávné rozvojové kolonii! Zamotávají nás jako jedovatý pavouk do sítě, aby nás mohli vysát

Eurabia.cz

Nestíháme sledovat! Další útok afrického gangu uprchlíku na italskou dívku ....POZOR! V Římě útočí uprchlíci na ženy kvůli sexu ...

Nezdravi.cz

Vědci našli způsob, jak regulovat délku životaStojí za to nahradit bílou rýži tzv. hnědou rýží?

euServer.cz

Chtějí integrovat muslimy, neumějí integrovat vlastní občany...Kdo a proč připravil provokaci proti Zemanovi s ruským článkem o roku 1968. Zde jsou fakta

ParlamentniListy.cz

"Ruský špion", který kul pikle s europoslancem Štětinou a prezidentem Zemanem. Nyní promluvil pro PLKlaus mladší rozpoutal smršť: Nechci jen kvičet! A lidi jako Feri a Langšádlová...
Články autora
Průzkum
Žádné aktivní ankety nebyly nalezeny